Rozvaha: Drapela, V.: Přehled teorií osobnosti

Obecně

Kniha Přehled teorií osobnosti od Victora J. Drapely, který byl profesorem
psychologie na Univerzitě jižní Floridy a nyní si užívá důchodu,
popisuje různé pohledy na osobnost. V knize najdeme nejvýznamnější
persony, které se zasadili o teorie osobnosti. Kniha má logickou strukturu.
Začíná tedy Freudem, který jako první zkoumal osobnost a stál za vznikem
psychoanalýzy. V předmluvě Drapela konstatuje, že vzdělání není o tom,
kolik věcí se člověk naučí a zapomene. Vzdělání jest tím, co v nás
zůstane, až zapomeneme většinu z toho, co jsme se naučili či vyčetli
z knih. Tím si obhajuje útlost knihy. Své studenty proto vždy nabádal
k pamatování si klíčových znalostí. Nikoli k veškerým obsahům.

Obsah knihy

Kniha začíná definicí osobnosti. Tu rozděluje na teoretiky
(uznávající „Já“) a behavioristy, kteří tvrdí, že osobnost je jen
odvozenina z chování, což je jediným pozorovatelným a měřitelným jevem.
Thein definuje osobnost jako hypotetickou strukturu, která způsobuje stabilní
chování v určitých situacích.

Sigmund Freud

První zkoumání osobnosti proběhlo u Sigmunda Freuda, který založil
psychoanalýzu. Ta obsahuje několik hlavních bodů. Fyziologický
determinismus (jedinec je puzen fyziologickými silami – hlavní
determinanty, osobnost je spíše reaktivní než aktivní, protože odolává
tlaku pudů), sexuální povaha a duševní energie (libido) a nevědomí
(vědomí – uvědomujeme si, předvědomí – vzpomínky, které jsme
zapomněli, ale vybavíme si je, nevědomí – pudy, přání, neuvědomujeme
si). Freud popsal strukturu osobnosti. Ve středu je Ego – vědomá a
předvědomá část řídící se principem reality. Jedná se o racionální
složku osobnosti. Zespoda na Ego tlačí Id, které obsahuje základní
potřeby, pudy. Je v nevědomé složce osobnosti a řídí se principem
slasti. Shora na Ego tlačí Superego, které obsahuje omezení a zákazy.
Může být vědomé i nevědomé a řídí se principem dokonalosti. Katexe
označuje proudění libida ze subsystému ke zdroji uspokojení. Katexe se
dělí na objektovou (k někomu, k něčemu) a egokatexi (např. sebeláska).
Id vytváří katexe obou druhů. Ego a superego brání katexi Id. To
označujeme jako antikatexi. Pudy jsou vrozené a patří k Id. Jedná se
o psychický projev tělesného napětí. Freud rozděluje dva základní druhy
Éros (pud života = sexuálně zaměřené, spjaty s erogenními zónami) a
Thanatos (pud smrti – zlost a agresivní chování). Co se týče vývoje
osobnosti, tak prochází různými fázemi dle toho, na co se zrovna orientuje
libido. Fáze jsou: orání (0–1 rok), anální (1–3 roky), falická
(3–5/6 let) – Zde pozorujeme závidění penisu, Oidipův a Elektřin
komplex. Libido zaměřeno homosexuálně. Konflikty se nakonec vyřeší
identifikací s rodičem stejného pohlaví. – období latence (ústup
sexuálního vývoje, libido odvedeno např. na školní práci), genitální
stádium – konečné stadium, jedinec heterosexuální. Ego se brání
myšlenkám a přáním, které by vyvolaly úzkost pomocí obranných
mechanismů, které působí na nevědomé úrovni. Těmi jsou vytěsnění
(přesun do nevědomí, není ukojeno libido, mže se vynořit), sublimace
(převedení libida do společensky ceněné činnosti), regrese (přesun na
nižší vývojový stupeň), fixace (lpění na určitém způsobu reagování,
přestože se opakovaně prokáže jeho neúčinnost; např. vybírání si
stále stejných typů partnerů, ačkoliv minulé vztahy s nimi vedly vždy ze
stejného důvodu k rozchodu). Úzkost je stav očekávání nebezpečí,
jehož povaha může být neznámá. Jde však o imaginární, nerozpoznané
ohrožení. Má dvojí povahu: neurotická – obava z trestu a morální –
obava z pocitu viny, kterou vzbuzuje superego. Oproti tomu strach je vyvolán
z konkrétního předmětu či události, které se obáváme. Obojí jsou
citové odezvy na ohrožení. Poslední zmíněnou Freudovou studií jsou sny.
Dle Freuda mohou být klíčem k bráně nevědomí. Skrze sny se zjevují
nevědomá přání a vlastně si je touto formou splňujeme. Význam snu může
být zjevný – jedinec ho dokáže vyložit i skrytý – úkol pro
terapeuta. Nejvíce snů se zdá při REM fázi spánku. Verbální podobou
vynoření nevědomých obsahů je tzv. Freudovské přeřeknutí.

