Harfa ve sněhu

Před několika dny jsem skládal dopis pro Ježíška. Snad
to bylo pro dědu Mráze, nevím, chlapečkovi to bylo jedno. Dopis měl ryze
obchodní charakter. Objednal jsem (až do domu) housličky a bubínek, autobus,
kašpárka a také oponu. Jako protihodnotu jsem nabízel jménem svého klienta
čisté uši, to, že bude po celý rok hodný, a to je dlouhá doba, a že bude
pít každý večer rybí tuk. Sepsal jsem ten dopis a vzpomněl jsem si na
všechna svá vánoční přání, co jsem jich kdy měl – a bylo mi
smutno.

Žil jsem tenkrát na světě asi tři roky a k Vánocům jsem si přál
harfu. Zajímavé na tom přání bylo, že jsem nechtěl harfu proto, abych na
ni drnkal a prozpěvoval při ní jako král David, ale aby ta harfa spinkala.
Slýchával jsem tenkrát jednu koledu a v té koledě se zpívalo:

„Labuti má i loutno má, slavíčku můj, dřímej, má harfo líbezná,
synáčku můj.“

Místo harfy jsem dostal boty. Vlastně jen botičky. Potom mně bylo také
jednou šest let, padal sníh a já jsem toužil po zlaté hasičské přilbě.
Dostal jsem rukávník. V osmi letech se z dítěte stává muž a já jsem
zoufale potřeboval kulomet. Jako desetiletému mně nadělili pod stromeček
místo sebraných spisů Karla Maye pohádky Karla Jaromíra Erbena. Mám je
dodnes. Ponejprv jsem je přečetl, když jsem se vrátil z vojenské
prezenční služby. Ve dvanácti jsem si žádal nejkrásnější ženu na
světě. Věděl jsem, kde bydlí. Oni to nevěděli a nadělili mně pruhované
pyžamo. Od té doby se změnilo všechno, i stromy, oblaka a kosi. Zmoudřel
jsem, nebo snad zhloupl, začínal jsem si přávat věci skromnější a celkem
jsem nebýval zklamán. Mám kdesi ve stolku cigaretové pouzdro, mám tucet
kravat, jedny dlouhé spodky, které jsem nikdy neměl na sobě, dokonce
i jednu levou koženou rukavici. Avšak od osudných Vánoc, kdy moje sny
začaly být tak rozumné, že začaly být uskutečňovány, ztratily pro mne
Vánoce kouzlo.

Proto, když jsem nedávno skládal chlapečkovi obchodní vánoční dopis,
vyrostl v mé duši stesk rovný jako cypřiš. Harfu si přeju, nadělte mi
letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné.
Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala.

Autor: Jan Skácel

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.