Sigmund Freud – Zapomínání vlastních jmen

Sigmund Freud se v této knize
zabývá tématem zapomínání a následnému rozpomínání vlastních jmen.
Freud se domnívá, že vše závisí na asociaci. V knize uvádí příklad
zapomenutí vlastního jména, přímo na sobě. Popisuje, jak si nemohl
vzpomenout na jméno Signorelli, ale na mysl mu stále přicházela jména
Botticelli a Boltraffio. Ta okamžitě zavrhnul, protože věděl, že to je
jiné jméno. Myšlenky na tato jména se mu ale stále vracely a nemohl si
vzpomenout na správné jméno Signorelli.

Freud si tento incident vysvětluje následovně: Na jméno Signorelli si
chtěl vzpomenout při konverzaci s přítelem na cestě do Hercegoviny. Už
toto se podle něj spojilo, jako asociace Hercegovina → Bosna → Bosna a
Hercegovina. Na cestě s přítelem hovořili o Turcích v Bosně a
tamější důvěře k doktorům. Pokud jde doktor oznámit, že pacient
zemře, Turci řeknou HERR (Nač ještě mluvit, pane doktore? Kdyby mohl žít,
jistě byste mu pomohl…).

Freud popisuje jeho další asociaci. Turkům velice záleží na potomcích.
Jestliže nemůžou mít potomka, život pro ně ztrácí smysl. Myšlenku ale
nedokončil, jelikož se do konverzace nehodila. Avšak zůstala v zapuzené
paměti, která chce ven. V souvislosti s potomky a pohlavím se Freudovi
vybavil název města, kde v nedávné době obdržel zprávu, ve které se
dočetl, že pacient, kterému léčil pohlavní choroby zemřel. Nemohl se se
svou chorobou smířit a ukončil svůj život. Toto je tedy důkaz, že
zapuzené myšlenky se opravdu stále snaží dostat ven, pokud mají možnost.
Město se jmenovalo Trafoi. Odvodil si tedy kombinaci Bosna a Trafoi na
Boltraffio.

Ale zpět k druhému vybavovanému jménu. U jména Boticelli je to již
jednodušší. Toto jméno si odvodil z kombinace Bosna a Signorelli. Z Bosny
si jeho mozek vzal Bo a ze Signorelli elli. Po spojení mu vzniklo
Botticelli.

Pro lepší představu přikládám graf:

graf-procesu

Můj názor

V psychologii se nevyznám natolik dobře, abych mohl zpochybňovat studie
pana Freuda, proslulého psychiatra. Myslím si ale, že rozpomínání na
chybná jména, mělo něco společného s asociací, ale ne přesně tak, jak
to popsal Freud. Dle mého názoru, ač třeba nevědomě, neuvedl všechny
okolnosti. Některé jeho myšlenky, které se proplétaly v souvislosti
s chybným rozpomínáním jmen zkrátka a jednoduše zapomněl. Například ty
myšlenky, které přetrvaly v krátkodobé paměti. Přetrvaly tak krátce
možná proto, protože je mozek nepotřeboval k ničemu jinému, než na danou
věc. Ať už je to jakkoli, rozhodně s Freudem souhlasím v názoru, že
k popsanému incidentu došlo díky asociaci.

Designblok 2010

Letošní Desingblok byl
ve znamení vody – i když to nebylo moc znát. Tak či onak díla
vystavovatelů byla více než zajímavá. Svědčí o tom nejen fotografie, na
které se můžete podívat níže, ale i zpráva na odiciálních stránkách
Designbloku. V ní stojí, že o letošní 12. ročník byl rekordní zájem
diváků.

Pro dobrotu na žebrotu

„To je krásné počasí, že?“ Pan Otakar
se ohlédl, koho že to slyšel. Ani se mu nechtělo uvěřit, že by někoho na
takovém místě potkal. Šel přeci již několik dní a cestou nepotkal ani
živáčka.“Zdravím. Ano, je opravdu krásně,“ odpověděl zdvořile. Pan
Otakar si položil na zem koženou tašku a velký proutěný koš. Sundal si
svou propocenou rádiovku a zvědavě se začal vyptávat. „Co to, že u sebe
nemáte žádná zavazadla, pane… Pane…“ „Říkejte mi Jáchym. Jen jsem
se šel projít do lesa. Bydlím v nedaleké vesnici a musím se uklidnit.
Taková procházka je velice uklidňující, věřte mi. Měl jsem dnes
v práci těžký den. No, že jste to vy, tak prozradím, že mě vyhodili.“
Když Otakar slyšel o nedaleké vesnici, okamžitě zpozorněl. Byl totiž
podomní prodavač, ale živnosti se vedlo tuze zle.

Navenek vypadal velmi slušně. Nosil brýle, ležérní látkovou bundu,
kalhoty dlouhé asi po kolena, slušivé podkolenky a kožené polobotky.
Samozřejmě hnědé, jak tomu bylo dle poslední módy. Celkově tedy působil
velmi upraveně a slušně, jazykem mluvil velmi zdvořilým a příjemným.
Také rysy v obličeji měl velmi seriózní. Každý si tedy mohl pomyslet,
jak si vede dobře. Ve skutečnosti neměl náš Otakar co do úst. V kapse
měl pár krejcarů a v brašnách nosil zboží, které si nikdo nechtěl
koupit. „Vesnice říkáš? Tedy pardon. Zapomněl jsem, že se známe teprve
chvilku a už vám tykám. Opravdu se co nejsrdečněji omlouvám.“ Jáchym se
pousmál. Nebyl to však smích škodolibý. Takový měl vždy. Byl to dobrák
od kosti a na zdvořilost si moc nepotrpěl. Tedy od cizích. Pokud s někým
mluvil, tak vždy jak se sluší a patří. „To nestojí za řeč. Pojďme si
tykat. Odkud jsi vlastně ty? Z Broudnice, nebo až z Livačan?

Otakar jen mávl rukou a ukázal na své brašny. Otevřel je a spustil svou
naučenou básničku. „Jsem prodavač a přicházím z dalekých koutů
světa. Já procestoval snad celý svět, a vyhlédl si to nejkvalitnější
zboží. Potěší mě, když vidím, jak se lidé radují z toho, co jim
scházelo. Podívejte se třeba zde na tuto vařečku. Může sloužit na
vaření, ale pozor, na vrcholu má zabudovanou vývrtku. No uznejte, to se
přeci hodí do každé domácnosti! Tento výrobek je velmi užitečný a
přitom stojí jen pár korun. Nikdy se nezničí a bude vám sloužit celý
život!“ Pokračoval by snad celý den, ale Jáchym ho přerušil. „Vidím,
že se vyznáš. Obchod ti musí jít jistě výborně. Jsem rád, že
prodáváš jen kvalitní zboží a nešidíš důvěřivé lidi. Pojď se mnou
do vesnice. O tvé zboží bude jistě veliký zájem.“ Otakar na Jáchymovu
nabídku rád kývl a vyrazili spolu směrem k nedaleké vesnici. Jáchym
pomohl Otakarovi s těžkým kufrem a tak byli ve vesnici zanedlouho. Hodný
Jáchym pozval Otakara na výbornou večeři a nabídl mu nocleh v jeho domě.
„Ach to je pohoda. Jak dlouho jen já nespal v posteli,“ pomyslel si
Otakar. Ještě než usnul, přemýšlel o tom, jak mohou na tomto světě
ještě vůbec existovat dobří lidé.

Ráno ho vzbudila příjemná vůně velice drahé kávy. Oblékl se,
opláchl si obličej, promnul oči, oholil se a učesal si vlasy. „Dobré
jitro, snídaně je na stole,“ vítal ho Jáchym. Snídaně byla velmi
vydatná. Na stole ležely voňavé makovky, buchty, spousta druhů ovoce a
také pravý francouzský sýr. Jáchym pohostil Otakara znamenitě. Sám si
vzal místo drahé kávy obyčejný čaj, protože musel šetřit, když ho
vyhodili z práce.

otakar-nahled Po snídani vyrazili na
náměstí. Otakar spustil o tom, že jeho zboží má výhody, že je
z daleka, vše je originál a tak dále. Jáchym všechny ujišťoval, že
Otakar je spolehlivý člověk a ne nějaký podvodník. Lidé Jáchyma znali a
důvěřovali mu. Každý z vesnice si nějakou tu věc pořídil a Otakar si
vydělal celkem slušné jmění a náležitě se z toho radoval. Ihned běžel
do hospody a objednal si pivo. Snědl také bůček a vrátil se k Jáchymovi.
„Jáchyme, pomohl jsi mi vydělat spoustu peněz. Nechtěl bys prodávat se
mnou?“ Jáchym se na chvíli zamyslel, podíval se na opečovávaný dům a
polohlasem pravil: „Nu což, stejně nemám co na práci a vlastně už ani tu
práci.“ Jáchym tedy velmi rychle prodal svůj dům a velkou zahradu. Vzal si
na sebe co nejslušnější oblečení, aby před zákazníky vypadal dobře a
do kufru si zabalil vše potřebné na cestu. Do druhé ruky si vzal prázdnou
brašnu z pevné kůže, ve které časem bude nosit zboží. Zamával
sousedovi na rozloučenou a vyrazili.

Po třech dnech dorazili do menší vesnice. Jáchym byl celý bez sebe. Bude
to přeci jeho první vystoupení! Lidé z této vesnice ještě neměli tu
čest, shledat se s nějakým prodavačem, a tak byl o jejich výklad velký
zájem. Jelikož byla jejich řeč velice dobře připravena a zněla
přesvědčivě, lidé získali pocit, že jejich výrobky jsou dokonalé a
jejich životní příležitostí je si nějaký koupit. A jak se Otakar
s Jáchymem domnívali, tak se také stalo. Vydělali si spoustu peněz.

Takto to pokračovalo vesnici za vesnicí. Město za městem a každý již
musel nosit kufr navíc, protože měli velice mnoho peněz a do kapes se jim
nevešly. Otakar byl radostí bez sebe. Stále si opakoval, že se nad ním Bůh
smiloval a poslal mu z nebes Jáchyma.

brasna-nahled Po půl roce dorazili do
jednoho městečka. Ihned poté, co Otakar vyšel na pódium, přiletěla na
něj spousta zkažených rajčat, polínka a dokonce i kamení. Celé
náměstí bučelo a všelijak vyjadřovalo svou nespokojenost s Otakarem.
Jáchym stál na pódiu vedle něj. Otřel si kabát od rajčat a koukal na
Otakara s otevřenými ústy. „Co se děje? Proč nás nemají rádi?“
Otakar překřičel dav a vysvětlil Jáchymovi, že se lidem jeho výrobky
rozbily a nebo obyvatelé městečka přišli na to, že jsou k ničemu.
„Neříkal jsi, že jsou to kvalitní, prakticky nerozbitné výrobky ze
všech koutů světa?!“ rozzlobil se Jáchym. „Ty jsi si snad myslel, že
mluvím pravdu? Vždyť by si tu šunty nikdo nekoupil. Naivko!“ Jáchym zrudl
vztekem. „Já myslel, že jsi dobrý člověk. Královsky jsem se o tebe
staral a ty takhle! Jak jsem ti jen mohl věřit? Já hlupák!“ Otakar se
netvářil nikterak zahanbeně, ba ani rozzlobeně. Zřejmě čekal, že tato
situace jednou nastane. Dohodli se, že nejdříve uklidní dav a poté si
promluví.

„Vážení, chápeme vaši nespokojenost, a proto nabízíme opravdu
kvalitu. Co bylo před rokem je již minulost. Nyní vám přinášíme opravdu
kvalitu! Pohleďte například na tuto vázu. Je to opravdu velice pěkná
váza. Krásný reliéf, keramika až z Indie. Jen za deset krejcarů. Kdo
koupí, neprohloupí.

V tu ránu se Jáchymovi z obličeje vytratila červená barva a
vystřídala ji bílá. Strnul na místě a koukal na Otakara jak se snaží
vázu prodat. Ta váza byla jeho. Ukradl mu ji, když ho zval do
svého domu.

Po skončení prodeje se Jáchym vrhl na Otakara. Jelikož byl přeci jen
o něco silnější a hlavně ho popadl záchvat vzteku, tak ho bez problémů
svalil k zemi. Začal do něj bušit pěstmi hlava nehlava. Otakar se snažil
bránit, ale i přesto mu Jáchym s velikým potěšením uštědřil pár
políčků a také mu dal několik ran do břicha. Otakar měl veliké
štěstí, že se Jáchymovi nepovedlo vyrvat dlažební kostku z náměstí.
To by byl jistě jeho konec.

Jáchym padl na zem a začal bědovat nad dnešním světem. Nad
nespravedlností, nad zkaženou morálkou, nad nerespektováním duševních
hodnot, nad lhostejností k druhému. Otakar se ještě snažil o nějakou
omluvu, ale to Jáchyma rozzlobilo ještě více. Otakar tedy popadl kufříky
s penězi a rozeběhl se. Než stačil J8chym zareagovat, tak byl Otakar kdesi
ve spletitých uličkách města.

Jáchym zůstal na liduprázdném náměstí úplně sám. Bez peněz, bez
místa kam se vrátit, bez jídla, bez přítele. Podzimní oblohu zatáhly
mraky a Jáchym si bezradně klekl na studené dlažební kostky. Pravou rukou
do prachu nakreslil obrys srdce. Spustil se mírný deštík a poté co na
Jáchyma spadla první kapka, žalem se mu zastavilo srdce. Přepadl dopředu a
tupá rána jeho hlavy, která se zřítila na dlažební kostky se nesla do
širokého okolí. Mírný vánek Jáchyma ovíval prachem a kapky omývaly jeho
chůzí opotřebované boty…

Úvaha nad filmem Big Mike

Hakan Berthas, Hanna Heilborn / Švédsko / 2004 /
58 min.

„Mike se narodil v Austrálii aboriginským rodičům,
prostřednictvím adopce se však dostal do Švédska. Ocitl se tak rázem
tisíce kilometrů od své rodné země. Jednoho dne mu z Austrálie zavolá
jeho biologická matka a on se rozhodne ji navštívit. Zvítězí v Mikeovi
dosavadní švédský životní styl a stesk po starých kamarádech, nebo
radost z nově nalezené rodiny a původních kořenů?“

Pozn. Oficiální text distributora (Jeden svět na
školách
)

Během sledování filmu mi přišla fascinující zřejmě zcela odlišná
věc, než tomu bylo u ostatních. Je možné, že se mýlím, ale řekl bych,
že velké množství studentů napíše o rodinných vztazích, o pocitech
Mika nebo o jeho matce.

Osobně jsem se u sledování filmu podivoval nad životním stylem
Aboriginců. Když se vydáme do minulosti, zjistíme, že někdy v osmnáctém
až devatenáctém století byli Aboriginci zabíjeni a utlačováni a panovalo
zde velké bezpráví právě vůči nim. Dnes mnoho lidí Aborigince bere jako
ty utlačované chudáčky, pro které bychom měli div ne pořádat veřejné
sbírky.

Velká Británie, jenž byla kolonizátorem si svou chybu velice dobře
uvědomuje a proto původním obyvatelům poskytuje řadu výhod. Ráda by si
přála, aby tyto výhody Aboriginci brali jako omluvu. Ku příkladu na rozdíl
od rodilých, ale nepůvodních Australanů mají právo na bezplatné
získání nemovitosti od státu, bezplatné školství a zdravotnictví a
bezúročné půjčky.