Carl Gustav Jung

Z Freuda vychází Carl Gustav Jung. Ten spolupracoval s Freudem, ale po
čase se s ním názorově rozešel. Považujeme ho za zakladatele hlubinné
psychologie. Stěžejní body Jungovy teorie jsou: osobnost jako samostatný
systém (osobnost nazýval psyché a bral ji jako samostatnou soustavu,
sexuální pudy nepokládal za hlavní, ego bral spíše za aktivní, než
reaktivní), rozšířený pohled na minulost (minulost = fylogenetická,
zahrnuje do ni i živočišné a historické předky X Freud měl
ontogenetickou dimenzi = zajmá se o zkušenosti člověka pouze od fyzického
narození), nový pohled na nevědomí (kolektivní nevědomí + získané
osobní nevědomí) a sebeuskutečnění a celistvost (zralá a dobře
přizpůsobená osoba dosáhla sebeuskutečnění, zásadní jednota osoby je
celistvost). Jung nazýval energii taktéž libido, ale pojem používal
v širším významu a bez sexuální konotace. Kolektivní nevědomí psýché
zdědila. Souvisí s minulostí a obsahuje v sobě duševní život našich
předků až k prvopočátkům. Obsahuje jak pozitivní, tak negativní
zkušenosti našich předků. Kolektivní nevědomí Jung považuje za zdroj
moudrosti (Freud ho vymezoval jako ohrožení Ega). Jung definoval archetypy.
Pojem převzal od Augustina. Dle Junga archetypy napomáhají k vytváření
určitých představ. Vedou nás k rozpoznávání událostí nebo osob
v konkrétním životě, které jsou v nich předznamenány. Archetyp persona
napomáhá jedinci udržet si individualitu při podřizování se společnosti.
Animus (muž) a anima (žena) jsou archetypy, které pomáhají chápat a
oceňovat vlastnosti a pohlavní rysy opačného pohlaví. Archetyp stín
dodává psyché reálnost a životnost. Je podobný Freudově pudové stránce
osobnosti. Osobní nevědomí jedinec získává z citů, myšlenek a
intrapersonálních zážitků, které byly vytěsněny, zapomenuty nebo
potlačeny. Jedná se o zážitky, na které si teď nepamatuji. Jung navíc
zavedl pojem komplex. Pod ním se skrývají prvky, které se vymkly kontrole
osobního vědomí a samostatně existují v „temné oblasti“ psyché.
Vyvíjí se ze zážitků, které jsou často traumatické a jedná se vesměs o
„neukončené záležitosti“. Jejich síla závisí na citových
dispozicích a povaze jedince. Zároveň však na účincích zážitků ve
vztahu k okolí. Ego Jung vnímá jako vědomou mysl, která je odpovědná za
trvalou identitu osoby a její chování. Samo nemůže nabídnout vrcholný
vývoj jedince. Vědomí je to, o čem můžeme mluvit, co si uvědomujeme
teď. Bytostné já podporuje rovnováhu vědomých a nevědomých procesů.
Usnadňuje spojení psyché s dalšími silami růstu. Je nadřazeno vědomému
Ego a vytváří celistvost. Bytostné já je osobností, jíž také jsme. Jung
také uvádí raná 40. léta života jako období, kdy se mění životní
přednost bytostného Já před vědomým Ego. Člověk více nahlíží do
svého nitra a praktické starosti se mění na filozofické, kulturní nebo
náboženské. Jung se zasadil o ustálení typologie díky pojmům introverze
a extroverze. Jedinec se zaměřuje na svůj intrapsychický svět, nebo na
své okolí.

