Ledový muž

Sám sebe uvěznil jsem do tlusté vrstvy z ledu, stavěl barikády a
vysílal obranné kavalérie. Couval od přístavu a cesty k Římu
obcházel.

Vystříhat se poznání vnitřku urny bylo cílem mým. A já při každém
pomyšlení na rozžhavenou tvář zaháněl koně své do stáje. Aby se opět
nesplašili a nehnali prérií až ke kaňonu s mrtvou vodou, po které
zůstává pachuť v ústech.

Zežloutlo a spadalo listí. A tehdy dostal jsem zásah z té
nejpřesnější mušky s dvěma mířícími sklíčky.

Má snaha o vzdor jepičí život měla. Však vidina urny zajistila
obranné valy a vykopala příkopy. Však čím dele tkvěla myšlenka, tím
větší byl cítit neklid mých koní.

Zamrzly všecky všady vody. A tehdy mé koně pocítili zvláštní klid.
S jistotou otevřel jsem stáj a osedlal toho nejkrásnějšího, který mne
odvezl až ke břehu jezera.

Se stejnou nestrnulou a spanilou jízdou osedlána byla klisna podzimní
střelkyně. Hle, sklouzla se střelkyně z koně a dlouhým ostřím klouzala
po mé šíji.

Byl bych se ohnal, byl bych utekl. Vsak od ní neběhal mi mráz po zádech.
Naopak ledová krusta kolem mne počala se rozpouštět. Nechal jsem led tát.
A když roztál zcela, mohl jsem dýchat. Mohl jsem cítit. A cítím. Tu
vůni jarních květin a rozkvetlých třešní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *