Rozvaha: Kern, H.: Přehled psychologie

Obecně

Kniha Přehled psychologie od Hanse Kerna a kolektivu autorů pojednává
o základních psychologických disciplínách. Kapitoly jsou seřazeny
logicky, tedy od nejelementárnějších prvků bytosti po ty nejsložitější.
Konkrétně se hned úvodem seznámíme s tím, co vlastně psychologie je.
Pokračujeme kapitolou Vnímání, dostaneme se k motivaci. Následuje
kapitola, která nás seznámí s myšlením a řečí. Až poté můžeme
studovat kapitolu Učení, na kterou navazuje vývojová psychologie. Po ní se
dostaneme k psychologii osobnosti a na závěr osobnost rozšíříme do
jejího okolí, které zkoumáme pomocí psychologické disciplíny zvané
sociální psychologie. Poslední kapitola Základní pojmy a metody psychologie
dává čtenáři náhled do dvou přístupů k psychologickému zkoumání
(behaviorismus a humanistická psychologie). Popisuje testování a
experimentování a taktéž dává psychologii kontakt s filosofií. Na konci
každé kapitoly kniha obsahuje stručné kompendium, což je výborná učební
pomůcka. Samozřejmě nechybí uvedení literatury, ze které
autor čerpá.

1. Co je to psychologie?

První kapitola definuje psychologii jako vědu o prožívání a chování,
přičemž neopomíjí v poznámce pod čarou vysvětlit vznik slova
z řečtiny (psýché – duše, logos – věda). Kapitola se věnuje
i prvnímu přístupu k psychologii – pozorování. Kern zde popisuje
Guttmanovu metodu uvolňování, imaginaci, meditaci. Praktická cvičení lze
realizovat i jako laik buď k relaxování ku prospěchu svému, či
k uvolnění svých klientů (rozuměj děti na táboře, účastníky kurzu
apod.) po náročné aktivitě. V kapitole rozebírá Kern i vliv umění na
psychiku bytosti. Dále se kapitola okrajově věnuje snům. Další celek
kapitoly pojednává o vlivu elektrických impulzů na náš organismus a
dotýká se i psychosomatologie. Na konci kapitoly je krátká zmínka
o formování psychiky jedince svým okolím. Úplným závěrem je
vysvětlení pojmu parapsychologie. Její „záhady“ se dají jistě velmi
dobře využít v dramatických prvkách např. při motivaci k hrám.

2. Vnímání

Kapitola se nejprve zaobírá okem. Vysvětluje, jak funguje sítnice a jak
jednotlivé podněty působí na mozek. Centrální nervový systém si zpracuje
nervové vzruchy a díky tomu vnímáme. Po této osvětě se poznatky
rozšiřují o složitější prvky jako působení barev a hloubky. Tyto
poznatky můžeme využít třeba při tvorbě optických klamů či pro
realizaci dramatické scény, která závisí na úhlu pohledu apod.

Dále se kapitola soustředí na konstantní výkony. Dobrý příklad
k vysvětlení pojmu je modelová situace ve vlaku: „Hýbe se vlak na
vedlejší koleji, nebo jede ten náš?“ Dokonce ale existují i nevědomé
konstantní výkony jako třeba vnímání barevně osvětlených tváří jako
pestřejších. Toho se dá využít k navození dobré atmosféry při
kouzelnických vystoupeních, zábavách, diskotékách. Dále se v souvislosti
se zrakem a vnímáním rozebírá vliv podnětů na EEG.

Důležitou roli ve vnímání je tvar. Kern popisuje, že vnímání na
tvarech a vazbách závisí. Popisuje, jak vnímáme tvary a jak si je
uskupujeme. I prosté přidání řádku do obrazce nám může vazby
zpřeházet a utvoříme si obrazec zcela jinak. Pro pedagoga je využití
možné například v oblasti grafiky. Měl by pamatovat na symetričnost,
pokud chce mít grafiku účelnou.