Alfred Adler

Adler je zakladatelem individuální psychologie, která klade důraz na
začlenění člověka do společnosti. Tím se výrazně odlišuje od
psychoanalýzy, která zkoumá jen jedince samotného. Myšlenka individuální
psychologie spočívá v teorii, že každý člověk usiluje o překonání
pocitů méněcennosti, které má z dětství a o dosažení nadřazenosti.
Tato nadřazenost však člověku prospívá pouze tehdy, pokud je sociálně
zaměřená. Antisociální usilování o nadřazenost je regresivní. Abychom
poznali chování člověka, musíme znát jeho jedinečné cíle. Lze je dle
Adlera určit i dle pořadí narození sourozenců v rodině. Pořadí je
ukazatelem jejich budoucích postojů a vzorců chování. Prvorozenci ustupují
ze středu pozornosti po narození druhorozence. Při narození druhého
dítěte příliš brzy po prvním, prvorozenec citově trpí. Druhorození či
prostřední nezažívají trauma z odstrčení a starší sourozenec je jim
podnětem k usilování o úspěch. Závodí s ním, chtějí být lepší,
než on. Nejmladší děti jsou často rozmazlovány a mají největší sklony
k poruše přizpůsobování, stejně jako nejmladší děti. Adler popisuje,
že se pocity méněcennosti prohlubují, má-li dítě vrozené méněcenné
orgány. Označení se měnilo – maskulinní protest, vůle k moci,
usilování o nadřazenost. Jedinec se může odhodlat k proměnění situace
nedostatku na situaci dostatku pomocí usilování o nadřazenost. To může
mít zdravou formu (totožné se sebeuskutečňováním a růstem osobnosti)
i nezdravou, která má regresivní projevy. Sobecké usilování
o nadřazenost začíná brzy v dětství. Je antisociální a vede
k poruchám, přecitlivělosti, nesnášenlivosti. Tyto antisociální snahy
o nadřazenost se projevují u rozmazlených i zanedbaných či nechtěných
dětí. Takzvané tvůrčí Já je přirozený výsledek pozitivního, zdravého
životního stylu. Myšlenkou je, že každý je jedinečný, utváří si svůj
život a ovlivňuje tím své okolí. To přispívá celé společnosti. Ideálu
dokonalosti člověk dosáhne jen spoluprací ve společenství.

Karen Horneyová

Horneyová zastupuje sociokulturní přístup. V ní panuje přesvědčení,
že kultura a společenské hodnoty dané země mají hlavní úlohu při
vytváření osobnosti člověka. Spojuje prvky psychoanalýzy se silným
sociálním hlediskem. Rozhodující úlohu ve vývoji osobnosti mají
i zážitky z dětství. Základní úzkost je zakotvena v sociálních
faktorech dítěte. Základní úzkost dítěte je vyvolána dospělými,
kteří jsou „obaleni vlastními neurózami“. To znamená, že jsou
například přehnaně nároční, lhostejní, panovační apod. V dítěti se
tvoří strach z opuštění rodiči. Mají pocit bezmocnosti a osamocenosti
vůči potenciálně nepřátelskému světu. Vztahy s druhými lidmi
rozděluje Horneyová na pohyb k lidem (snaží se zavděčit, závisí na
nich), pohyb proti lidem (nedůvěru vyjadřuje dítě agresí – Adler:
dítě usiluje o moc) a pohyb od lidí (nechce lidem náležet, ani s nimi
bojovat, vyhýbá se stykům). Horneyová vymezila 10 neurotických potřeb
dospělých, které se vyznačují nutkavostí a jsou nevědomé. Jsou jimi
neurotická potřeba prestiže, výkonu, obdivu, náklonnosti a
schválení, moci…

