Rozvaha: Fürst, M., psychologie

Obecně Kniha Psychologie, kterou napsala Maria Fürst, rakouská autorka,
zabývající se psychologií a filosofií, je v České republice špatně
dostupná. De mého mínění je to převeliká škoda, protože je velmi dobře
zpracována. Navíc popisuje psychologii důkladně, leč čtivou formou. Oproti
Kernovi (kniha Přehled psychologie) má jiné – a logičtější –
seřazení jednotlivých kapitol. Navíc autorka knihu doplňuje příjemnými
ilustracemi, které dopomáhají k lepší představě probíraných celků
nebo činí obsah zajímavějším. Co v knize postrádám, je podrobné
rozebrání lidského myšlení, a také zmínku o lidské řeči. Jistě by
také nebylo od věci na konec každé kapitoly přidat nějaké shrnutí pro
lepší přehlednost a zopakování si přečteného. Co bych na knize naopak
velmi ocenil, je podrobnější popis toho, jakou roli v psychologii hraje
umění (například dětská kresba) a jak lidské vnímání (a následné
chování) ovlivňují drogy. Kniha je rozdělena do devíti kapitol.

1. Úvod V úvodu Maria Fürst nadhazuje otázku „Jak jsi jen něco
takového mohl udělat?“ a srovnává tak psychologii s běžným životem.
Psychologii uvádí jako vědu, která se snaží vytvořit síť pojmů, kde je
člověk předmětem bádání. Dále zmiňuje počátky psychologie jako oboru
filosofie v Antice. Již Aristoteles totiž zkoumal duši a považoval
získání výstižné představy o ní za jeden z nejtěžších a zároveň
nejdůležitějších úkolů. Rozložil duši (kterou pojmenoval jako „něco,
co je principem všeho života“) na tři složky. Vitální, která je
oživujícím principem, animální, které připisuje vnímání, cítění a
žádostivost, které se ve třetí složce, rozumové duši, projevují jako
poznání, popřípadě vůle. To vše jest popsáno v Aristotelově díle
O duši. Fürst v úvodu zmiňuje dva postoje k psychologii. První usiluje
o pochopení člověka jako celek a druhý se snaží o vcítění do něho a
vymezení dílčích aspektů, které zkoumá pomocí experimentů. Bere tedy
ohled na individualitu jedince. I právě díky individualitě není možné
dávat definitivní odpovědi na otázky spojené s lidskou psychikou.
Psychologické výsledky reprezentují dle Poppera „zdánlivé vědění“.
Proto dle Fürst není možné uvést obecně platnou a shrnující definici
psychologie. V další části kapitoly Fürst píše o dějinách
psychologie. Nedává přesné datum vzniku, což je svým způsobem dobře,
protože jednoznačná odpověď neexistuje. Zmiňuje však Wundtovu školu
i Helmholtze, Webera, Fechnera, kteří zkoumali duši jako mechanický
aparát. Fürst v kapitole nastiňuje diferenciální psychologii, gestaltismus
(neboli tvarcovou či celostní psychologii), objasňuje behaviorismus, zmiňuje
psychoanalýzu a píše i o humanistickém přístupu k psychologii.
V úvodu Fürst rozebírá psychologickou metodu experiment, kterou lze
ověřit hypotézy. V experimentu je zahrnuto vícero faktorů, které je
nutné zohlednit. Nejprve musíme projít teoretickou fází. Musíme mít
zkoumaný vzorek, izolovat ho od rušivých vlivů, sestavit plán postupu.
Také je nutné stanovit podmínky experimentu a vybrat pokusné osoby dle
reprezentativnosti pro skupinu, pro kterou mají být výsledky
charakteristické. Dále Fürst popisuje statistickou kontrolu a inferenci
(přezkoušení na základě pokusných vzorků). Zde uvádí i Gaussovu
křivku. V poslední části vypočítává pravděpodobnost.

2. Vnímání Vnímat můžeme prakticky díky receptorům. Ty nás
informují o všem, co se děje uvnitř i vně našeho těla. Vnímáme však
pouze subjektivní skutečnost. Elementární částí vnímání je počitek.
Ten vzniká tak, že se v buňkách receptorů (ve smyslových buňkách)
vytvoří v závislosti na podnětu nervový vzruch. Ten se odešle do
odpovídajícím centrům v mozku. Odtud se vrací zpět v podobě akčního
potenciálu. Na podnětu rozlišujeme kvalitu, intenzitu a trvání. U podnětu
jsou definovány prahy intenzity (přechod od nepozorovanému
k pozorovatelnému), intenzity (např. vnímatelná frekvence zvuku) a
rozdílový práh (například vnímání změny rozdílu váhy).
U rozdílového prahu existuje Weber-Fechnerův zákon. Navíc platí
adaptační zákon, kdy se přizpůsobujeme prostředí (například
přivyknutí tmě). V další části se Fürst dopodrobna zabírá zrakovým
vnímáním. Řeší recepční orgán zrakového vnímání sítnici, přeměnu
elektromagnetických kmitů. Osvětluje vnímání barev a tvarů. Výklad
doprovází bohatou zásobou optických klamů. Na umění rozebírá
i prostorové vnímání. Dokonce se pouští i do vnímání času. To
vzniká na základě rozdílu paměti a „přítomného psychického času“.
Tím je malý časový úsek, kde je ještě zážitek vědomý. Dále můžeme
v kapitole nalézti dopodrobna popsané vnímání barev. Autorka zmiňuje
využití ve slavných uměleckých dílech. Spektrum využití v reálném
životě je převeliké. Vždyť i vytvoření prostoru vhodného pro určité
aktivity vyžaduje zamyšlení se nad barvami. Jistě není vhodné školní
třídu vymalovat tmavými barvami, které zmenšují prostor. Nebo třeba
modrou, která vytváří dojem chladu. Na konec se Fürst věnuje eidetickým
představám (fotografické paměť), halucinacím, iluzím a sociálnímu
vnímání (všem se něco líbí, avšak každý to interpretuje jinak).

3. Hlubinná psychologie V této kapitole je zmiňována Freudova
psychoanalýza. Popisuje předvědomí, vědomí a nevědomí. Pochopitelně je
zde popsán i aparát Id, Ego a Superego. Fürst se věnuje i popisu pudů dle
Freuda. Když pociťujeme pudové nutkání, jedná se o „motorický moment,
souhrn síly, nebo míru pracovního zatížení, které reprezentuje“. Pudy
rozděluje na dvě skupiny pudy života (pud sebezáchovy a sexuální pudy –
pro libido) a pudy smrti (mají za cíl sebedestrukci a vyrovnání libida).
V další části kapitoly Fürst popisuje dětské vývojové fáze. Orální,
anální, falickou, periodu latence a genitální fázi. Následuje výčet
obranných mechanizmů organismu. Prvním je potlačení. Potlačovány jsou
představy, které se jeví ve společnosti jako nežádoucí. Jsou přesunuty
z Ego do Id. Lze se k nim dostat při změněném stavu vědomí. Například
při snech či při hypnóze. Dalším obranným mechanismem je vytváření
protikladné reakce (například matka nenávidí tak, že je až přehnaně
něžná). Třetím obranným mechanismem je projekce. Svá přání a impulzy
promítáme do jiných lidí. Například do nepřátel. Naopak identifikace je
přejímání rolí či vlastní individuality od jiných objektů (matka,
vrstevníci, vzory…). Konverzí rozumíme přesun psychického konfliktu na
somatické, motorické, nebo senzibilní symptomy. V pedagogice je důležité
vyvarovat se konverzi u dětí. Například zbytečně děti nestresovat testy
apod. Introjekce je přesunutí velké části světa do já a činí předmět
jako nevědomou fantazii. Izolací rozumíme přerušením myšlenkového
pochodu. Regrese je posun zpět na nižší vývojový stupeň. Kupříkladu
namísto sexuálních pudů jedinec dosahuje libida přejídáním. Posledním
obranným mechanismem je sublimace. Své potlačené pudy jedinec promítá
například do umění. U Freuda se Fürst pozastavuje ještě vzhledem
k chybným úkonům, které popisuje jako ne zcela potlačené pudy. Dále
popisuje sny jako bránu do nevědomí. Velký význam připisuje symbolům,
které jsou značně omezeny. Hlavními tématy jsou: Tělo, rodiče,
příbuzní, smrt, nahota a hlavně sexualita. Dále Fürst zmiňuje Freudova
následovníka, Junga. Ten popsal Ego jako ústřední bod osoby. Zavedl také
kolektivní nevědomí – v duši je obsaženo psychické dědictví lidstva.
Taktéž rozdělil lidské typy na introverty a extroverty. Třetí zmíněnou
osobností je Adler, který tvrdí, že lidskou bytost lze pochopit z jejího
cíle. Důležitý cíl je podle něj sklon k dokonalosti, což může vyústit
v pocit méněcennosti. Zmiňuje i životní styl, který se formuje ve věku
4–5 let. Ten je dán klamnou, nebo skutečnou představou nedokonalosti osoby.
Fromm vychází z představy, že člověk byl vytržen z přirozeného, tedy
přírodního prostředí. Rozlišuje dvě roviny potřeb, a to
fyziologicko-instinktivní (potrava, sexualita) a humanistickou (láska,
něžnost, odpovědnost). Z humanistických potřeb jmenuje pět základních.
Potřeba vztaženosti vychází z uvědomění si ztráty přirozeného
prostředí. Člověk je nucen rozvíjet jiné potřeby, aby přežil.
Produktivní lásku, starost, pozornost a zodpovědnost za bližní. Potřeba
stranscendence je synonymem ke snaze vystoupení nad animálně fyziologickou
oblast za účelem kreativnosti. Díky potřebě zakořenění člověk
pociťuje nutkání být nepostradatelný. Čtvrtou je potřeba identity, touha
být jedinečný a nesrovnatelný. Poslední je potřeba orientačního rámce.
Individuum chce vnímat svět rámcem vztahů, aby získala pocit bezpečnosti.
Fromm ještě popisuje orientaci člověka vzhledem ke společnosti. Buď má
člověk produktivní orientaci a plně rozvíjí talent a schopnosti, nebo má
neproduktivní orientaci. Uvádí čtyři typy neproduktivní orientace:
Receptivní (náklonnost, láska mimo osobu), vykořisťovatelskou (vše pro
sebe), křečkovskou (nahromadit co nejvíce věcí a zaopatřit si jistotu) a
tržní (není důležitá skutečná hodnota osoby, ale její tržní cena).
Horneyová vidí vývoj ženy nezávisle na závisti penisu. Navíc vychází
z přesvědčení, že psychoanalýza není jen o pudech. Neurózy připisuje
i kulturně podmíněným potížím. Frankl vytvořil koncept existenciální
psychoanalýzy, kde se staví oproti potřebě ukojit své pudy. Mnohem
důležitější je pro něj potřeba vidět ve věcech smysl. Franklova metoda
terapie se označuje jako logoterapie. Jde o odkrytí smyslu života
pacienta.

4. Učení V první části kapitoly se rozebírá asociace, jakožto
posilující prve při učebním procesu. Na prvním místě
v nejpoužívanějších spojeních je kontrast, následuje podobnost,
kauzální vtah (zámek, klíč) a poté logická spojení. Učení ztěžují
afektivní zábrany. Jednou z nejsilnějších je emoční narušení. Naopak
posílení učení je možné pomocí transferu. To probíhá uvědoměle a
závisí na podobnosti aktivity bezprostředně před či po učení. V další
části kapitoly je popsání klasické podmiňování, které popsal Pavlov.
Jde v zásadě o umělé naprogramování reakce na podnět. Reflexivní
reakce na podnět je dána geneticky. Generalizací podnětu rozumíme přenos
reakce i na podněty podobné. Diferenciací rozumíme opak. Díky tomu
můžeme například psa naučit rozlišovat různé druhy zvuků zvonů.
Watson, zastánce behaviorismu, tvrdil, že díky podminitelnosti dokáže
z člověka (kojence) vytvořit jakoukoli bytost. Nejúčinnější je při
učení nikoli četnost opakování (ač to je také důležité), ale
dosažitelnost výsledků. Proto je vhodné žákům zadávat jednodušší
úkoly a postupně je ztěžovat, nikoli rozdávat ihned těžké, kde není
velká pravděpodobnost úspěchu. Žáci by ztratili motivaci. Zákon
relativního efektu pojednává o výběru. Volba, která je výhodnější, je
častěji volena, něž ty méně výhodné. Například zvíře bude tahat za
páčku, odkud padá více žrádla. Učení na modelu ukazuje, že jsme schopni
se učit dle vzorů. Hraje zde roli nápodoba reakcí a myšlenek. To je třeba
mít na paměti a jako pedagog si dávat velký pozor na naše jednání. Pokud
navazujeme tématem paměť, je nutné si uvědomit, že paměť dělíme na
krátkodobou (STM) a dlouhodobou (LTM). Krátkodobá je nekódovaná, nejspíše
přetrvává díky cirkulačním elektrickým proudům. Trvá přibližně
10 sekund. Zda dojde k zakotvení do dlouhodobé paměti, rozhodují
specifické řídící oblasti. Starají se o to, aby nedošlo k přetížení
a tím i snížení schopnosti orientovat se. U dlouhodobé paměti můžeme
sledovat tři druhy manipulací s informacemi, a to zpevňování, pozitivní
aktivitu a negativní aktivitu. Další část kapitoly se zaobírá
inteligencí. Dle Fürst není jednoznačná shoda mezi vědci, co to
inteligence je. Uvádí však definici dle Groffmanna: „Schopnost individua
myslet názorně nebo abstraktně v jazykových, numerických, nebo
časově-prostorových vztazích; umožňuje zvládnutí mnoha komplexních a
pomocí zvláštních skupin schopností i zcela specifických situací a
úkolů. Dle Guilforda můžeme na inteligenci nahlížet ze tří hledisek:
z hlediska obsahu (druh informace), produktu (výsledek myšlení) a použité
operace, která vede k těmto výsledkům. Dále Fürst nastiňuje vzorec pro
měření IQ. IQ je rovno podílu mentálního věku a chronologického věku,
pokus se podíl vynásobí stem. V další části se rozdělují dva pohledy
na nadání. Nativisté tvrdí, že nadání je dědičné. V kontrastu stojí
nadání dle prostředí, kterou zastávají empiristé, jako třeba Locke. Ti
tvrdí, že novorozenec je „tabula rasa“.  5. Motivace a emoce Zkoumání
této oblasti se zabývá pohnutkami lidského jednání. Důležitá otázka je
„Proč?“. Homeostatický koncept (nebo také koncept rovnováhy) funguje na
principu nedostatku a reakce. V behaviorismu je určujícím prvkem motivace
odměna. Změny v rovnováze organismu ovlivňují psychologické procesy tak
dlouho, dokud nedojde k vyrovnání prostředí. Pokud je motivace závislá na
biologických potřebách, hovoříme o pudu. V případě psychických a
sociálních příčin se jedná o motiv a potřebu. Taové situace můžeme
navodit i uměle, například reklamou. Aktivace sahá od spánku přes
mrákotný stav a pozornost až k předráždění. Pozorujeme i kognitivní
disonance. V tomto případu nás dráždí vlastní myšlenky. Hierarchii
motivace lze zobrazit na Maslowově pyramidě, kde jako nejsilnější motivaci
uvádí biologické potřeby a nejvýše transcendence (náboženství,
filosofie…). Další podkapitola se zabývá spánkem. Odpírání spánku
způsobuje snižování výkonu a může způsobit i halucinace. Spánek je
důležitý k zotavení (nutný pro životně důležité a druh
uchovávající funkce) – teorie zotavení a k přizpůsobení se organismu
prostředí – adaptační teorie. Spánek má různé hloubky. Nazýváme je
stadii a rozlišujeme 5 typů. Stadium A je přípravné, uvolňující. Má
konstantní alfa rytmus elektronického potenciálu. B je stadium usnutí.
