Deník nalezený ve vaně – StanisŁaw Lem

The book book is written by Stanislav Lem.
It’s book to poder. I think this book reflects the communist regimes and
their nonsencial birokracy. But it’s transfered to far future.

What is the book about?

It’s very difficult to describe it because the book is very chaotic and
all you will understand at the end. At first sight in this book is all about
nothing but when you will be thinking more you will discover secret point.

And now the process

There is day book found in bath. In this day book is written all the story.
On the Earth was catastrophe. Some small animals destroyed almost paper. There
was only one way. To close ourselves in gigantic big cover. There starts story.
One men – secret agent enters into new job. His boss told him that he don’t
have time for him and the information for him are downstairs. There starts all
the theater. Reader still devises new options for sence of the story. But he
haven‘t any chance to guess right. He alway ask for him: Why? What? Why not?
And where is his instructions? At the end reader discover that the whole
building is absorbed of nonsence and birokracy. There are no instruction for
him. Everybody is doing senseless things and he is only next figure.

Sigmund Freud – Zapomínání vlastních jmen

Sigmund Freud se v této knize
zabývá tématem zapomínání a následnému rozpomínání vlastních jmen.
Freud se domnívá, že vše závisí na asociaci. V knize uvádí příklad
zapomenutí vlastního jména, přímo na sobě. Popisuje, jak si nemohl
vzpomenout na jméno Signorelli, ale na mysl mu stále přicházela jména
Botticelli a Boltraffio. Ta okamžitě zavrhnul, protože věděl, že to je
jiné jméno. Myšlenky na tato jména se mu ale stále vracely a nemohl si
vzpomenout na správné jméno Signorelli.

Freud si tento incident vysvětluje následovně: Na jméno Signorelli si
chtěl vzpomenout při konverzaci s přítelem na cestě do Hercegoviny. Už
toto se podle něj spojilo, jako asociace Hercegovina → Bosna → Bosna a
Hercegovina. Na cestě s přítelem hovořili o Turcích v Bosně a
tamější důvěře k doktorům. Pokud jde doktor oznámit, že pacient
zemře, Turci řeknou HERR (Nač ještě mluvit, pane doktore? Kdyby mohl žít,
jistě byste mu pomohl…).

Freud popisuje jeho další asociaci. Turkům velice záleží na potomcích.
Jestliže nemůžou mít potomka, život pro ně ztrácí smysl. Myšlenku ale
nedokončil, jelikož se do konverzace nehodila. Avšak zůstala v zapuzené
paměti, která chce ven. V souvislosti s potomky a pohlavím se Freudovi
vybavil název města, kde v nedávné době obdržel zprávu, ve které se
dočetl, že pacient, kterému léčil pohlavní choroby zemřel. Nemohl se se
svou chorobou smířit a ukončil svůj život. Toto je tedy důkaz, že
zapuzené myšlenky se opravdu stále snaží dostat ven, pokud mají možnost.
Město se jmenovalo Trafoi. Odvodil si tedy kombinaci Bosna a Trafoi na
Boltraffio.

Ale zpět k druhému vybavovanému jménu. U jména Boticelli je to již
jednodušší. Toto jméno si odvodil z kombinace Bosna a Signorelli. Z Bosny
si jeho mozek vzal Bo a ze Signorelli elli. Po spojení mu vzniklo
Botticelli.

Pro lepší představu přikládám graf:

graf-procesu

Můj názor

V psychologii se nevyznám natolik dobře, abych mohl zpochybňovat studie
pana Freuda, proslulého psychiatra. Myslím si ale, že rozpomínání na
chybná jména, mělo něco společného s asociací, ale ne přesně tak, jak
to popsal Freud. Dle mého názoru, ač třeba nevědomě, neuvedl všechny
okolnosti. Některé jeho myšlenky, které se proplétaly v souvislosti
s chybným rozpomínáním jmen zkrátka a jednoduše zapomněl. Například ty
myšlenky, které přetrvaly v krátkodobé paměti. Přetrvaly tak krátce
možná proto, protože je mozek nepotřeboval k ničemu jinému, než na danou
věc. Ať už je to jakkoli, rozhodně s Freudem souhlasím v názoru, že
k popsanému incidentu došlo díky asociaci.

Designblok 2010

Letošní Desingblok byl
ve znamení vody – i když to nebylo moc znát. Tak či onak díla
vystavovatelů byla více než zajímavá. Svědčí o tom nejen fotografie, na
které se můžete podívat níže, ale i zpráva na odiciálních stránkách
Designbloku. V ní stojí, že o letošní 12. ročník byl rekordní zájem
diváků.

