Publikace

Reflexe: Fisher, R.: Učíme děti myslet a učit se

Z trefného názvu knihy je možné si učinit obrázek o obsahu knihy.
Nejde o knihu, která by zastávala neúčinný systém, kdy učitel vede
výklad svému publiku v podobě žáků, kteří pasivně přijímají
informace, které pak přeříkávají u zkoušení. Autor se snaží
nabídnout alternativu v podpoře myšlení a kreativity dětí pomocí
dialogů, kooperace či jiné aktivní účasti v hodinách.

Obsah je rozdělen do devíti témat, které objasňují specifika
jednotlivých prvků učebních procesů. Desátá kapitola dle mého názoru
poněkud vybočuje. Pojednává o tom, kterak vytvořit prostředí vhodné pro
učení. Kapitoly mají názvy Učení s myšlením, Kladení otázek,
Plánování, Diskutování, Mentální mapování, Divergentní myšlení,
Kooperativní učení, Individuální vedení, Sebehodnocení a Vytváření
prostředí pro učení.

První kapitola je nadřazená zbývajícím a mapuje druhy inteligence,
rozděluje myšlení na vyšší a nižší. Snaží se říct, že i malým
dětem lze dávat obtížné úkoly, pokud jsou podány zajímavou formou.

kapitola Kladení otázek se zaobírá problematikou otázek. Dělí otázky
na ty, které klade jiná osoba a na otázky, které si klademe sami sobě.
Taktéž dělí otázky na ty, které vedou k přemýšlení (myšlení
vyššího řádu) a které pouze ověřují vybavování si znalostí
(myšlení nižšího řádu).

Důležitou roli v učení zaujímá dle Fishera i plánování. Díky
němu je možné vůbec vyřešit vzniklé problémy. V kapitole se Fisher
dotýká i metakognitivního řízení učení.

Velkou váhu kniha přikládá i diskuzi, která je nápomocna
v uvědomování si problémů a jejich řešení. Díky diskuzi může dítě
uvažovat o zkušenostech a objevovat jejich význam. A to i v rozpravě se
sebou sama díky „vnitřnímu hlasu“. V další kapitole pak dává návod,
jak poznatky zapisovat do myšlenkových map a vysvětluje, proč jsou
vhodnější, než texty v celých větách. Pozvedá myšlení v pojmech a
souvislostech. K diskuzi se váže i kapitola Kooperativní učení. Dle
Fishera je vhodné srovnávat poznatky s jinými lidmi, přicházet na
společná řešení. Navíc tvrdí, že lépe se naučíme od vrstevníků,
kteří nás učí. Zdatnější žáci se navíc učí tím, že
jiné učí.

uzavření kruhu slouží kapitola Sebehodnocení, která se snaží říci,
že díky (sebe)hodnocení si pěstujeme sebedůvěru, sebeuvědomění a
hlavně si uvědomujeme vlastnosti samotného procesu učení. Navíc reflexe
slouží k opakování nabytých poznatků.

V poslední kapitole nazvané Vytváření prostředí pro učení se
řeší podmínky k učení. Vyjmenovávají se pojmy jako loajalita, důvěra,
podpora, dynamičnost, nároky, komunikace… Taktéž kapitola obsahuje
techniku k budování společenství Chvíle v kruhu. Jmenují se zde znaky
pro úspěšné školy jako způsob vedení, klima školy, vztah učitele a
žáka, kvalita kurikula a výuky apod.

Kniha je vcelku čtivá a rozhodně napomáhá k uvědomění si prvků,
které vědomě, nebo nevědomky dělají učitelé/vychovatelé v různé
míře. Díky praktickým cvičením si můžeme z každé kapitoly vzít
inspiraci a aplikovat techniky do praxe. Co kniha postrádá, jsou jména
dětí. Fisher uvádí mnoho výroků, které děti pronesly, ale ponechává je
za rouškou anonymity. Kupříkladu: „Když si uděláte mapu, pomůže vám
to přemýšlet o tom, co víte a co nevíte. –
Jedenáctiletý žák“

Reflexe: Pávková, J. Pedagogika volného času

Knihu Pedagogika volného času od paní doktorky Jiřiny Pávkové jsem si
ke své reflexi vybral se zájmem nejen proto, že jsem ji považoval za jeden
ze studijních materiálů k přijímacímu řízení na obor s totožným
názvem, jako kniha samotná, ale i z toho důvodu, že paní doktorka je
nejen spisovatel zabývající se danou problematikou, ale i vyučující na
Univerzitě Karlově v Praze, kde jsem se s ní měl možnost potkat.

Pedagogiku volného času bych spíše než knihu popsal jako příručku.
Vesměs nemá jiný cíl, než objasnit pojem Pedagogika volného času,
seznámit čtenáře s jeho obsahem, náplní a konečně i poselstvím,
který by měl správný pedagog volného času mít.

Kniha je určena především1 pro potřeby posluchačů oborů
padagogika volného času a vychovatelství a studentů středních a vyšších
pedagogických škol. Užitečná bude také pro vychovatele školních družin
a klubů mládeže, dětských domovů i vedoucí zájmových organizací
dětí a mládeže.