Harry Stack Sullivan

Sullivan osobnosti nepřikládá samostatnou existenci. Vidí ji pouze jako
výsledek intrapersonálních vztahů. Tyto vztahy mají počátek v dětství
a trvají po celý život člověka. Rozvoj osobní zralosti a sebenaplnění
vyžaduje podle Sullivana kombinaci patřičných vývojových pochodů
v oblasti kognitivní, sexuální a sociální. Ve chvíli, kdy jedna
z těchto oblastí nedospěje, nelze dosáhnout adaptace osobnosti. Jako první
intrapersonální zkušenost pokládá Sullivan kojení. Sullivan definuje
dynamismy jako vzorce transformace energie. Sullivan uvádí dynamismus slasti,
což je výraz pro instinktové pudy. Z jeho poznatků vychází, že jedinec
se pohybuje mezi stavy absolutní euforie a tenze (hrůza). Spíše je
v mírné tenzi, ale kdykoli je to možné, dostává se do euforie. Tenze
vyvolávají opomenuté potřeby nebo úzkosti. Celý systém je založen na
předpokladu, že člověk se snaží naplnit dvě přání, která se navzájem
stojí v cestě. Jimi jsou uspokojení potřeb a intrapersonální bezpečí.
I zde je paralelně s Freudem únik v podobě sublimace, ale nejedná se jen
o sexuální charakter. Sullivan popisuje 6 vývojových stádií. Rané
dětství (do rozvinutí artikulované řeči, dospívání k uvědomění si
těla), vlastní dětství (počátek školy, rozlišení mužské a ženské
role, systém „já“ k vyhýbání se úzkostem), juvenilní období
(počátek ZŠ, socializace, tvorba postojů), preadolescence (dítě má
vrstevníka stejného pohlaví, má vliv i když není přítomen), raná
adolescence (období mladistvé erotiky, objevení heterosexuálních zájmů) a
pozdní adolescence (dynamismus slasti se musí pojit s potřebou intimity, aby
došlo k socio-sexuální integraci).

Erich Fromm

Psychosociální teorií se zabývala řada osobností. Jenou z hlavních je
Erich Fromm. Ten vidí člověka a jeho život v perspektivě celé
společnosti. Ta ho ovlivňuje a dehumanizuje. Jako opatření má být rozvoj
svého nitra. Osobnost definuje jako „celek zděděných a získaných
duševních vlastností, které jsou pro jedince příznačné a činí
každého jednotlivce jedinečným“. Fromm rozlišil dvě složky –
temperament a charakter. Temperament je dle něj hlavním nástrojem osobnosti.
Charakter je tvořen z hodnotových voleb jedince. Je ovlivněn sociokulturním
působením okolí. Charakter může být produktivní i neproduktivní
(pasivita či aktivní vykořisťování). Receptivní orientace je zaměření
člověka na hmotné a psychologické zajištění od vnějších zdrojů.
Kořistnická orientace je zaměření nejen na očekávání zajištění
zdrojů, ale i na uloupení“, pokud se jich nedostává. Hromadivou
orientací se rozumí uchovávání nashromážděných zdrojů a izolaci před
okolím. Poslední je tržní orientace. Zde je zásadou, že vše, co člověk
potřebuje, je procesem výměny. Fromm počítá s 5 hlavními potřebami
člověka: vztaženosti (utváření charakteru osobnostními rozhodnutími),
transcendence (vliv socializace na utváření charakteru), zakořeněnosti
(rozlišení produktivního a neproduktivního charakteru), identity a
orientačního rámce (zralá láska či pečování). Fromm založil terapii
lásky. Vymezil ji jako „pokus pomoci pacientovi, aby získal či obnovil svou
schopnost milovat“. Není-li dosaženo tohoto cíle, lze docílit pouze
povrchních změn.