Pro dobrotu na žebrotu

„To je krásné počasí, že?“ Pan Otakar
se ohlédl, koho že to slyšel. Ani se mu nechtělo uvěřit, že by někoho na
takovém místě potkal. Šel přeci již několik dní a cestou nepotkal ani
živáčka.“Zdravím. Ano, je opravdu krásně,“ odpověděl zdvořile. Pan
Otakar si položil na zem koženou tašku a velký proutěný koš. Sundal si
svou propocenou rádiovku a zvědavě se začal vyptávat. „Co to, že u sebe
nemáte žádná zavazadla, pane… Pane…“ „Říkejte mi Jáchym. Jen jsem
se šel projít do lesa. Bydlím v nedaleké vesnici a musím se uklidnit.
Taková procházka je velice uklidňující, věřte mi. Měl jsem dnes
v práci těžký den. No, že jste to vy, tak prozradím, že mě vyhodili.“
Když Otakar slyšel o nedaleké vesnici, okamžitě zpozorněl. Byl totiž
podomní prodavač, ale živnosti se vedlo tuze zle.

Navenek vypadal velmi slušně. Nosil brýle, ležérní látkovou bundu,
kalhoty dlouhé asi po kolena, slušivé podkolenky a kožené polobotky.
Samozřejmě hnědé, jak tomu bylo dle poslední módy. Celkově tedy působil
velmi upraveně a slušně, jazykem mluvil velmi zdvořilým a příjemným.
Také rysy v obličeji měl velmi seriózní. Každý si tedy mohl pomyslet,
jak si vede dobře. Ve skutečnosti neměl náš Otakar co do úst. V kapse
měl pár krejcarů a v brašnách nosil zboží, které si nikdo nechtěl
koupit. „Vesnice říkáš? Tedy pardon. Zapomněl jsem, že se známe teprve
chvilku a už vám tykám. Opravdu se co nejsrdečněji omlouvám.“ Jáchym se
pousmál. Nebyl to však smích škodolibý. Takový měl vždy. Byl to dobrák
od kosti a na zdvořilost si moc nepotrpěl. Tedy od cizích. Pokud s někým
mluvil, tak vždy jak se sluší a patří. „To nestojí za řeč. Pojďme si
tykat. Odkud jsi vlastně ty? Z Broudnice, nebo až z Livačan?

Otakar jen mávl rukou a ukázal na své brašny. Otevřel je a spustil svou
naučenou básničku. „Jsem prodavač a přicházím z dalekých koutů
světa. Já procestoval snad celý svět, a vyhlédl si to nejkvalitnější
zboží. Potěší mě, když vidím, jak se lidé radují z toho, co jim
scházelo. Podívejte se třeba zde na tuto vařečku. Může sloužit na
vaření, ale pozor, na vrcholu má zabudovanou vývrtku. No uznejte, to se
přeci hodí do každé domácnosti! Tento výrobek je velmi užitečný a
přitom stojí jen pár korun. Nikdy se nezničí a bude vám sloužit celý
život!“ Pokračoval by snad celý den, ale Jáchym ho přerušil. „Vidím,
že se vyznáš. Obchod ti musí jít jistě výborně. Jsem rád, že
prodáváš jen kvalitní zboží a nešidíš důvěřivé lidi. Pojď se mnou
do vesnice. O tvé zboží bude jistě veliký zájem.“ Otakar na Jáchymovu
nabídku rád kývl a vyrazili spolu směrem k nedaleké vesnici. Jáchym
pomohl Otakarovi s těžkým kufrem a tak byli ve vesnici zanedlouho. Hodný
Jáchym pozval Otakara na výbornou večeři a nabídl mu nocleh v jeho domě.
„Ach to je pohoda. Jak dlouho jen já nespal v posteli,“ pomyslel si
Otakar. Ještě než usnul, přemýšlel o tom, jak mohou na tomto světě
ještě vůbec existovat dobří lidé.

Ráno ho vzbudila příjemná vůně velice drahé kávy. Oblékl se,
opláchl si obličej, promnul oči, oholil se a učesal si vlasy. „Dobré
jitro, snídaně je na stole,“ vítal ho Jáchym. Snídaně byla velmi
vydatná. Na stole ležely voňavé makovky, buchty, spousta druhů ovoce a
také pravý francouzský sýr. Jáchym pohostil Otakara znamenitě. Sám si
vzal místo drahé kávy obyčejný čaj, protože musel šetřit, když ho
vyhodili z práce.

otakar-nahled Po snídani vyrazili na
náměstí. Otakar spustil o tom, že jeho zboží má výhody, že je
z daleka, vše je originál a tak dále. Jáchym všechny ujišťoval, že
Otakar je spolehlivý člověk a ne nějaký podvodník. Lidé Jáchyma znali a
důvěřovali mu. Každý z vesnice si nějakou tu věc pořídil a Otakar si
vydělal celkem slušné jmění a náležitě se z toho radoval. Ihned běžel
do hospody a objednal si pivo. Snědl také bůček a vrátil se k Jáchymovi.
„Jáchyme, pomohl jsi mi vydělat spoustu peněz. Nechtěl bys prodávat se
mnou?“ Jáchym se na chvíli zamyslel, podíval se na opečovávaný dům a
polohlasem pravil: „Nu což, stejně nemám co na práci a vlastně už ani tu
práci.“ Jáchym tedy velmi rychle prodal svůj dům a velkou zahradu. Vzal si
na sebe co nejslušnější oblečení, aby před zákazníky vypadal dobře a
do kufru si zabalil vše potřebné na cestu. Do druhé ruky si vzal prázdnou
brašnu z pevné kůže, ve které časem bude nosit zboží. Zamával
sousedovi na rozloučenou a vyrazili.