Hned v úvodu autorka vymezuje pedagogiku volného času jako pedagogický
obor z různých pohledů a uvádí souvislosti, které vedly k jeho vzniku od
konce sedmnáctého století až do přelomu tisíciletí. Závěr úvodní
kapitoly se zabývá tím, jak volný čas formuje životní styl člověka.
Druhá kapitola se věnuje mimoškolnímu vyučování. Obhajuje jeho funkci
z hlediska nejen znalostního, ale i výchovného (mimoškolní zařízení
dnes zastupují podstatnou část výchovy, kterou měla dříve v kompetenci
pouze rodina). Jsou zde uvedeny nejznámější (a tedy i největší)
instituce (či v případě hřišť zařízení) sloužící k mimoškolnímu
vzdělávání a popsána jejich materiální výbava. Neméně důležité je
v tomto celku popis vztahů mezi vychovatelem a dítětem. Taktéž pak
i vymezení hranic a rizik v tomto výchovném systému.

Čtvrtá kapitola se už zabývá více do hloubky mimoškolní výchově a
vyučování. Popisuje různorodé zájmové činnosti včetně těch
rekreačních a objasňuje jejich funkci. Navazující pátá kapitola poté
obsahuje výčet hlavních mimoškolně-vzdělávacích a výchovných
institucí. Ve zkratce jsou zde popsány DDM, školní družiny či různé
kluby. Následující kapitola navazuje s výčtem prostor a zařízení,
které jednotlivé skupiny využívají. Sedmá kapitola se snaží odhadnout
budoucí vývoj volného času s ohledem na realizované výzkumy. V poslední
kapitole je výčet vybraných právních norem pro práci vychovatelů.

Kniha mi připadá jako vcelku dobrá příručka shrnující většinu
institucí. Co však postrádám je ohled na dětské oddíly typu Skaut, MOP,
SMOP, ATOM aj. Taktéž je dle mého mínění převeliká škoda, že se kniha
soustřeďuje v naprosté většině na děti a opomíjí dospělé, pro které
je volný čas nezbytnou součástí života, ač se to tak na první pohled
nejeví. Osobně si myslím, že v době stresu a neuvěřitelného pracovního
nasazení je právě vhodně organizovaný volný čas prostředkem k relaxaci
organismu jakožto i mysli, který potřebuje nejen dítě, ale
i dospělý.

1 Nakladatelství Portál: Pedagogika volného času (obsah) [online]. ©
2005 — 2014 Portál, s.r.o. [citováno 22. 11. 2014]. Dostupné z WWW:
<http://www.portal.cz/…s/detail.php?…>.

REFLEXE: Lokšová, I., Lokša, J.: Pozornost, motivace, relaxace a tvořivost dětí ve škole

Knihu Pozornost, motivace, relaxace a tvořivost dětí ve škole jsem si
vybral již ke studiu na přijímací řízení a velmi mne zaujala. Však nejen
z tohoto důvodu píšu reflexi právě na tuto knihu. Druhý důvod je, že
k popisovaným technikám k rozvíjení dítěte narážím na kladné ohlasy
od mých známých, kteří jsou buď pedagogové profesí, nebo lidé, kteří
jiným způsobem dobrovolně pracují s dětmi a zmíněné techniky
využívají.

Jak je již z názvu samotného patrné, kniha popisuje z jakého důvodu a
jak se člověk chová tak, jak se chová. Hledá jak vnější, tak vnitřní
činitele vedoucí k jednání a dopodrobna ho analyzuje i vzhledem
k sociálně-psychologickému stavu dítěte. Ihned po objasnění výše
zmíněných pohnutek se autoři věnují praktickým metodám, jak
diagnostikovat míru schopností dítěte a jak ji poté rozvíjet v daných
oblastech. Nezřídka se objevují i praktické úlohy.

Kniha se skládá ze čtyř kapitol, přičemž tři z nich se týkají
povzbuzování dítěte k aktivní činnosti (pozornost, motivace, tvořivost)
a jedna psychickému a tělesnému uvolnění (relaxace) či odpočinku,
chcete-li. Každou kapitolu provází úkoly k zamyšlení, které čtenáře
vybízí k určité spolupráci (kupříkladu „Znají moji žáci cíl a
smysl učení, vzdělávání, sebevýchovy a realizace?“ nebo „Vytvářím
ve vyučování optimistickou náladu a tvořivou atmosféru?“).

Autoři jsou názoru, že děti v sobě mají rozdílnou míru schopností
v pozornosti, motivaci i tvořivosti. Proto se v knize objevují testy a
zkoušky, na základě kterých lze určit individuální míru v oblasti,
jíž se kapitola věnuje, kterou dítě vlastní. V dalších částech
kapitoly poté nabízí cvičení, kterými lze u dítěte schopnosti
rozvíjet. V autorech doporučovaných metodách se objevují nejen cvičení
vycházející přímo z posilování logického uvažování (například při
zlepšování pozornosti rébusy, bludištěm), ale i praktiky z oblasti
psychologie jako například u kapitoly věnující se motivaci vyučování
hrou nebo u kapitoly Relaxace Schultzův autogenní trénink nebo třeba
brainstorming využívaný k rozvíjení tvořivosti.

Podstatu a užitečnost knihy Pozornost, motivace, relaxace a tvořivost
dětí ve škole vidím v tom, že napomáhá pedagogům (ale nejen jim)
uvědomit si že děti nemají stejné predispozice, zájem či schopnosti
k činnostem, které mají plnit a ani stejnou míru tvořivosti, aby si
činnosti hledaly a vytvářely samy. A dále právě v pomoci provést
individuální diagnózu schopností dítěte a následně v nabytí byť
teoretických zkušeností, jakým způsobem u dítěte posilovat jeho
schopnosti a rozvíjet tím dítě samotné.

Deník nalezený ve vaně – StanisŁaw Lem

The book book is written by Stanislav Lem.
It’s book to poder. I think this book reflects the communist regimes and
their nonsencial birokracy. But it’s transfered to far future.

What is the book about?

It’s very difficult to describe it because the book is very chaotic and
all you will understand at the end. At first sight in this book is all about
nothing but when you will be thinking more you will discover secret point.

And now the process

There is day book found in bath. In this day book is written all the story.
On the Earth was catastrophe. Some small animals destroyed almost paper. There
was only one way. To close ourselves in gigantic big cover. There starts story.
One men – secret agent enters into new job. His boss told him that he don’t
have time for him and the information for him are downstairs. There starts all
the theater. Reader still devises new options for sence of the story. But he
haven‘t any chance to guess right. He alway ask for him: Why? What? Why not?
And where is his instructions? At the end reader discover that the whole
building is absorbed of nonsence and birokracy. There are no instruction for
him. Everybody is doing senseless things and he is only next figure.

Sigmund Freud – Zapomínání vlastních jmen

Sigmund Freud se v této knize
zabývá tématem zapomínání a následnému rozpomínání vlastních jmen.
Freud se domnívá, že vše závisí na asociaci. V knize uvádí příklad
zapomenutí vlastního jména, přímo na sobě. Popisuje, jak si nemohl
vzpomenout na jméno Signorelli, ale na mysl mu stále přicházela jména
Botticelli a Boltraffio. Ta okamžitě zavrhnul, protože věděl, že to je
jiné jméno. Myšlenky na tato jména se mu ale stále vracely a nemohl si
vzpomenout na správné jméno Signorelli.

Freud si tento incident vysvětluje následovně: Na jméno Signorelli si
chtěl vzpomenout při konverzaci s přítelem na cestě do Hercegoviny. Už
toto se podle něj spojilo, jako asociace Hercegovina → Bosna → Bosna a
Hercegovina. Na cestě s přítelem hovořili o Turcích v Bosně a
tamější důvěře k doktorům. Pokud jde doktor oznámit, že pacient
zemře, Turci řeknou HERR (Nač ještě mluvit, pane doktore? Kdyby mohl žít,
jistě byste mu pomohl…).

Freud popisuje jeho další asociaci. Turkům velice záleží na potomcích.
Jestliže nemůžou mít potomka, život pro ně ztrácí smysl. Myšlenku ale
nedokončil, jelikož se do konverzace nehodila. Avšak zůstala v zapuzené
paměti, která chce ven. V souvislosti s potomky a pohlavím se Freudovi
vybavil název města, kde v nedávné době obdržel zprávu, ve které se
dočetl, že pacient, kterému léčil pohlavní choroby zemřel. Nemohl se se
svou chorobou smířit a ukončil svůj život. Toto je tedy důkaz, že
zapuzené myšlenky se opravdu stále snaží dostat ven, pokud mají možnost.
Město se jmenovalo Trafoi. Odvodil si tedy kombinaci Bosna a Trafoi na
Boltraffio.

Ale zpět k druhému vybavovanému jménu. U jména Boticelli je to již
jednodušší. Toto jméno si odvodil z kombinace Bosna a Signorelli. Z Bosny
si jeho mozek vzal Bo a ze Signorelli elli. Po spojení mu vzniklo
Botticelli.

Pro lepší představu přikládám graf:

graf-procesu

Můj názor

V psychologii se nevyznám natolik dobře, abych mohl zpochybňovat studie
pana Freuda, proslulého psychiatra. Myslím si ale, že rozpomínání na
chybná jména, mělo něco společného s asociací, ale ne přesně tak, jak
to popsal Freud. Dle mého názoru, ač třeba nevědomě, neuvedl všechny
okolnosti. Některé jeho myšlenky, které se proplétaly v souvislosti
s chybným rozpomínáním jmen zkrátka a jednoduše zapomněl. Například ty
myšlenky, které přetrvaly v krátkodobé paměti. Přetrvaly tak krátce
možná proto, protože je mozek nepotřeboval k ničemu jinému, než na danou
věc. Ať už je to jakkoli, rozhodně s Freudem souhlasím v názoru, že
k popsanému incidentu došlo díky asociaci.