Erik Erikson

Další významnou osobností je Erik Erikson. Označuje se často jako
postfereudián. Přišel s psychosociální (analytickou, socokulturní,
neofreudiánskou) teorií. Jejími hlavními body jsou: modifikace
psychoanalýzy (omezení významu pudů), epigenetická stádia lidského růstu
(jeden prve vzniká na podkladě jiného v čase a prostoru) a identita a ego
(než se objeví zralé ego, musí člověk získat přiměřený pocit
identity, ego se uplatňuje jak uvnitř mysli, tak ve vztahu k okolí). Erikson
popsal 8 stádií vývoje, které obsahují psychologickou krizi. Ve chvíli,
kdy krizi jedinec zvládne, je odměněn tzv. ctností.

důvěra proti základní nedůvěře (matka) kojenec se
učí důvěřovat osobě, která o něj mateřsky pečuje a posléze i sobě
matka musí vytvořit dítěti důvěru v okolní svět naděje = podmínka,
aby člověk zůstal naživu; základní lidská síla ctností tohoto stadia
je naděje

autonomie proti zahanbení a pochybnosti (oba rodiče)
dítě se učí chodit, mluvit a ovládat vyměšování mám na to, zvládnu to
ctností tohoto stadia je vůle

iniciativa proti vině (širší rodina) dítě plánuje,
experimentuje, ale může přitom přehlížet potřeby druhých lidí  vede
k pocitu viny přílišným okřikováním se v dítěti také probouzí pocit
viny explorace světa kolem mě (nechte mě objevovat) ctností tohoto stadia je
účelnost

snaživost (úspěšnost) proti méněcennosti (škola)
dítě přechází od hry k produktivnějším činnostem  to vyžaduje
dovednosti a správné užívání nástrojů jsem schopen X nezvládnu to
úspěch vyvolává radost, neúspěch pocit méněcennosti ctností tohoto
stadia je kompetence

identita proti zmatení rolí sjednocují se všechny
předchozí představy mladého člověka o sobě samém příslib objevení
sebe samého X hrozba ztráty sebe samého ctností tohoto stadia je
věrnost – oddanost zvolenému povolání či životní filozofii

intimita proti izolaci intimita = spojení vlastní identity
s identitou druhého beze strachu, že čl. ztratí sám sebe

  • měla by obsahovat závazek
  • může být vyjádřena sexuálně

nacházení si partnera ctností tohoto stadia je láska

generativita proti stagnaci lidé se zapojují do
společnosti, aby vytvářeli něco hodnotného (potomstvo, hmotné statky,
umělecká díla, tvůrčí myšlenky) mám kariéru, práci, starám se
o příští generace, jsem tvořivý ctností tohoto stadia je pečování

integrita ego proti zoufalství zoufalství – nastupuje
tehdy, když se starý člověk nemůže ohlédnout na svůj život s pocitem
dobře vykonaného díla náš život měl smysl = ego-integrace Erikson vidí
vztah mezi dětskou důvěrou a dospělou integritou („Zdravé děti se
nebudou bát života, pokud jejich rodiče budou mít dostatek integrity, aby se
nebáli smrti“) ctností tohoto stadia je moudrost

Gordon Allport

Gordon Allport navrhl elektickou teorii. Elekticismus je systém, který
hledá řešení základních problémů tím, že si vybírá a sjednocuje to,
co pokládá za pravdivé, z více odlišných přístupů k psychologii.
Elekticismus postrádá jednotící činitel. Často staví vedle sebe naprosto
opačné přístupy a volí mezi nimi střední cestu. Obsahuje vybrané
myšlenky a metody moderní psychologie, aniž by se na některou z nich
výlučně vázal. Osobnost je dle Allporta dynamická organizace těch
psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické
chování a myšlení (jakási předurčenost našeho chování v různých
situacích).