Namísto alfa-vln nastoupí ploché vlny. Ve stadiu C přichází první fáze
spánku (lehký spánek). Pozorujeme pravidelné vlnové tahy se „spánkovými
vřeteny“. Stadium D se vyznačuje hlubokým spánkem. Občas se vyskytují
spánková vřetena. Ve stadiu E pozorujeme čistý delta-rytmus. Jedná se
u hluboký spánek a práh probuzení je nejvýše. U snů pozorujeme i REM
fázi. Ta nastává po proběhnutí cyklu A–E (circa 80–90 minut).
Vyznačuje se rychlým pohybem očí. Po této fázi se opakuje cyklus A–E. Ve
fázi REM probíhá snění. Zajímavé je, že se s přibývajícím věkem
REM fáze zkracuje a NREM zdelšuje. Z tohoto důvodu potřebují děti déle
spát. Na to je třeba pamatovat při tvorbě programu, kde jsou zastoupeny
i noční hry. Vědomí rozdělujeme na tři stádia, která definoval Dement.
Stav bdělosti, hluboký stav spánku a paradoxní spánek (motorická činnost
tlumena blokováním impulzů ke svalům). Dalším tématem kapitoly je hlad.
Fürst popisuje bulimii a anorexii, psychické poruchy, které postihují
v naprosté většině ženy kolem puberty. Větším tématem je pak
sexualita. Tu máme dle Fürst díky matkám. Ta totiž učí potomky
pozitivním vztahům k jiným lidem. Zároveň jim dávají vlastní identitu,
která se odkazuje na to, jak se matka k potomkům chovala během prvního roku
života. Sexualita je závislá především na naplňování sociálních
potřeb jedince (kožní kontakt, teplo, nasycení). Zvláštní význam pro
vývoj sexuality má anální fáze. Díky ní totiž dítě získá kontrolu
nad tělem. Po sexualitě následuje téma emoce. Dle Fürst chybí všeobecně
uznávaná definice, což vyplývá z duality těla a duše. Nejprve myšlení
a cítění znamená totéž. Až postupně s vývojem dochází
k diferenciaci. Emoce jsou vždy spojeny s vegetativními změnami
(zčervenání, chvění, bušení srdce…). Aktivační teorie emocí dle
Lindsleyho vychází z předpokladu, že emoce je výrazem změněné
aktivační úrovně (kortikální aktivace). Pozorujeme přímou úměru. Jeden
a tentýž aktivační stav se může prožívat různě. Například jako
radost, hněv, strach… Fürst v kapitole řeší i agresi, kterou popisuje
jako naučenou reakci. Agrese může být vyvolána i frustrací. Freud tvrdil,
že agrese je pud destrukční. Stavěl ho v kontrastu k pudu uchování
života a k sexuálnímu pudu. Agrese je škodlivé chování, kterým
vznikají jak fyzické, tak psychické škody. Rozebírají se i prvky, které
agresi podněcují a které potlačují.

6. Vývojová psychologie „Vývoj je proces navzájem souvisejících
změn, k němuž dochází v důsledku postupného zrání a procesů
učení.“ V úvodu kapitoly se rozebírá, co je dědičné a čemu se
musíme učit. Dále je popsán vývoj mozku, vytváření dendritických
větvení a synapsí, propojování vláken apod. V dalších podkapitolách se
píše o vývoji vlastního já a také falešného jáství. Fürst uvádí
Dopis otci, který napsal Franz Kafka. Výborně popisuje Kafkovo falešné
jáství, kde otec vedl autoritářský režim a jako syna si Kafky nevážil.
Dále Fürst popisuje jednotlivá stádia vývoje. Prenatální stádium,
kojenecký věk, periodu raného mládí, pubertu, adolescenci, věk dospělosti
(zde ještě rozebírá práci a nezaměstnanost), stáří a konečnou fázi
života, tedy smrt. Poslední část kapitoly pojednává o dětských
kresbách a funkcí pohádek a nutném sociálním kontaktu při jejich
vyprávění.  7. Konflikt a zpracování konfliktu Podstatná část
duševních prožitků je složena z duševních konfliktů. Konflikty řadíme
do tří druhů. Konflikt apetence-apetence je vymezen tak, že jsou žádoucí
dva cíle, ale nelze je sloučit. Rozhodujeme se mezi pozitivními
alternativami. Konflikt apetence-averze vymezuje takový konflikt, kde jsou
pozitivní, ale i negativní dopady. Posledním typem je konflikt
averze-averze, kde se rozhodujeme mezi negativními alternativami. Celkem známe
12 různých řešení problémů, z nichž vybíráme. Útěk – snažíme
se vyhnout konfliktu. Rezignace – zde si musíme stanovit priority.
