Šťastný a veselý, sráči zlodějský!

Veselý Vánoce! Právě mi ukradli kolo…

Jel jsem v úterý koupit poslední vánoční dárky a jelikož je můj
nejoblíbenější dopravní prostředek kolo, vyjel jsem na něm. Nepršelo a
mráz mi nijak nevadil. Fajn, akorát cestou zpátky domů jsem použil mhd. Ale
do autobusu přece s kolem nesmím.Jak jsem to tedy udělal? Jak asi, kolo mi
prostě zmizelo. Nějakej zasranej hajzl ho stopil!!!

Nejdříve jsem měl sraz s Bárou, až pak jsem chtěl vyjet pro dárky do
Edenu. Haha, hehe, hihi, hoho,… Pokračování textu Šťastný a veselý, sráči zlodějský!

Zlatý kolovrat – dárek k narozeninám

„Píšťalce bude jednadvacet. Hm… To by
chtělo nějaký dárek. Hm… A co něco fakt pořádnýho?! Asi před
měsícem mi vlastně psala, že už vlastně může všechno čekat a strašně
ráda by byla překvapená. To by se mohlo skloubit. Jo, to by se dalo! Slaví
v úterý. Sakra, je tam středa. Ve středu máme schůzku, takže se
uvidíme. No ale když jí něco dám, tím spíš nic čekat nebude. No a hned
na to je výprava. To se hodí. “

Přesně tohle se mi honilo hlavou asi měsíc před Píšťalčinými
narozeninamii. Zeptal jsem se ještě Barunky, Radara, Večernice a Coco, zda by
se mnou něco nepřipravili. Samo sebou souhlasili. Ještě se přidal Mates,
který na výpravu nemohl, ale přidal alespoň nápady.

Docela nám nahrálo do karet to, že v termín výpravy se konala škola
v přírodě na Hostýnské a na výpravu tedy děti nejeli. Výprava se tedy
uskutečnila jen pro starší a všichni byli zapojeni do příprav a realizace
oslavy.

Sešli jsme se na hromadném chatu a proběhla zhruba hodinová konverzace.
Tam jsme tedy dohodli co se bude zhruba dít. I po hodině zde bylo ještě
mnoho nedořešených
detailů
, ale základní nástin tu byl.

Vtip z konverzace

Radar: už víš o tom rozbřesku?
Coco: kdo
Opicakuz: ?
Coco: ?
Radar: bára
Mates vstoupil do místnosti.
Barunka: vím..nemůžu
Mates: Ah, už jsem zpátky
Opicakuz: jo aha to je stmivani, ne?
Radar: máš štěstí
Mates: :-)
Barunka: jo..čtvrtej díl
Coco: ano to je další díl stmívání
Radar: COCO!
Coco: a já neviděla ani jeden
Mates: COCO!
Mates: again
Barunka: :-DDDDDDDDDD
Radar: o nic jsi nepřišla
Coco: jo ja vim
Mates: COCO!
Mates: :-)
Opicakuz: :)
Coco: co je zas
Mates: COCO!
Mates: :-)
Mates: Dost, tak jsem řešit zase Píšťalu
Coco: matěji tebe to nák baví.. :-D
Mates: Dost, tak jsem řešit zase Píšťalu
Radar: coco, dám ti 2 hodiny terapie zdarma

Poslal jsem všem email se záznamem konverzace a připomínkou, že bychom
se měli dohodnout, cože to vlastně budeme hrát za divadlo.

Na základě dalších emailů jsme se dohodli na vyřazení létajících
konfet z oslavy z důvodu nevkusnosti, která by zkazila kouzelnou atmosféru.

Divadlo

Návrh Radara a Opičáka: Sehrajeme Zlatý kolovrat a Svatební košili –
obě hry se budou dobře hrát a je tam ideální počet postav.

Ty povídky (a když budete mít čas, tak i celou Kytici) doporučuji
přečíst.

Sraz: neděle, 9:00 před ZŠ Hostýnská. Odtud se přesuneme na jeviště
(nejspíš N 50° 4.78933′, E 14° 29.07092′). Zkuste každý promyslet a napsat
sem nějaký nástin scenérií.

Ve středu jsme Píšťalce dali nějaké manší dárečky a popřáli jí.
No, to, že nemá propíchnuté uši a Večerka jí chtěla dát náušnice a
já jí dal kešku s názvem Píšťalka, kde si doběhla v pantoflích
pro potupné STF, ji utvrdilo v myšlence, že její narozeniny prostě nemohou
dopadnout dobře. Tím větší byla naše touha po tom, aby náš plán vyšel!
To s tou keškou a ostatními dárečky navíc skvěle odklonilo Píšťalčinu
pozornost od našich příprav oslavy.

Coco sepsala scénář pro Zlatý
kolovrat
a také pro Svatební košili
tak, aby to nebylo veršované. To mělo být z toho důvodu, abychom mohli
improvizovat, když nám vypadne text. Češtinářskými
prohřešky
a překlepy se to jen hemží. Jinak je to ale celkem
ucházející.

kolovrat-1-nahled Venku byl mráz a smog, šli
jsme tedy do klubovny. Shodli jsme se, že veršované divadlo bude vypadat
lépe a sehrajeme tedy jen jednu báseň. Navíc ty neveršované scénáře od
Coco se nedají číst. Vyhrál to Zlatý kolovrat. Je jednak přívětivější
vzhledem k rolím a je také lépe hratelný a dramatičtější. Jelikož jsem
měl staženou jen polovinu básně (nějak se zbláznil doplněk pro
stahování webů v mém PC), druhou jsme přepisovali, abychom každý držel
vlastní papír a mohli jsme hrát.

Bohužel přepisování Coco trvalo strašně dlouho a tak jsme k závěru
vlastně nenacvičili skoro nic…

Coco našla doma supr
čupr
oči z nějaké figuríny kostlivce a Bára vytvořila
nádherné nožky. Ty byly ze silonek vycpanými vatou. Takto vytvořené nohy
se nám moc líbily a ráli jsme si s nimi po zbytek nadcházející výpravy.
Kolovrátek měla představovat židle.

Abych nezůstal pozadu, nabídl jsem se, že nakonec vyrobím veršovaný
scénář a všem ho rozešlu.

Divadlo 2

Ahoj,
jak jsem řekl, stalo se. Vytvořil jsem scénář.
Naučte se své texty a tento čtvrtek (je státní svátek) se sejdeme
v 8 před Hostýnskou. A vezměte si nějaké jídlo, ať neumřete hlady
jako se to minule skoro povedlo.

Od Barunky došla zpráva, abychom si vzali baterky, se kterými si rovnou
zkusíme, jak to bude vypadat. Kupodivu jsme se opravdu sešli a měli jsme
i ty baterky. Jen to jídlo zase chybělo. Kvasar! Padla tedy další část
Granka a jedny piškoty.

Baterky jsem rozmístili po místnosti a začali jsme hrát. Své role jsme
napoprvé zahráli celkem dobře s drobným zadrháváním. Po několika
zkoušeních to vypadalo velmi slibně. V mezidobí jsem Večernici naučil
ovládat mixážní panel ala notebook tak, aby pouštěla hudbu ve chvíle,
které byly zaznačeny tužkou v jejím scénáři. Po několika odzkoušených
hrách jí to šlo skvěle.

Krátká konverzace s Radarem

Opicakuz: No a nebo zatim zajdeme nekam do cukrarny 😀
Opicakuz: nebo vybereme kostymy
Opicakuz: atp.
Opicakuz: Vecerku naucime s hubou
Radar: hubou:-D?
Opicakuz: 😀
Opicakuz: *hudbou
Opicakuz: xD
Opicakuz: :D::D:D
Opicakuz: :D:D:D:D:
Opicakuz: MG!

Zkoušeli jsme a zkoušeli. Když jsme zrovna nezkoušeli, tak jsme měli
černé minutky a nebo jsme blbli. V jednu černou minutku se ozval klíč
v zámku. Všichni ztuhli. Co teď bude? Snad nejde Píšťala. Ale Opičák
přeci Amazonku zaúkoloval, aby dohlédla na to, že do klubovny nepůjde. To
by mu Áma poslala alespoň sms…

Když návštěvníkovi nešly otevřít dveře kvůli klíčům v zámku
z druhé strany, šel jsem otevřít a už hledal pro Píšťu výmluvu. No a
on to byl Berka! Rozvítil jsem tedy světlo a pozdravili jsme se. Prohodili
jsme s Berkou pár slov, on nám postavil na stůl láhev dětského šampáňa
a poznamenal: „Tady máte.“ Pak postavil pár krabic od plenek po Kačence a
Tomáškovi do rohu klubovny a se slovy „Mám děcka v autě“, odešel.

Zkusili jsme zase divadlo a pak už se nic moc nedělo. Každý věděl co
má dělat a těšili jsme se na výpravu.

Odzkoušeno, naučeno, vyrážíme

kolovrat-2-nahled

Největší problém byl přepravit bábovku a kytici, pokud možno bez
poničení a nějak velmi nenápadně, na místo, kde jsme měli trávit
víkend. Kytici jsme vyřešili, řekl bych, až rafinovaně. Radar si od sestry
půjčil obal na kytaru a do něj kytici uschoval. Já jsem měl vzít bábovku.
Podařilo se mi ji upéct na poslední chvíli a vypadala celkem obstojně. Až
na to, že jsem formu nevysypal strouhankou, což ale můžeme opomenout,
protože to je u mě zvykem. Když jsem horkou bábovku vyndal z trouby (a spálil jsem si ruce), přemýšlel jsem co s ní. Je
horká, mám na odchod z domu asi tak deset minut a já nevím co s ní.

Mé úvahy byly takové,
že bábovku strčím do batohu a budu doufat, že přežije. Další myšlenka
byla, že se na ni vykašlu a nechám ji doma, a tak dále. Nakonec jsem to
vyřešil tak, že jsem bábovku zabalil do utěrky a tu zagumičkoval. Poté
jsem bábovku strčil do plátěné tašky. Doufal jsem, že se Píšťalka
nebude ptát co to táhnu a hlavně, že to nebude v autobuse příliš vonět.
To, že jsem seděl 4 hodiny vedle ní mi k tomu maskování moc
nepřispívalo! Ale nic nepoznala. Prý ji ani nenapadlo se mne na to zeptat.
Zkrátka o tom nepřemýšlela, což bylo dobře.

Radara se však na ten obal od kytary ptala. Říkala: „Co to s sebou
táhneš?“ Radar ji pohotově odvětil, že v tom má přeci samopal a dál
se s ní nebavil.

Když jsme se dostali do baráku, kde jsme měli strávit víkend, našel
jsem skříň, kam jsme v průběhu zabydlování se postupně skrývali
materiál na velkou akci. Svíčky, kostýmy, bábovka, kytice, balónky,
skleničky na přípitek.

Uf, vše bylo připraveno. Po zbytek večera jsme kecali u kamen a povídali
si. Spolu s Bárou jsem si lehl na pec do vedlejší místnosti, než kde se
spalo. Potřebovali jsme, aby Píšťalka usnula a my vzbudili ostatní a
připravili představení. A Píšťalka nešla spát a nešla spát. A my už
byli unavení a ona stále nešla spát. A my se báli, že usneme a ona nešla
spát. A pak už to bylo trapné čekání a ona stále nešla spát. A my už
naříkali, že bychom uvítali, kdyby byla v posteli a ona nešla spát.

A ona nešla spát

„Pst, Báro, myslím, že nejsou slyšet,“ řekl jsem. „Nejsou. Ale
neslyšela jsem jak by si rozbalovali spacáky,“ odvětila. „Hm, já taky
ne. Fuuuuu!
Tak tedy ještě počkáme,“ pronesl jsem s nelibostí.

V půl druhé ráno to vypadalo, že všichni opravdu spí. Bára šla
jakoby na záchod a obhlédla situaci. Slyšel jsem, jak se Píšťalka
převrátila na bok, ale myslel jsem, že spí. Šli jsme tedy vzbudit Radara.
Spal na rozvrzané palandě. Když jsem s ním šel zatřást,, vzbudil jsem
vrzáním postele samozřejmě i Píšťalku. „No, to se vsákne,“ řekl
jsem si. Začal jsem budit Radara. Nechtělo se mu vstávat. Několikrát se
posadil, znovu si lehl a usnul. Pak se začal vymlouvat, že je prý
unavený
. Tomu se dodnes směji. I když chápu, že člověk po
probuzení nevnímá, přijde mi to strašně vtipné. Byla to zkrátka vtipná
výmluva. Vykopal jsem ho z postele s tím, že jsme nezůstali vzhůru kvůli
tomu, aby se to připravilo ráno, jak navrhoval.

Když se dostal z postele, přišel do kuchyně. Vymysleli jsme, že to
sehrajeme na půdě. V lese je mlha a baterky by nás moc neosvítily a navíc
je zima. Vynechali jsme tedy cestu po svíčkách a lichotivé papírky
u každé ze svíček. Svíčky jsme místo toho rozmístili na půdě jako
ohraničení hrací plochy. Ani pak nebyly potřeba baterky. Červené světlo
od hřbitovních svíček vše krásně osvítilo.

kolovrat-3-nahled Vzbudili jsme Večernici a
Coco. Zjistili jsme, že Coco nechala doma oči a svůj kostým si nechala pro
jistotu v klubovně. Vlastní dcera přišla o jednu část z kostýmu,
která tedy připadla nevlastní dceři. Po dohodě jsme vyřadili z výzdoby
balónky. Jednak jsme nechtěli, aby nějaký praskl a probudil Píšťalku a
jednak se nám to zdálo takové moc v americkém stylu.

Vyzdobili jsme slavnostní stůl. Bábovka, talířky, oříšky a jiné
pochoutky, skleničky už s předem nalitou Márkou, protože Radar nevzal
karafu, nějaké věci z večeří co nám zbyly, zkrátka vše, co se dalo
použít.

Rozmístili jsme ještě asi tři svíčky, které symbolizovaly trasu, kudy
má Píšťa jít. Převlíkli jsme se do kostýmů, párkrát si ještě
zaběhli pro nějakou věc co zbyla v pokoji. Například notebook s hudbou,
nebo tak. Píšťa nás celou dobu pozorovala, protože neusnula…

Když bylo vše připraveno, Večernice seběhla z půdy se svíčkou a
postavila ji doprostřed pokoje. Píšťalka se zvedla a šla po svíčkách.
Když došla nahoru, čekala na ni židle, kam si sedla a my přes ni přehodili
deku na zahřátí. Poté jsme začali hrát.

Úryvky z divadla

Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán, na vraném bujném jede
koni, vesele podkovičky zvoní, jede sám a sám.

„Sekera dobrá – někde v keři useknem hnáty líté zvěři –
pojď jen honem, pojď!“A když již přišly v chlad a keř: „Hoj, ty jsi
ten had, tys ta zvěř!“ Hory a doly zaplakaly, kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!

„Vrrr – zlou to předeš nit! Přišla jsi krále ošidit: nevlastní
sestru jsi zabila, údův a očí ji zbavila – vrrr – zlá to nit!“

Vše probíhalo dle plánu. Texty jsme všichni měli naučené. První
zádrhel přišel ve chvíli, kdy na scénu přišlo pachole. Prodávalo nejprve
zlatý kolovrátek. „Za dvě nohy jest,“ říkal jsem. A sakra, co já jim
vlastně dám? Babice mi tu nese nohy a já nemám kolovrátek. Radar alias baba
se rychle vzpamatoval a vzal si židli, která stála vedle mě. Druhou věcí,
kterou jsem prodával, byla přeslice. Tu jsem nahradil krytkou na hřbitovní
svíci a Radar mi jakožto baba dával pantofle místo rukou. Oči jsem nahradil
taktéž dvěma krytkami a přijal jsem už ani nevím co.

Dále už opět vše klapalo jak mělo. Myslím, že Píšťalka byla
nadšená, ale v té tmě jsem její výraz v obličeji neviděl. Sešli jsme
dolů z půdy a přesunuli se do jídelny. Na stole čekalo pohoštění.
Ťukli jsme si na zdraví a pustili se do jídla. Tady jsem již Píšťalku
viděl ve světle. Slzičky měla na krajíčku a byla nadšená. Vlastně v tu
chvíli jsem si uvědomil, že se nám to povedlo tak, jak jsme chtěli. „My
si prostě nemyslíme, že každé narozeniny musí být nutně zkažené!“
řekl jsem Píště a poblahopřál jsem jí.

Úryvky z divadla

Úryvky z divadla

U stolu jsme si povídali do té doby, než jsme se neunavili natolik,
abychom usnuli. Píšťalka říkala, že to nečekala. Hlavně se nám prý
povedlo maskování ve středu, a tak od myšlenky, že bude něco víc,
opustila. Jen bohužel nestačila ani v těch půl druhé ráno usnout a tak
nás viděla, jak se pohybujeme po pokoji. Ale co se mělo stát netušila.

Šli jsme spát a spali jsme tvrdě. Probudili jsme se až ve čtvrt na dvě
odpoledne. Ze soboty tedy moc nebylo, ale stejně ta výprava stála za to.
Rozdali jsme radost a jistě nejen mě to hřeje u srdce. Víte, pochopil jsem,
co chtěl Albert Einstein říct tvrzením: „Pouze život, který žijeme
pro ostatní stojí za to.“

FOTOGALERIE:

Spal jsem v márnici

Ano, vážení, je to tak. Na psychovíkendu,
což je úžasná akce, kde se vybiji nejen emočně, jakožto také fyzicky,
jsem splnil úkol spát v márnici bez mrtvoly.

Hra spočívala v tom, že jsme měli odpovídat na otázky ze života.
Vždy jsme měli tři možnosti a měli jsme vybrat tu, jenž nejlépe vystihuje
to, jak bychom se zachovali v nějaké situaci.

„Jdete v noci lesem, prší a je zima. U hřbitova je márnice. Co
uděláte?“

  1. Přespím v márnici, i když tam bude mrtvola
  2. Přespím v márnici, ale jen pokud tam nebožtík
  3. Jdu dál

Zvolil jsem možnost b) – je zima a déšť. Chodit takhle celou noc, to
je na zápal plic a navíc bych prostě dál nešel. ;) Spát vedle mrtvoly se mi
však příčilo.

Druhá část hry

V druhé části hry nám pořadatelé oznámili, že vyzkouší, zda jsou
naše odpovědi věrohodné. V márnici jsem tedy opravdu přespal. Zkušenost?
Máry jsou nepohodlné. Mají na spaní moc velké mezery, které tlačí
do zad.

Tvar je také nevyhovující. ČLověk se tam musí schoulit, aby se vůbec
trochu vyspal. A navíc jsou opravdu malé. Takže je to ještě
nepříjemnější. Chudáci mrtví. Ani poslední cestu si nemohou užít
v pohodlí.

mary-nahled Do toho všeho mi byla ještě
hrozná kosa, protože v márnici bylo to jediné malinkaté okýnko co tam
bylo rozbité, takže tam děsně táhlo. No a to jak se větrem pohupovalo a
vydávalo vrzavý zvuk taky nebylo zrovna po cuti. Jó, kdyby to znělo jako
ukolébavka, ale tohle… Taky občas rám okýnka práskl nečekaně o stěnu,
takže mě to zase vytrhlo z polospánku.

No, nakonec jsem se nějak vyspal. Sice to nebyl dobrý spánek, ale byl to
úžasný zážitek! To se nenaskytne každý den, aby člověk mohl ulehnout na
máry, natož na nich ztrávit noc! Byl jsem unešen a moc děkuji
organizátorům Psychovíkendu, že mi poskytli tuto možnost.

Rudý opar

Občas je možné shlédnout podivné, avšak běžné jevy.
Někdo se pousměje, někdo projde dál bez povšimnutí. Jiný se zakaboní,
další ucukne pohledem. Někdo se na ten jev dívá dlouze a se zájmem, jiný
krátce a s lítostí, další u něj zavzpomíná na ten svůj, dávno časem
zakrytý. Někteří závidí, jiní pohrdají. Další nechápou, jiní
prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev
opravdu je.

Jeden takový jev se udál někdy na jaře. Byl to jev krásný, tak, jako
jsou ostatně krásné jiné jevy tomu podobné. Bohužel jev skončil, jak to
občas – až je to k pláči – bývá. Každý, kdo takový jev viděl a
prožil jistě rozuměl.

V jednom útulném podkrovním pokoji, vybaveným spoře, avšak vkusně se
u stropu vznášel rudý opar. Byl hustý tak, že se dal rukou rozvířit,
skoro ho až uchopit do dlaně a hýčkat ho. Každý, kdo opar viděl, toužil
alespoň na chviličku stáhnout alespoň ždibec z něj k sobě, nebo spíš
do sebe a umačkat ho. Umačkat ho touhou, citem, žalem.

Nikdo však v pokoji nebyl. Opar si poletoval sem a tam. Líně se
převaloval po stropě, snášel se a znovu vzlétal. Chvílemi se vtáhl jakoby
sám do sebe tak, že byl maličký jako špendlíková hlavička. Hned nato se
znovu rozvinul a rozprostřel se po celém pokoji. Dostal se do každé skuliny,
vyplnil jedinou myší díru, která zde byla, jezdil po radiátoru jako na
horské dráze, narážel do skříní.

Jeho elánem, chutí do života a energií byl stále větší a větší.
Čím byl větší, tím sílila jeho barva. Nyní to již nebyl jen rudý opar.
Byla to krvavá barva. Byla to krvavá rudost, zahalená závojem prosté rudé.
Za sebou nechával nahou tmavě růžovou kouřovou stopu.

Nabyl takových rozměrů, že se do pokoje nevešel. Alespoň ne v takové
podobě, jako doteď. Zhušťoval se. Skrze opar nebylo možné pohledět na
cokoli za ním. Pomalu se srážel. Jeho výbušnost a láskyplná agresivita se
drala ven.

opar-1-nahled

Bylo to tak zvláštně podivné. Opar se srazil do tisíce maličkých
kapiček, které vytvářely krvavě rudou průtrž mračen. Z kapiček se
staly kapky a ty kapky začaly padat k zemi. Jejich bušení o dřevěnou
podlahu bylo slyšet na míle daleko. Celý dům se otřásl v základech.

Po průtrži krvavých mračen bylo prapodivné ticho. Na zemi byla lehce
narůžovělá voda, která protékala pod dveřmi pokoje. Dostala se do
ložnice, kde na ni střešním oknem svítilo slunce. Vyprahlé stěny pálily
a jakmile se jich tekutina dotkla, kousek se z ní vypařil. Slunce a stěny
z růžové tahaly vláhu a roznášely ji. Kousek zpátky do pokoje, kousek do
ložnice, kousek do kuchyně, zbytek oknem do celého světa.

Netrvalo dlouho a nezbylo z růžové zhola nic. Ticho po pěšině. Nezbylo
nic až na jedinou kapičku, která jakoby stále žila. Byla to kapička,
která zůstává stále věrna a opouští duši až po její smrti. Kapička,
která bolí, trápí a zároveň hřeje. Kapička, díky které vzpomínáme a
nezapomínáme. Díky které pláčeme i dlouho přemýšlíme. Díky které se
zasníme. Kapička, která v nás zůstává…

…někdo se díky kapičce pousměje, někdo díky kapičce jen projde dál
bez povšimnutí. Jiný se díky kapičce zakaboní, další díky kapičce
ucukne pohledem. Někdo se na ten jev díky kapičce dívá dlouze a se zájmem,
jiný díky kapičce krátce a s lítostí, další u něj díky kapičce
zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří díky kapičce
závidí, jiní díky kapičce pohrdají. Další, co kapičku v sobě nemají,
nechápou, jiní díky kapičce jev prožívají tak, jakoby patřil jim. No a
pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je.

Zamyslete se sami nad sebou. Viděli jste někdy podobný jev? Nebo ho
dokonce cítili? Prožili jste ho? Máte v sobě kapičku?

Mám tě rád

Mám tě rád, špitl jsem. Objala jsi mě. Pak jsem tě
vzal za ruku a procházeli jsme se po zeleném lesíku hliněnou pěšinkou.
Slunce nás svým třpytem ozařovalo, jako bychom byli na hledišti a celé
představení patřilo jen nám. Procházeli jsme se dlouho a stále jsme měli
úsměv na tváři. Políbil jsem tě na tvé krásné rty. Dlouho jsme si
hleděli do očí. Ty tvé byly tak krásné. Na řasách se ti leskly kapičky
slunečního světla a já od nich nemohl odpoutat pozornost. Prudce jsem sebou
trhl. Zvláštní pocit projel celým mým tělem. Bylo to nepopsatelné. Jako
bych se sám vytrhl z krásného světa a vstoupil do druhého, podobného tomu
prvnímu. Probudil jsem se. Rychle jsem se zvedl a jen tak v noční košili
jsem se za tebou rozběhl. Zastavil jsem se u okna. Chvíli jsem koukal na
liduprázdnou ulici a myslel na tebe. Vrátil jsem se k posteli a ulehl, aby se
mi o tobě zase zdálo. Bylo půl čtvrté ráno.