Raymond Catell

Catell zastupuje faktorovou analýzu. Tím se označuje statistický postup,
kterým se dospívá empiricky podložené analýze složek osobnosti. Dává
přednost hodnocení osobnosti na základě nepřímé informace získané
psychologickými zkouškami a posuzovacími nástroji. Catell je tvůrce
Šestnáctifaktorového osobnostního dotazníku (16 PF). Ten vytvořil tak, že
sbíral velké vzorky dotazníků a z nich utvořil jeden, který shlukoval
veškeré metody. Faktorová analýza je založena na popisném přístupu
k osobnosti. Důležité jsou dle Catella rysy, což jsou vlastnosti vyvozené
z pozorovatelného chování příznačného pro danou osobu. Klade také
důraz na predikci. Tedy osobnost je to, co umožňuje předpovědět, co daná
osoba učiní v dané situaci. Pro faktorovou je důležitý psychometrický
přístup ke zkoumání osobnosti. Jedná se o prostředek ke sběru přesných
údajů pro popis osobnosti, kterým říkáme rysy. Catell navrhnul vývoj
osobnosti. Dítě považuje za jedince do 2,5 let. Získává sentimenty ego a
superego. Druhou fází je dospívání. Catell ho vidí jako bouřlivé
období, kdy mladý člověk usiluje o nezávislost a integraci své osobnosti.
Zhruba od 25 let do 55 let se dostává jedinec do fáze zralost. Přechází
od adolescentních plánů k realistickým cílům a stává se
vyrovnanějším. Ve fázi stáří, kdy člověku ubývá sil, dochází
v jeho životě k symbióze laskavosti a agresivity.

Kurt Lewin

Kurt Lewin popsal teorii pole. Ta představuje osobnost jako dynamickou
soustavu v silovém poli. Lewinova teorie má typologickou povahu. Všechny
pojmy jsou vyjádřeny v prostorových výrazech. Pojmy vyjadřuje v zásadě
matematicky, avšak sám Lewin nevěřil, že by statistika mohla plně
vysvětlit dynamiku osobnosti. Pomocí typologických dimenzí a znaků
životního prostoru Lewin dokáže vysvětlit intrapersonální dynamiku a
vzájemnou závislost osoby a okolí. Vývoj osobnosti je dle Lewina
diferenciovaný. To znamená, že celostní jev je členěn do částí. Osoba
je součástí životního prostoru. Obsahuje psychologické skutečnosti
určující chování přítomné osoby. Chování pokládá Lewin za funkci
životního prostoru. Vnější obal, který leží mimo hranice životního
prostoru, nemá na přímý vliv na chování osoby, protože je složen
z prvků, jichž si osoba není vědoma. Psychologické okolí je veškerá
skutečnost dostupná v osobě. Osoba s ním musí komunikovat pomocí svého
psychologického okolí. Lewinův princip současnosti je založen na
předpokladu, že veškeré psychologické pochody v životním prostoru
probíhají v přítomnosti, včetně minulých zkušeností a plánů do
budoucna. Každá psychologická oblast obsahuje nějakou psychologickou
skutečnost, což může být osoba, předmět nebo myšlenka. Každá oblast
ovlivňuje chování. Každá psychologická skutečnost má pro osobu
zvláštní hodnotu či význam, který je matematicky vyjádřen jako valence.
Valence závisí na přítomném stavu potřeb daného jedince. Hraniční
pásmo osoby je tvořeno vjemově-pohybovou oblastí. Každý vstup z okolí
přichází do vnitřní oblasti osoby skrze tuto hranici, která ji obklopuje.
Odezva na vstup prochází taktéž touto vjemově-pohybovou hranicí. buňky
vnitřní oblasti osoby obsahují psychologické a sociální potřeby spolu
s percepčními a komunikačními schopnostmi. Existují dva druhy buněk,
periferní a centrální. Rozdíl je v hloubce a intenzitě spojené
s psychologickými pochody. Osoba je dynamická. Lewin vidí strukturu osoby
v rovnováze. Ta je však narušována tezemi. Jakákoli přání nebo
jakékoli fyziologické potřeby vyžadující naplnění způsobují ve
vnitřní oblasti osoby tenzi. Uspokojení potřeby či přání odstraňuje
tenzi a navrací osobu k rovnováze. Dynamika psychologického okolí souvisí
s valencemi. Pozitivní valence osobu přitahují, negativní ji odpuzují.
Lokomocí rozumíme pohyb osoby na úroveň žádoucích změn. Vývoj osobnosti
se uskutečňuje procesy diferenciace a integrace. Osoba i její okolí se
člení do stále více oblastí spolu s jejím vyzráváním. Diferenciace
vede k rozrůstání bohatství záměrů a rozšiřování zájmů člověka.
Díky procesu integrace některé vnitřní buňky dosáhnou vyšších úrovní
tenze, a tím ovládají ostatní buňky. Integrace je v podstatě hierarchie
tenzí, která se vytváří mezi subsystémy osoby. Regresi Lewin popisuje jako
stav, kdy si jedinec uvědomí, že není schopen dosáhnout svého přání
v plné míře vzhledem k náročnosti procesu, kterým by k němu došel.
Namísto toho se tedy spokojí s náhradou na nižší úrovni.