Nyní, když v Austrálii panuje relativní příměří mezi těmito dvěma
odlišnými kulturami, Aboriginci stále šíří myšlenku, že Angličani jim
způsobili velké útrapy a oni se nyní nemohou vrátit do přírody, ctít
své tradice a kulturu. Dle mého názoru ale mají možnost se vrátit do
přírody. Mají možnost sedět večer u ohýnku a opékat si klokaní maso.
Myslím si, že problém je někde jinde.

Aboriginci mají zakořeněný pocit, že se nemohou vrátit, ale já se
domnívám, že se vrátit nechtějí. Zvykli si na pohodlí. Žijí pod
střechou, kde mají televizi, jezdí autem a místo aby se každý den museli
starat o to jaké zvíře chytí tak si zajdou do supermarketu a koupí si co
potřebují. Tento film jasně ukázal, jak si taková průměrná rodina žije.
Žije v jistém pohodlí, ale také se drží se své kultury. O víkendu si
pomalovávají své tělo barvami, hrají na tradiční nástroje a používají
rodová jména. Není to – a ani nebude – stejné jako kdysi…

Jáma a kyvadlo

Hned ze začátku se při čtení díla
dostaneme do soudní síně, kde je hlavní hrdina odsouzen k smrti za
kacířství. Autor povídky záměrně neuvádí jméno odsouzence. Nejdříve
se povídka zabývá myšlenkami, pocity a nadějemi odsouzence, který upadne
do bezvědomí. Probudí se až v kobce. Uvažuje nad tím, kde je a odvodí
si, že je zřejmě v kobce. Oči se ale bojí otevřít, jelikož má veliký
strach, že spatří něco strašného. Má strach, že nespatří
vůbec nic.

Nakonec však oči otevře. Jeho obava se naplní. Okolo něj není nic víc,
než tma. Po nějakém čase se rozhodne prozkoumat kobku. Najde zde chléb a
džbán s vodou. Přijme tuto skromnou stravu a poté se vydá na obchůzku
cely. Odhadne ji na 50 yardů (to je něco kolem 45 metrů). Poté se rozhodne
projít tímto prostorem napříč. Přišlápne si cár svého oblečení a
spadne k zemi. Po dopadu zjistí, že se bradou dotýká země, ale druhá
polovina obličeje je ve vzduchu. Zjistí tedy, že uprostřed jeho kobky je
jáma. V tuto chvíli si uvědomí jakým způsobem má zemřít. Má se
doslova uhlodat černými myšlenkami. Dostane se tedy zpět a usne.

Po probuzení vedle sebe nalezne, jak jinak, vodu a chléb. Poté co se
napije, okamžitě usne. Ve vodě totiž byla nějaká omamná látka. Po
probuzení zjistí, že je upoután k dřevěné lavici a nad ním visí
veliké kyvadlo, připomínající sekyru, která se hýbe ze strany na stranu a
pomalu se k němu blíží.

Když ho omrzí pohled na tento smrtící nástroj, rozhlédne se a všimne
si několika obrovských krys. Nijak zvláště jim nevěnuje pozornost,
jelikož má jiné starosti. Těmi jsou kyvadlo, které se stále zrychluje a
jeho život. Několik dní šílí a pak ho napadá spásná myšlenka. Potře
svá pouta zbytky jídla, které má stále po levici a doufá, že krysy
přiběhnou a vysvobodí ho.

Krysy opravdu přiběhnou a překousnou mu jeho pouta. Kyvadlo mu na
poslední chvíli slabě prořízne kůži na hrudi a poté se zvedne zpět
nahoru. Železné kresby na stěnách se však rozžnou do ruda a začínají se
objevovat kresby ďábla. Stěny také mění tvar a stahují se k němu.
Hrdina se tedy rozhodne skočit do jámy. V poslední chvíli ho však zastaví
generál Lasall a zachrání ho. Francouzská armáda totiž vtrhla do Toleda
(Španělsko) a inkvizice se dostává do rukou spravedlnosti.