Povídání


Poslyšte, paní, takhle by to tedy nešlo,
posaďte se, prosím, pěkně a dáme ještě jedno.
Řekla jste mi jak vám umřel manžel,
kolik desetníků Pepík našel,
kolik stojí kilo jablek,
komu narost‘ pupek
a kdo má nový holiny,
taky už mám jasno v tom, jaký mám číst noviny.

Co mi ale k sakru schází
je to, co se v běžný řeči nenachází.
Když se to vysloví, srdce sebou hází,
svět je bez toho jen trocha unylejch frází
co pro můj klid v úvahu nepřichází.

Nezajímaj mě povídačky ze sámošky,
ani recepty na koláče od kámošky.
Dokonce ani Cikáni už nezaberou,
kolikrát jsem s nima zažil srandu – no a rodiče si nevyberou.

Povězte mi radši, pani, co vám radost vážně činí,
a neřešte zas, zda oni jsou ti viní.
Kdy jste naposledy dítě rozesmála?
A tancovala, když ta naše hrála?

Na co, paní, ráda z dětství vzpomínáte?
A co nám mladým předvídáte?
Co je dobro a co moudrost k stáru?
Kdo táhne tu osudovou káru?

Poslyšte, paní, mám tak trochu pocit, jak si tu povídáme,
a na ten váš život vzpomínáme,
že ono to je spíš o tom, že se nepřijímáme,
a proto se asi tolik málo dojímáme.

Sklenice jsou dopitý, tak sbohem,
děkuji za rozhovor, byl mi darem.
Snad se ještě zase jednou sejdem,
nejpozději, až tou bránou oba vejdem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.