Gordon Allport

Gordon Allport navrhl elektickou teorii. Elekticismus je systém, který
hledá řešení základních problémů tím, že si vybírá a sjednocuje to,
co pokládá za pravdivé, z více odlišných přístupů k psychologii.
Elekticismus postrádá jednotící činitel. Často staví vedle sebe naprosto
opačné přístupy a volí mezi nimi střední cestu. Obsahuje vybrané
myšlenky a metody moderní psychologie, aniž by se na některou z nich
výlučně vázal. Osobnost je dle Allporta dynamická organizace těch
psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické
chování a myšlení (jakási předurčenost našeho chování v různých
situacích).

Edmund Husserl

Existencionalismus v podobě Husslera se dá shrnout v několika bodech.
Veškerá skutečnost, která je v našem okolí může být vnímána. Je
subjektivní intuicí jedince. Věci „mimo nás“ jsou prožívány jako jevy
(fenomény). Jevy ukazují jedinci podstatu věci. K pochopení plného
významu je nutné zkoumat vědomí pozorovatele. Existuje vztah mezi jevy,
činy a „já“ pozorovatele.

Carl Rogers

Rogers zastával mnohé existencialistické názory. Obzvláště důraz na
svobodu a svobodu. Teorii „já“ chápe jako proces, nikoli jako hotový
výtvor. Navíc si člověk může užívat svobody ve svém vlastním světě
i přes společenské normy. U Rogerse je „já“ středem. Zároveň
zdůrazňuje jednotu a jedinečnost každého člověka. Studium osobnosti
uvádí ve vnitřním vztažném rámci, který je založen na pohlížení na
věc z hlediska pozorované osoby, ne očima vnějšího objektivního
pozorovatel. Spočívá spíše v postoji než v technice. Rogers vymezil
základní lidskou motivaci tak, že jedinec má základní tendenci
k sebeaktualizaci a usiluje o ni (sebeaktualizace obsahuje např. potřebu
potravy, bezpečí, nezávislosti…) Úsilí o sebeaktualizaci je provázeno
emocemi. Organismu chápe jako uspořádaný celek psychofyzického základu
veškerého prožívání (to zahrnuje myšlení, touhy, emoce, fyziologické
odezvy…). Já se utváří postupně. Nalezení pravého „já“ je
těžké – lidé se musí přestat skrývat za klamy a přiblížit se
k tomu, co uvnitř prožívají. Zavádí dva nové pojmy. Kongruence a
inkrongruence. Kongruence je shoda mezi prožitky přítomnými v organismu a
tím, jak jsou symbolizovány v „já“. Inkongruence zančí nedostatek
přesné symbolizace organismického prožívání v „já“ a má za
následek zkreslené uvědomování „já“. Vysoká míra kongruence je
známkou duševního zdraví, naopak nízká míra kongruence svědčí
o patologii. Rogers se zabýval i sebepojetím. To dle jeho mínění
vyjadřuje názor člověka na sebe sama: pozitivní, zhodnocující versus
negativní, znehodnocující. Sebepojetí je značnou měrou formováno rodiči
a dalšími významnými osobami v životě jedince. Nepodmíněné kladné
přijetí vede k utváření pozitivního sebepojetí. Je spjato s vysokou
mírou kongruence mezi prožíváním a „já“. Vede k psychologické
adaptaci. Za nepodmíněné kladné přijetí nemůžeme považovat například
negativní sdělení, nebo když dítě popírá některé prožitky
v organismu jako nepřijatelné. Taková jednání vedou k inkongruenci a
poruchám přizpůsobení. U Rogerse je zajímavé třídění „já“ na
deální „já“ – představa toho, jaký bych mohl být a na reálné
„já“ – to, jaký jsem. Kvalitní život určuje vzrůstající
prožívání a otevřenost, vzrůstající existenciální kvalita žití,
vzrůstající důvěra v organismus a plnější fungování.