Po třech dnech dorazili do menší vesnice. Jáchym byl celý bez sebe. Bude
to přeci jeho první vystoupení! Lidé z této vesnice ještě neměli tu
čest, shledat se s nějakým prodavačem, a tak byl o jejich výklad velký
zájem. Jelikož byla jejich řeč velice dobře připravena a zněla
přesvědčivě, lidé získali pocit, že jejich výrobky jsou dokonalé a
jejich životní příležitostí je si nějaký koupit. A jak se Otakar
s Jáchymem domnívali, tak se také stalo. Vydělali si spoustu peněz.

Takto to pokračovalo vesnici za vesnicí. Město za městem a každý již
musel nosit kufr navíc, protože měli velice mnoho peněz a do kapes se jim
nevešly. Otakar byl radostí bez sebe. Stále si opakoval, že se nad ním Bůh
smiloval a poslal mu z nebes Jáchyma.

brasna-nahled Po půl roce dorazili do
jednoho městečka. Ihned poté, co Otakar vyšel na pódium, přiletěla na
něj spousta zkažených rajčat, polínka a dokonce i kamení. Celé
náměstí bučelo a všelijak vyjadřovalo svou nespokojenost s Otakarem.
Jáchym stál na pódiu vedle něj. Otřel si kabát od rajčat a koukal na
Otakara s otevřenými ústy. „Co se děje? Proč nás nemají rádi?“
Otakar překřičel dav a vysvětlil Jáchymovi, že se lidem jeho výrobky
rozbily a nebo obyvatelé městečka přišli na to, že jsou k ničemu.
„Neříkal jsi, že jsou to kvalitní, prakticky nerozbitné výrobky ze
všech koutů světa?!“ rozzlobil se Jáchym. „Ty jsi si snad myslel, že
mluvím pravdu? Vždyť by si tu šunty nikdo nekoupil. Naivko!“ Jáchym zrudl
vztekem. „Já myslel, že jsi dobrý člověk. Královsky jsem se o tebe
staral a ty takhle! Jak jsem ti jen mohl věřit? Já hlupák!“ Otakar se
netvářil nikterak zahanbeně, ba ani rozzlobeně. Zřejmě čekal, že tato
situace jednou nastane. Dohodli se, že nejdříve uklidní dav a poté si
promluví.

„Vážení, chápeme vaši nespokojenost, a proto nabízíme opravdu
kvalitu. Co bylo před rokem je již minulost. Nyní vám přinášíme opravdu
kvalitu! Pohleďte například na tuto vázu. Je to opravdu velice pěkná
váza. Krásný reliéf, keramika až z Indie. Jen za deset krejcarů. Kdo
koupí, neprohloupí.

V tu ránu se Jáchymovi z obličeje vytratila červená barva a
vystřídala ji bílá. Strnul na místě a koukal na Otakara jak se snaží
vázu prodat. Ta váza byla jeho. Ukradl mu ji, když ho zval do
svého domu.

Po skončení prodeje se Jáchym vrhl na Otakara. Jelikož byl přeci jen
o něco silnější a hlavně ho popadl záchvat vzteku, tak ho bez problémů
svalil k zemi. Začal do něj bušit pěstmi hlava nehlava. Otakar se snažil
bránit, ale i přesto mu Jáchym s velikým potěšením uštědřil pár
políčků a také mu dal několik ran do břicha. Otakar měl veliké
štěstí, že se Jáchymovi nepovedlo vyrvat dlažební kostku z náměstí.
To by byl jistě jeho konec.

Jáchym padl na zem a začal bědovat nad dnešním světem. Nad
nespravedlností, nad zkaženou morálkou, nad nerespektováním duševních
hodnot, nad lhostejností k druhému. Otakar se ještě snažil o nějakou
omluvu, ale to Jáchyma rozzlobilo ještě více. Otakar tedy popadl kufříky
s penězi a rozeběhl se. Než stačil J8chym zareagovat, tak byl Otakar kdesi
ve spletitých uličkách města.

Jáchym zůstal na liduprázdném náměstí úplně sám. Bez peněz, bez
místa kam se vrátit, bez jídla, bez přítele. Podzimní oblohu zatáhly
mraky a Jáchym si bezradně klekl na studené dlažební kostky. Pravou rukou
do prachu nakreslil obrys srdce. Spustil se mírný deštík a poté co na
Jáchyma spadla první kapka, žalem se mu zastavilo srdce. Přepadl dopředu a
tupá rána jeho hlavy, která se zřítila na dlažební kostky se nesla do
širokého okolí. Mírný vánek Jáchyma ovíval prachem a kapky omývaly jeho
chůzí opotřebované boty…