Úvahy

Jeden hejt na autoritu mocensky nabytou

Nuceně vážené autority mocensky dobyté,
čtěte tyto řádky a zkuste mě alespoň jednou vyslechnout.

I když právě to slovo vyslechnout je jedna z věcí, o které chci
psát. Víte, začínáte ve mně vzbuzovat agresi a kalíte mi mysl takovým
způsobem, že vidím jen stříbrný proužek v temném poli, skrze který se
dá dívat. Podívejte se, už mě pěkně štve jedna věc. Po celá ta dlouhá
léta se snažíte udělat z nás, podřízených sobě rovné. Pravdou však
je, že jediné kritérium je pro vás nakonec věk. Pletete se však v jedné
věci, a to v tom, že to, jak dlouho tady žijeme není kritérium pro
sociální intelekt! Tím kritériem je uvažování na úrovni vyzrálého
člověka. Schopností reagovat úměrně k nastalým situacím a popřípadě
i adekvátní společenské chování.

Chtělo by to změnu

colorspashcity-nahled Chtělo by to změnu. Zkrátka
jít proti šedi. Vyrazme do ulic a město si přetvořme podle sebe – a
každý jak chceme. Stencilky, guerilla gardening, křídy, instalace, vzkazy.
Město ožije intelektem a barvami. Úvahami, veselostí, pobavením
i posmutněním. Nandejme to konzumním kýčovitým reklamám a staňme se
pány veřejného prostoru – my všichni. Kreativní rovná se aktivní. Ale
ani ten, kdo netvoří, není pasivní, protože se přímo účastní scenérie
ve městě. Buď jako persona, či jako pozorovatel. Pozorující a reagující
(třebas jen pasivně).

Podívejme se na Londýn, Villnius, Rigu, Berlín a mnoho dalších
podobných měst. V čem jsou ta města jiná? ŽIJÍ! Žijí, ale ne jen
uvnitř sebe samých. Žijí navenek. Žijí viditelně. Vlastním životem.
Žijí z popudu lidské fantazie a vnitřních pohnutek k myšlení. Žijí ze
zvědavosti.

Je radost chodit městem, které žije. Není člověku líto jít 2 hodiny
pěšky, namísto čtvrt hodiny jízdy autem. Protože z auta nic nevidí.
Nemůže se pozastavit a zaobírat se smyslem tvorby, soustředit se na svou
procítěnost a užívat si působení síly výtvoru.

Mnohoznačná láska

„Přemejšlel sem, který český slovo má
nejvíc významů. Napadlo mě nejdřív voko. Jasně, voko na punčochách
ženskejch. Těch tanečnic v zapadlym klubu, kam chodíme jen my dva
štamgasti. Jo a vlastně ještě ten vožrala Francek. No, ale toho vubec
nemůžu počítat. Ten už má stejně na kahánku. Dávam mu tejden. Jestli do
tý doby nechcípne, máš u mě kilo. Abych se teda vrátil k tý mý
myšlence. Je tu taky voko jako orgán v našem cigárama prokouřenym těle,
taky to může bejt kus drátu, kterym chytáme srnky v lese za vesnicí. Jo,
jo. Těch významů je asi milion. No dobře, tak aspoň pět jich bude. To je
dost na vobyčejný voko. Pak mě ale na mysl přišlo jiný slovo. Možná by
se bejvalo nedostavilo, kdybych v sobě neměl už druhou Whisky a tři piva.
Dostavilo se to jen tak. Prostě z ničeho nic. Jak blesk z čistýho jasnýho
nebe, ti řikam! Jenže venku zrovna chcalo, takže se, myslim, můžu
pochlubit, že to napadlo mě. No uznej, neni to tak?“