Spal jsem v márnici

Ano, vážení, je to tak. Na psychovíkendu,
což je úžasná akce, kde se vybiji nejen emočně, jakožto také fyzicky,
jsem splnil úkol spát v márnici bez mrtvoly.

Hra spočívala v tom, že jsme měli odpovídat na otázky ze života.
Vždy jsme měli tři možnosti a měli jsme vybrat tu, jenž nejlépe vystihuje
to, jak bychom se zachovali v nějaké situaci.

„Jdete v noci lesem, prší a je zima. U hřbitova je márnice. Co
uděláte?“

  1. Přespím v márnici, i když tam bude mrtvola
  2. Přespím v márnici, ale jen pokud tam nebožtík
  3. Jdu dál

Zvolil jsem možnost b) – je zima a déšť. Chodit takhle celou noc, to
je na zápal plic a navíc bych prostě dál nešel. ;) Spát vedle mrtvoly se mi
však příčilo.

Druhá část hry

V druhé části hry nám pořadatelé oznámili, že vyzkouší, zda jsou
naše odpovědi věrohodné. V márnici jsem tedy opravdu přespal. Zkušenost?
Máry jsou nepohodlné. Mají na spaní moc velké mezery, které tlačí
do zad.

Tvar je také nevyhovující. ČLověk se tam musí schoulit, aby se vůbec
trochu vyspal. A navíc jsou opravdu malé. Takže je to ještě
nepříjemnější. Chudáci mrtví. Ani poslední cestu si nemohou užít
v pohodlí.

mary-nahled Do toho všeho mi byla ještě
hrozná kosa, protože v márnici bylo to jediné malinkaté okýnko co tam
bylo rozbité, takže tam děsně táhlo. No a to jak se větrem pohupovalo a
vydávalo vrzavý zvuk taky nebylo zrovna po cuti. Jó, kdyby to znělo jako
ukolébavka, ale tohle… Taky občas rám okýnka práskl nečekaně o stěnu,
takže mě to zase vytrhlo z polospánku.

No, nakonec jsem se nějak vyspal. Sice to nebyl dobrý spánek, ale byl to
úžasný zážitek! To se nenaskytne každý den, aby člověk mohl ulehnout na
máry, natož na nich ztrávit noc! Byl jsem unešen a moc děkuji
organizátorům Psychovíkendu, že mi poskytli tuto možnost.

Rudý opar

Občas je možné shlédnout podivné, avšak běžné jevy.
Někdo se pousměje, někdo projde dál bez povšimnutí. Jiný se zakaboní,
další ucukne pohledem. Někdo se na ten jev dívá dlouze a se zájmem, jiný
krátce a s lítostí, další u něj zavzpomíná na ten svůj, dávno časem
zakrytý. Někteří závidí, jiní pohrdají. Další nechápou, jiní
prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev
opravdu je.

Jeden takový jev se udál někdy na jaře. Byl to jev krásný, tak, jako
jsou ostatně krásné jiné jevy tomu podobné. Bohužel jev skončil, jak to
občas – až je to k pláči – bývá. Každý, kdo takový jev viděl a
prožil jistě rozuměl.

V jednom útulném podkrovním pokoji, vybaveným spoře, avšak vkusně se
u stropu vznášel rudý opar. Byl hustý tak, že se dal rukou rozvířit,
skoro ho až uchopit do dlaně a hýčkat ho. Každý, kdo opar viděl, toužil
alespoň na chviličku stáhnout alespoň ždibec z něj k sobě, nebo spíš
do sebe a umačkat ho. Umačkat ho touhou, citem, žalem.

Nikdo však v pokoji nebyl. Opar si poletoval sem a tam. Líně se
převaloval po stropě, snášel se a znovu vzlétal. Chvílemi se vtáhl jakoby
sám do sebe tak, že byl maličký jako špendlíková hlavička. Hned nato se
znovu rozvinul a rozprostřel se po celém pokoji. Dostal se do každé skuliny,
vyplnil jedinou myší díru, která zde byla, jezdil po radiátoru jako na
horské dráze, narážel do skříní.

Jeho elánem, chutí do života a energií byl stále větší a větší.
Čím byl větší, tím sílila jeho barva. Nyní to již nebyl jen rudý opar.
Byla to krvavá barva. Byla to krvavá rudost, zahalená závojem prosté rudé.
Za sebou nechával nahou tmavě růžovou kouřovou stopu.

Nabyl takových rozměrů, že se do pokoje nevešel. Alespoň ne v takové
podobě, jako doteď. Zhušťoval se. Skrze opar nebylo možné pohledět na
cokoli za ním. Pomalu se srážel. Jeho výbušnost a láskyplná agresivita se
drala ven.

opar-1-nahled

Bylo to tak zvláštně podivné. Opar se srazil do tisíce maličkých
kapiček, které vytvářely krvavě rudou průtrž mračen. Z kapiček se
staly kapky a ty kapky začaly padat k zemi. Jejich bušení o dřevěnou
podlahu bylo slyšet na míle daleko. Celý dům se otřásl v základech.

Po průtrži krvavých mračen bylo prapodivné ticho. Na zemi byla lehce
narůžovělá voda, která protékala pod dveřmi pokoje. Dostala se do
ložnice, kde na ni střešním oknem svítilo slunce. Vyprahlé stěny pálily
a jakmile se jich tekutina dotkla, kousek se z ní vypařil. Slunce a stěny
z růžové tahaly vláhu a roznášely ji. Kousek zpátky do pokoje, kousek do
ložnice, kousek do kuchyně, zbytek oknem do celého světa.

Netrvalo dlouho a nezbylo z růžové zhola nic. Ticho po pěšině. Nezbylo
nic až na jedinou kapičku, která jakoby stále žila. Byla to kapička,
která zůstává stále věrna a opouští duši až po její smrti. Kapička,
která bolí, trápí a zároveň hřeje. Kapička, díky které vzpomínáme a
nezapomínáme. Díky které pláčeme i dlouho přemýšlíme. Díky které se
zasníme. Kapička, která v nás zůstává…

…někdo se díky kapičce pousměje, někdo díky kapičce jen projde dál
bez povšimnutí. Jiný se díky kapičce zakaboní, další díky kapičce
ucukne pohledem. Někdo se na ten jev díky kapičce dívá dlouze a se zájmem,
jiný díky kapičce krátce a s lítostí, další u něj díky kapičce
zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří díky kapičce
závidí, jiní díky kapičce pohrdají. Další, co kapičku v sobě nemají,
nechápou, jiní díky kapičce jev prožívají tak, jakoby patřil jim. No a
pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je.

Zamyslete se sami nad sebou. Viděli jste někdy podobný jev? Nebo ho
dokonce cítili? Prožili jste ho? Máte v sobě kapičku?

Mám tě rád

Mám tě rád, špitl jsem. Objala jsi mě. Pak jsem tě
vzal za ruku a procházeli jsme se po zeleném lesíku hliněnou pěšinkou.
Slunce nás svým třpytem ozařovalo, jako bychom byli na hledišti a celé
představení patřilo jen nám. Procházeli jsme se dlouho a stále jsme měli
úsměv na tváři. Políbil jsem tě na tvé krásné rty. Dlouho jsme si
hleděli do očí. Ty tvé byly tak krásné. Na řasách se ti leskly kapičky
slunečního světla a já od nich nemohl odpoutat pozornost. Prudce jsem sebou
trhl. Zvláštní pocit projel celým mým tělem. Bylo to nepopsatelné. Jako
bych se sám vytrhl z krásného světa a vstoupil do druhého, podobného tomu
prvnímu. Probudil jsem se. Rychle jsem se zvedl a jen tak v noční košili
jsem se za tebou rozběhl. Zastavil jsem se u okna. Chvíli jsem koukal na
liduprázdnou ulici a myslel na tebe. Vrátil jsem se k posteli a ulehl, aby se
mi o tobě zase zdálo. Bylo půl čtvrté ráno.

Náš vůdce / Die Welle

Tento film velmi dobře vystihuje skutečnost, že člověk
je tvor, kterého lze s trochou snahy zmanipulovat. Přesně to se profesorovi
podařilo. Využil strategie, kde si studenti založili své hnutí Vlna, které
mělo zlepšit nejdříve je a ke konci celé Německo. Výborně zpracované
bylo postupné stupňování požadavků Vlny. Nejdříve se museli nosit
uniformy, což je přece nic proti ničemu. Například průvodčí je mají
také. Na druhou stranu je to již výraz jistého začlenění do skupiny.
Další povinnosti, jako třeba vstávat, když chce žák něco říct a
podobně vyvrcholily až k tomu, že si žáci začali sami diktovat pravidla.
Například nepouštěli do školy nikoho, kdo neobkreslil rukou jejich znak.
Našlo se ale velice málo lidí, kteří byli proti těmto pravidlům, jelikož
zde působil davový nátlak. Ihned jak někdo z davu vystrčil ruku ven, ihned
byl sražen k zemi a neměl žádnou možnost uspět se svými názory. Žáci
ve Vlně našli něco co je spojovalo a nehodlali se toho vzdát. Ve chvíli,
kdy profesor ohlásil ukončení projektu na všechny to působilo velmi
zdrcujícím dojmem. Jakoby již neměli nic. Přitom se ale nic nezměnilo.
Mohli se dále stýkat, fandit své třídě na vodním pólu a pořádat
párty. Ale již to nebyla právě Vlna. Jeden ze žáků to psychicky
nevydržel a zastřelil se…