Například nejet na koncert, protože musíme do práce. Dalším řešením je
přesun – od původního objektu se přesuneme na jiný, který je ovšem na
stejné úrovni. Například pokud nemůžeme uvolnit svou agresi na rodičích,
učiníme tak na sourozenci. Kompenzace – najdeme náhradní uspokojení.
Například Napoleonův komplex. Sublimací rozumíme převedení konfliktu na
společensky výše hodnocenou činnost (umění, intenzivní studium…).
Popírání – blokování jistých smyslových dojmů z vnějšího světa.
Jinými slovy odmítáme vzít něco na vědomí. Potlačení – konflikt
převedeme do nevědomí, což může mít za následek nepříjemné jednání.
Regrese – nevědomé sestoupení na dřívější vývojové stadium.
Reaktivní jednání – potlačené impulzy se nevědomě obracejí ve svůj
opak. Například když nemůžeme nějakou osobu milovat, začneme ji
nenávidět. Projekce – jiným připisujeme vlastní slabosti nebo vlastnosti
pociťované jako anomální. Extrémní fáze je paranoia. Somatizace
(konverze) – převedení konfliktu z psychiky na fyzickou část člověka.
Například strach z testu způsobí bolesti břicha. Racionalizace –
rozumové ospravedlnění, které je objektivně nesprávné. V kapitole se
řeší i neuróza. Ta je vyvolána u člověka, který neměl možnost
vyřešit konflikty. Tu členíme na nutkavou neurózu – trpící se zabývá
myšlenkami, které ho nezajímají, pociťují impulzy, které jim připadají
cizí, jsou podněcovány k jednání, které jim nepřináší uspokojení,
ale nemohou se od něj odpoutat. Úzkostná neuróza je stav, ve kterém
pozorujeme pocit sklíčenosti, bezvýchodného jednání, bolestného
vzrušení, doprovázený tělesnými průvodními jevy. Přetrvává-li
úzkost, jedná se o fobii, což je nesmyslný panický strach na určité
věci či situace. Konverzní neuróza je zpočátku psychická porucha, která
se přenese na fyzické tělo. Jedná se o psychosomatická onemocnění.
Příkladem jsou žaludeční vředy, astma apod. Psychovegetativní syndrom
vyčerpanosti (vegetativní dystonie) zapříčiňuje malátnost, rychlou
unavitelnost, průjmy, poruchy spánku, bolesti hlavy, kolísání nálady,
sníženou schopnost soustředění aj. Pokud je u člověka zachován ve
značném rozsahu kontakt s vnějším světem, hovoříme o neuróze.
V kontrastu pak stojí psychóza. Ta ohrožuje celou osobnost člověka (Id).
Psychózy se vyskytnou, pokud v dětství bylo nemožné zažívat agrese,
frustrace, pocit bezpečí a něžnosti. Vytvořilo se takzvané falešné
jáství. Psychózy dělíme do dvou skupin. Jedna skupina napadá myšlení
(v popředí stojí demence), druhá city. Jednou z nejzávažnějších
psychóz je schizofrenie. Symptomy schizofrenie jsou skutečně závažné.
Jedná se o poruchy myšlení, které je nesouvislé, roztěkané, nelogické.
Dochází k myšlenkové blokádě. Porucha vnímání zase převádí
pozornost na detail a opomíjí celek. Velice častý je také dojem, že je
schizofrenik středem pozornosti jiných. Můžeme pozorovat i poruchu
afektivity, kdy jsou city střídavé a mají různé podoby. Dochází
k častému střídání nálad a u mnoha schizofreniků je nejčastějším
jevem strach, který může vyvolat až bludné zážitky. Zásadními symptomy
pro diagnózu schizofrenie jsou autismus, ambivalence a porucha já. Autismus je
stav, kdy se člověk uzavírá v sobě bez vztahu k vnějšímu světu a
ztrácí pojem reality. Není však schopen rozlišit mezi sebou a jinými.
Ambivalence označuje stav, kdy si schizofrenik přeje vztah s ostatními, ale
zároveň se ho velmi obává. Pacient žije za maskou, postrádá spontaneitu a
neukazuje své pocity, aby nebyl odhalen. Schizofrenie je velmi často vyvolána
v dětství, kdy si dítě, kvůli řízení jednání rodiči, nebylo schopno
vybudovat vlastní já. Dalšími rozebíranými poruchami jsou deprese a
mánie. U deprese jsou nejdůležitější symptomy beznaděj a lhostejnost.
Pocit prázdnoty vyvolává představu zkamenělosti. Tím pádem jsou
vyloučeny pocity smutku. Nic se člověku nedaří a jakékoli pokusy
o činnost jsou utrpením. Intelektuální funkce a vědomí nejsou porušeny!