Kurt Goldstein

Goldstein přistupuje k osobnosti holistickým přístupem. Chápe ji jako
jednotnou a plně integrovanou entitu, ne jen jako souhrn jednotlivých
částí. Má jen jednu motivační tendenci a je zaměnitelná se slovem
organismus. Motiv, který uvádí organismus do pohybu je sebeaktualizace.
Goldstein ji vidí jako pudovou. Vysvětlení lidského chování u něj bylo
pomocí psychologických pojmů. Vesměs se jednalo o gestaltismus.
Goldsteinova teorie pojímá organismus v logických vztazích v okolí.
Podtrhává význam sociálních prvků pro zdravou strukturu a zdravý vývoj
osobnosti.

Abraham Maslow

Maslowova teorie sestává z několika hlavních bodů. Základní lidská
motivace se projevuje snahou o sebeaktualizaci, ale zároveň přijímá
existenci specifických potřeb jakožto motivačních sil. Má filozofická,
kulturní a náboženská témata. Poslední tezí je, že ntrapersonální
růst jedince, ryzí lidské kontakty s okolím jsou přirozeným výsledkem
sebeaktualizace. Maslow navrhnul pyramidu lidských potřeb, která znázorňuje
strukturu motivačních sil. Ta sahá od úrovně potřeb až po B-úroveň (B
zde znamená „bytí“ ve svém nejhlubším významu). Nejnižší potřeby
jsou fyziologické a potřeba bezpečí. Zajišťují fyziologické přežití
jedince. Vyšší potřeby zajišťují duševní pohodu a rozvoj osobnosti.
Vyššími potřebami rozumíme lásku (náležení) a úctu. B-úroveň
obsazují metahodnoty (neboli metapotřeby). Ty jsou spjaty s nejvyššími
vrcholy lidského potenciálu (sebeaktualizace). Pokud nejsou potřeby
určitého stupně v hierarchii v dostatečné míře uspokojeny, další
vzestupný krok nenastane. Znaky sebeaktualizujících osob jsou odstup a
potřeba soukromí, jedinec dokáže být sám, aniž by se cítil osamělý,
nezávislost na kultuře a okolí: autonomie a asertivita, jedinec si razí
vlastní životní styl podle svých potřeb, smysl pro humor, originalita a
tvořivost a sebetranscendence.

Viktor Emil Frankl

Frankl se zabývá člověkem jako celkem. Dle jeho názoru á lidská
psychika tři dimenze – fyziologickou, psychologickou a noologickou.
Noologická dimenze se vztahuje k lidské vůli ke smyslu. Ústřední téma
Franklovy teorie se zabývá v soustředění na se na stále probíhající
proces nacházení smyslu v různých životních situacích. Své teorii dal
název logoterapie, tedy hledání smyslu či významu. Smysl života spadá do
duchovní dimenze, ale je nutné podotknout, že duchovní není nutně spjato
s náboženstvím. Frankl navíc tvrdí, že jakákoli činnost obsahuje
skrytý smysl. Nejvyšší smysl vidí Frankl v utrpení, lépe řečeno
v postoji, který vůči utrpení zaujímáme. Hodnotou pak Frankl nazývá
opravdový lidský zážitek, který člověka obohacuje či povznáší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *