Nestihl jsi

Šel jsi sám. Šel jsi sám a opustil jsi město. Procházel ses vysokou
trávou, co tě lechtala na nohou. Rosa tě omývala a ty jsi se zahleděl na
slunce. Na to slunce, které právě vycházelo za horizontem. Snad to byl
horizont moře, snad vzpomínek. A ty ses dlouho koukal na tu scenérii. Když
už jsi se vynadíval dost, řekl sis, že půjdeš dál. Šel jsi tedy.

Došel jsi do stavení. S těžkým pocitem v žaludku jsi klepal na
dveře. Ta minuta, než se otevřely byla nejdelší v tvém životě. Svíral
tě zvláštní pocit bázně. Jakto? jaktože ty máš strach?!

Otevřel. Otevřel tvůj dobrý přítel. Už jsi otevíral ústa, abys mu
řekl to, co už mu dlouho chceš říct. Ačkoli sis to třeba neuvědomoval
dost jasně. Nedokázal jsi to. Opět. S trapností slabocha a smutkem jsi se
otočil a šel pryč.

Bude tam i příště? Nemusí být. Bude ta správná chvíle? Co když už
jsi všechny promarnil. Co když přítel už nikdy nebude přítelem, anebo
bude jen přítel v tvých vzpomínkách s mramorovou deskou, na níž bude
zlatým písmem psáno: „Zde spočívá ten, kterému jsi nebyl schopen
říci, co máš na srdci.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.