Dochází poruchám hlubokého spánku a k somatickým onemocněním. Typické
spouštěče jsou potlačování běžných poměrů, ztráta rozhodujících
vztahů k osobám, dlouho trvající konflikty, lidská a profesní zklamání
a zkušenosti s vlastní nedostatečností. Mánie je druh úniku. Je projekcí
vlastního já do budoucnosti. Znaky mánie jsou povznesená nálada, zvýšená
stimulace, prchavost myšlenek. Vždy se jedná o nadbytek afektů.
Charakterizující je stupňovité nutkání k pohybu, nepřerušovaná
snaživost, neúnavná aktivita a zvýšené sebevědomí. Povznesená nálada
může přerůst až do agrese. Chování je nestabilní a pozorujeme časté
změny nálada. Maniak se ale na rozdíl od deprese cítí skvěle a
neunavitelně. Často maniaci mají pocit, že vše ví a zvládnou. Zakládají
firmy, které ale beznadějně musí držet nad vodou, realizují projekty,
které nejsou schopni udržet.

7. Konflikt a zpracování konfliktu

Podstatná část duševních prožitků je složena z duševních
konfliktů. Konflikty řadíme do tří druhů. Konflikt apetence-apetence je
vymezen tak, že jsou žádoucí dva cíle, ale nelze je sloučit. Rozhodujeme
se mezi pozitivními alternativami. Konflikt apetence-averze vymezuje takový
konflikt, kde jsou pozitivní, ale i negativní dopady. Posledním typem je
konflikt averze-averze, kde se rozhodujeme mezi negativními alternativami.
Celkem známe 12 různých řešení problémů, z nichž vybíráme.
Útěk – snažíme se vyhnout konfliktu. Rezignace – zde si musíme
stanovit priority. Například nejet na koncert, protože musíme do práce.
Dalším řešením je přesun – od původního objektu se přesuneme na
jiný, který je ovšem na stejné úrovni. Například pokud nemůžeme uvolnit
svou agresi na rodičích, učiníme tak na sourozenci. Kompenzace – najdeme
náhradní uspokojení. Například Napoleonův komplex. Sublimací rozumíme
převedení konfliktu na společensky výše hodnocenou činnost (umění,
intenzivní studium…). Popírání – blokování jistých smyslových
dojmů z vnějšího světa. Jinými slovy odmítáme vzít něco na vědomí.
Potlačení – konflikt převedeme do nevědomí, což může mít za
následek nepříjemné jednání. Regrese – nevědomé sestoupení na
dřívější vývojové stadium. Reaktivní jednání – potlačené impulzy
se nevědomě obracejí ve svůj opak. Například když nemůžeme nějakou
osobu milovat, začneme ji nenávidět. Projekce – jiným připisujeme
vlastní slabosti nebo vlastnosti pociťované jako anomální. Extrémní fáze
je paranoia. Somatizace (konverze) – převedení konfliktu z psychiky na
fyzickou část člověka. Například strach z testu způsobí bolesti
břicha. Racionalizace – rozumové ospravedlnění, které je objektivně
nesprávné. V kapitole se řeší i neuróza. Ta je vyvolána u člověka,
který neměl možnost vyřešit konflikty. Tu členíme na nutkavou
neurózu – trpící se zabývá myšlenkami, které ho nezajímají,
pociťují impulzy, které jim připadají cizí, jsou podněcovány
k jednání, které jim nepřináší uspokojení, ale nemohou se od něj
odpoutat. Úzkostná neuróza je stav, ve kterém pozorujeme pocit
sklíčenosti, bezvýchodného jednání, bolestného vzrušení, doprovázený
tělesnými průvodními jevy. Přetrvává-li úzkost, jedná se o fobii, což
je nesmyslný panický strach na určité věci či situace. Konverzní neuróza
je zpočátku psychická porucha, která se přenese na fyzické tělo. Jedná
se o psychosomatická onemocnění. Příkladem jsou žaludeční vředy, astma
apod. Psychovegetativní syndrom vyčerpanosti (vegetativní dystonie)
zapříčiňuje malátnost, rychlou unavitelnost, průjmy, poruchy spánku,
bolesti hlavy, kolísání nálady, sníženou schopnost soustředění aj.
Pokud je u člověka zachován ve značném rozsahu kontakt s vnějším
světem, hovoříme o neuróze. V kontrastu pak stojí psychóza. Ta ohrožuje
celou osobnost člověka (Id). Psychózy se vyskytnou, pokud v dětství bylo
nemožné zažívat agrese, frustrace, pocit bezpečí a něžnosti. Vytvořilo
se takzvané falešné jáství. Psychózy dělíme do dvou skupin. Jedna
skupina napadá myšlení (v popředí stojí demence), druhá city. Jednou
z nejzávažnějších psychóz je schizofrenie. Symptomy schizofrenie jsou
skutečně závažné. Jedná se o poruchy myšlení, které je nesouvislé,
roztěkané, nelogické. Dochází k myšlenkové blokádě. Porucha vnímání
zase převádí pozornost na detail a opomíjí celek. Velice častý je také
dojem, že je schizofrenik středem pozornosti jiných. Můžeme pozorovat
i poruchu afektivity, kdy jsou city střídavé a mají různé podoby.
Dochází k častému střídání nálad a u mnoha schizofreniků je
nejčastějším jevem strach, který může vyvolat až bludné zážitky.
Zásadními symptomy pro diagnózu schizofrenie jsou autismus, ambivalence a
porucha já. Autismus je stav, kdy se člověk uzavírá v sobě bez vztahu
k vnějšímu světu a ztrácí pojem reality. Není však schopen rozlišit
mezi sebou a jinými. Ambivalence označuje stav, kdy si schizofrenik přeje
vztah s ostatními, ale zároveň se ho velmi obává. Pacient žije za maskou,
postrádá spontaneitu a neukazuje své pocity, aby nebyl odhalen. Schizofrenie
je velmi často vyvolána v dětství, kdy si dítě, kvůli řízení
jednání rodiči, nebylo schopno vybudovat vlastní já. Dalšími
rozebíranými poruchami jsou deprese a mánie. U deprese jsou
nejdůležitější symptomy beznaděj a lhostejnost. Pocit prázdnoty
vyvolává představu zkamenělosti. Tím pádem jsou vyloučeny pocity smutku.
Nic se člověku nedaří a jakékoli pokusy o činnost jsou utrpením.
Intelektuální funkce a vědomí nejsou porušeny! Dochází poruchám
hlubokého spánku a k somatickým onemocněním. Typické spouštěče jsou
potlačování běžných poměrů, ztráta rozhodujících vztahů k osobám,
dlouho trvající konflikty, lidská a profesní zklamání a zkušenosti
s vlastní nedostatečností. Mánie je druh úniku. Je projekcí vlastního
já do budoucnosti. Znaky mánie jsou povznesená nálada, zvýšená stimulace,
prchavost myšlenek. Vždy se jedná o nadbytek afektů. Charakterizující je
stupňovité nutkání k pohybu, nepřerušovaná snaživost, neúnavná
aktivita a zvýšené sebevědomí. Povznesená nálada může přerůst až do
agrese. Chování je nestabilní a pozorujeme časté změny nálada. Maniak se
ale na rozdíl od deprese cítí skvěle a neunavitelně. Často maniaci mají
pocit, že vše ví a zvládnou. Zakládají firmy, které ale beznadějně
musí držet nad vodou, realizují projekty, které nejsou schopni udržet.
K léčbě psychických poruch se využívá psychoterapie. Cílem terapií je
léčba k jáství. Jejím cílem je zjistit, co je pro pacienta normální.
Terapeutických technik byla během celkem krátké doby, kdy psychologie
existuje jako vědní obor (více než 100 let), celá řada. Terapie
rozhovorem, kterou zavedl Rogers, ukazuje na skutečnost, že v popředí
problému je člověk, ne jeho nemoc. Základním předpokladem je kladný vztah
pacienta k lékaři. Pacient by měl nakonec objevit sám sebe. Behaviorální
terapie vychází z předpokladu, že i chybné psychické jednání je
naučené. Proto se tato terapie snaží přeučit chybné chování na
„správné“. Skupinová terapie je dobrá v tom, že učí kontaktu
s jinými lidmi a svůj stav vidět ukotvený nejen k jediné osobě.
V další části kapitoly rozebírá Fürst drogy. Vyjmenovává
nejrozšířenější dle světové konzumace. K nim poté přiřazuje jak
kladné reakce lidského těla, tak symptomy, ze kterých plyne nebezpečí.
Připomíná i skutečnost, že některé léky mohou být drogami.

8. Diferenciální psychologie

V úvodu kapitoly se dozvíme, že teorie osobnosti se dívá na osobu jako
celek, který můžeme pochopit ve všeobecné souvislosti. Jedná se
o vysvětlení osobnostní struktury a jejího vzniku. Na prvním místě
v kapitole stojí Freudova psychoanalýza. Dle ní se rozhodující události
v procesu vývoje odehrávají v prvních letech života. Zaměření libida
se přizpůsobuje biologickému vývoji. Důležitý prvek je potlačení
skutečností do nevědomí. Sullivan tvrdí, že osobnost lze zkoumat jen ve
vztahu k ostatním subjektům, tedy společnosti. Sullivan definuje osobnost
jako „soubor relativně stálých znaků opakujících se interpersonálních
situací, které charakterizují lidský život. Definoval také stádia vývoje
osobnosti (kojenecký věk, dětství, perioda mládí, preadolescence, puberta,
pozdní puberta, pozdní puberta, zralost). Dále Fürst zmiňuje teorii
učení, kterému jsem se věnoval již na začátku mé seminární práce.
Poté popisuje statistický koncept osobnosti, kde hraje roli většina. Tedy
pokud všichni testovaní odpoví stejně, vykazují určitý znak. V další
části kapitoly se zmiňuje Galenus a jeho typologie čtyřech
temperamentů – sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik. V neposlední
řadě se řeší i stavba těla, která dle Kretschmera může mít vliv na
psychická onemocnění. Kapitola je ukončena výčtem testů osobnosti. Jsou
zde popsány projektivní testy. Nejznámější je Roschachův test, známý
spíše jako „skvrna“. tematický apercepční test (TAT), kde je
testovanému předložen obraz a pod záminkou fantazie má o něm hovořit.
Warteggův dokreslovací test, který ale Fürst nedoporučuje používat,
protože zkoumá spíše malířsé nadání funguje na principu dokreslování
náhodně předložených geometrických linií. Test „rodina v podobě
zvířat“ je založen na popisu předem zobrazených zvířat v různých
vzájemných postojích. Další metodou jsou přímé dotazovací testy, kde
testovaný zaškrtává odpovědi dle svého vlastního úsudku. Příklad je
Cattelův šestnáctifaktorový osobnostní dotazník.

9. Sociální psychologie Sociální psychologie se zabývá tím, jak
individuum myslí, jedná a cítí, když se nalézá mezi jinými lidmi. Jde
většinou o interakci mezi jednotlivci a určitými společenskými
podmínkami. V úvodu je psáno o postoji. Na postoj se můžeme dívat ze
tří aspektů: kognitivního (vnímání, představování), emocionálního
(pocity) a z hlediska chování. Postoje mohou být negativní i pozitivní a
jsou z velké části naučené. K postojům se řadí i předsudky, které
nám brání v objektivním hodnocení skutečností (náboženství, chování
lidí apod.). Základ chování vychází z velké části ze skutečného nebo
předpokládaného chování jiné osoby. Sociální role lze objasnit z jejich
dominující role ve společnosti. Objektivní roli, kterou uznává
společnost, označujeme jako pozici nebo společenský status. V kapitole se
rozebírá i první dojem, který je vzhledem k osobě nejsilnější. Tento
rozhodující dojem označujeme jako primacy-efekt. V kontrastu stojí
recency-efekt, kde hrají roli pozdější dojmy. Haló-efekt je tendence činit
dalekosáhlé závěry z určitých speciálních znaků individua. Důležité
jsou i stereotypy, které jsou kulturně podmíněné. Chování v roli je
závislé na tom, zda nás někdo hodnotí, nebo se můžeme chovat volně.
V druhém případě podáváme mnohem lepší výsledky a cítíme se více
sebejistě. Atribuční teorie jsou založeny na předpokladu chování jedince.
Vytváříme si mínění na základě kauzálních vztahů. Ty mají význam
jak pro vnímání osob (cizích lidí), tak pro pozorování sebe sama.
Chování závisí i na situaci. To dokazuje drastický pokus Zimbarda, kde
vytvořil umělé vězení a jedné skupině testovaných dal status
dozorčích, zatímco druhým status vězňů. Testovaní se sami od sebe
profilovali do těchto rolí a vězení se stalo skutečným. Člověk však
dává přednost harmonickým vztahům před disharmonickými. To tvrdí teorie
vyváženosti dle Heidera. Nemáme rádi přehnanou ctižádostivost spolužáka
(inkonzistence), ale ve chvíli, kdy zjistíme, že ho k ní vedou spolužáci,
dojde ke konzistenci. Další podkapitolou je komunikace. Komunikace je pojem
pro vše, co je signalizováno a přijímáno, i pokud se to děje navzájem.
Syntaxe zkoumá vztahy mezi znaky, sémantika řeší významy, obsahy znaků a
pragmatiky se zabývají situacemi, v nichž se komunikuje a o účinek,
který má situace na průběh oné komunikace. V komunikaci nezáleží jen na
sdělení, ale i na formě, jak se sdělení podá. Ve sporech v komunikaci
jde pouze o vzájemné vztahy k názorům. Nadmíru jsou důležité správné
definice, a proto zvláště akademický jazyk potřebuje co nejpřesnější
terminologii, jinak dochází k obrovským sporům. Kolikrát u dětí
jakožto pedagogové můžeme najít shodu obou stran jen kvůli nepřesné
terminologii, špatnému popsání situace. Interakce, která není patrná
pouze v dialogu (i vnímání/oční kontakt/pokývání hlavou
u přednášejícího je dialog), má několik forem: potvrzení, odmítnutí,
znehodnocení (spatřuje alespoň část odmítaného), slepota vztahu
(nenalézáme druhého, vznikají frustrace), koluze (osoby se navzájem
klamou). Paradoxní situací označujeme situace, které si samy protiřečí.
Například příkaz „Buď spontánní“, kdy spontánní nemůžeme být
vzhledem k plánování. Bateson popsal „double-bind“, neboli vztahovou
past. Například matka říká dítěti, že ho miluje, ale chování tomu
neodpovídá. To může zapříčinit schizofrenní chování. Kapitola se
věnuje i skupinám. Dává nám vhled do problematiky sociogramů a popisuje
vůdčí osobnost. Dále popisuje příčiny vzniku skupin. Často je to kvůli
odbourání pocitu osamělosti, kvůli manipulaci. Dále se v kapitole řeší
anonymita a poslušnost ve skupině. Posledním celkem je reklama, konzumní
společnost a vliv masové komunikace na lidskou psychiku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.