Další části kapitoly se věnují reklamě. Kern rozebírá reklamní
„triky“ a jejich vliv na nás. Dále pak ukazuje, jak vnímáme při pohybu
(změna zorného pole). Dále pak rozepisuje tzv. Pygmalion efekt jakožto
predikci k vnímání určitých skutečností. S tím souvisí i tzv. haló
efekt (první dojem). Je namístě si toto uvědomovat vzhledem
k účastníkům programu, který vedeme. Ne nadarmo se říká, že šaty
dělají člověka! Posledním odstavcem je snižování pravděpodobnosti
slyšet slova. Výzkumy ukázaly, že člověk spíše přeslechne negativní
sdělení. Proto nemá dle mého názoru smysl kárání. Naopak je vhodné
spíše ukázat, jak to jde dělat lépe.

3. Motivace

Motivaci (popud) Kern vymezuje jako „všechno, co způsobuje nějaké
chování, jednání nebo reakci“. Motivace se měří dle měřítka
častosti překročení překážky k uspokojení určitého pudu. Kupříkladu
probíhání elektrickou mřížkou, která nám dá ránu pro dosažení
potravy. Míra motivace je proměnlivá. Zajímavé je, že i zvědavost
můžeme považovat za pudovou sílu.

Kern zmiňuje i Lorenze, otce moderní etologie. Podle něj je chování
v principu vrozené, ale následkem učení změnitelné. To zdůrazňuje
endogenní (zvnitřku pocházející), spontánní část motivace. Zvnějšku
přicházejícími podněty se zabývá behaviorismus.

Kapitola pokračuje učením o instinktech. Ty mohou být jak vrozené
(sání z bradavky), tak naučené (pozvedání obočí při spatření
cizince – zdravení). V kapitole se rozebírá, co je specifické pro
člověka. Tím je například potřeba mluvit, uvědomovat si své motivy a
přemýšlet o nich, kritické myšlení, svědomí…

V souvislosti s motivací Kern pochopitelně popisuje i Maslowovu pyramidu
potřeb, která ukazuje důležitost potřeb. Vzestupně jsou to: Fyziologické
potřeby, bezpečí a jistota, náležení / láska, úcta a uznání,
sebeaktualizace a sebeuskutečnění. Frankl upozorňuje, že v extrémních
podmínkách (jako např. koncentrační tábory) tomu může být opačně a
naopak nad fyziologickými potřebami duchovno nemizí a naopak i nahrazuje
primární potřeby. Potřeby mohou přerůst v závislost. Jak z návyku
(kouření, závislost na jídle), tak z fyziologického hlediska (léky,
alkohol, toxikománie).

Dále se kniha zabývá technikami chování. Popisuje, že naše nálada se
může projevit na postoji. V souvislosti s tím se v ní popisuje NLP
(neurolingvistické programování), které má za cíl přiblížit se
cítění druhého člověka např. stejným držením těla.

Odstavec pojednávající o emocích zjistil, že emoce jsou pouze odrazem
biologického stavu. Tedy např. když máme v krvi více adrenalinu,
pociťujeme strach. Pokud ale dodáme hormony uměle, pocity budou nejasné.
Procesy v CNS se totiž podílejí na průběhu emocí. Bez CNS pocity
postrádají opravdovost. Dále Kern třídí strach dle osobnosti. Labilní
typy reagují nepřiměřen prudce, obrácené do nitra reagují již při
nejslabších signálech.

Vypořádání se se strachem popsala Freudová. Jsou jimi: únik,
ideologizace, ritualizace a uklidňující předměty. Překonání strachu
dlouhodobě je možné i pomocí „zkoušky odvahy“, ale je nutné držet se
zásad: Nejprve si přehrávat strach v hlavě dle částí průběhu a až to
zvládneme, tak si situaci otestovat naživo.

V navazující kapitole věnující se agresi Kern uvádí agresi
mentální, verbální, neverbální, grafickou a útočnou (fyzickou). Definuje
ji jako složky chování, které se projevují fyziologicky jako vegetativní
podráždění (zrudnutí, zvýšený pulz…) a směřují k použití
fyzické síly proti osobám nebo věcem, aniž by pro toto chování
bezprostředně vznikly rozumné nebo adekvátní příčiny. Kern varuje před
celospolečenskou agresí, která se přehoupla z pouhé obrany na perverzní
boje s následkem hromadného ničení.

4. Myšlení a řeč

Kapitola začíná objasněním pojmu Aha – zážitek. Tím máme na mysli
skutečně moment, kdy si řekneme: „Aha, přišel jsem na to.“ Odborně
tento jev nazýváme pochopením (či vhledem). To přichází po krátké
pauze, kdy vylučujeme ostatní alternativy, kdy hledáme řešení problému.
Definice Aha – zážitku zní: Momentální „uvedení“ nového obsahu do
uspořádaného, pojmově logického nebo vizuálního „prostoru“ představ.
K tomuto „uvedení“ a spojení s představami dochází pomocí asociací,
společného výskytu toho, co spolu navzájem souvisí.

Styly myšlení existují dva. Prvním řešením je pokus a omyl, kdy bez
plánu testujeme různé způsoby, dokud jeden z nich nevyplyne jako správné
řešení. Druhý přístup je metodický. Ten klade důraz na promyšlenou
strategii, vzniká pomocí vylučování variant, které nevedou k cíli. Je to
tedy podobné jako počítačový program psaný pomocí vývojového diagramu
v číslech 0 a 1.

Myšlení je buď názorné, nebo nenázorné. Nenázorné je složitější,
protože musíme mít tzv. představu (např. prostorovou). Nenázorné
myšlení spočívá ve vytváření pojmů. V pojmech myslíme a dokonce
i mluvíme. V obrazech přemýšlíme spíše v meditaci, nebo pokud se
věnujeme určitým způsobem umění.

Řeč má svou funkci, a to vyjadřovat především emoce a vnitřní stavy.
Výrazové prostředky si mohou ale protiřečit (ironie, posměch). Dále má
řeč funkci apelu, tj. vyvolat reakci partnera. Třetí funkce je prosté
sdělení. Skinner zjistil, že řeč je „verbální chování“ a je
naučená. Pokud člověka odměňujeme za určitá slova např. pokýváním
hlavy, zjistíme, že je začne používat častěji. Řeč sama o sobě není
vrozená, ale geneticky máme zakódované struktury, díky nimž můžeme
sestavovat slova do smysluplných celků. Chomsky tato pravidla označuje jako
generativní gramatiku.

Ve zbytku poznatků o řeči Kern řeší rozdíly mezi významem slov dle
geografického rozložení lidí, dle sociálního postavení, a také rozdíly
dle genderu. Dále se pak zabývá inteligencí a jejího měření. Vesměs
praví, že testování není objektivní, protože se zakládá na otázkách.
Neměří se tedy samotná inteligence, ale způsob výkladu a porozumění
otázek. V tématu zároveň vysvětluje, co je to IQ a jak se měří. Na
závěr kapitoly uvádí Kern zajímavost. Kognitivní výkon závisí na
sociálním prostředí. Toto pravidlo je nejvíce zřejmé u dětí.

5. Učení

Učení Kern rozděluje do dvou procesů. Zrání a učení. O zrání
můžeme mluvit v případě, kdy je nějaká dovednost geneticky zakódovaná
v podobě zděděné informace, jako třeba stavění hnízda, létání apod.
Organismus se učí přizpůsobovat se podmínkám individuálního životního
prostoru. K tomu využívá veškeré druhy učení. U lidí však vývoj
zaostává. Člověk se rodí biologicky předčasně a v prvním roce jeví
stále znaky typické pro embryo. Má delší čas pro učení a tím pádem
není vázán na ekologickou niku. Tato retardace má za následek, že je
schopen se adaptovat do různých podmínek (poušť, vesmír, hlubina
moře…). Má však omezené instinkty a musí se více učit. Navíc učení
předává potomstvu. Dle Gehlena je tedy „méněcennou bytostí“.

Učení dle biologického pojetí zajišťuje prostou optimalizaci chování,
tedy přizpůsobení měnícím se podmínkám prostředí při zachování
vnitřní fyziologické rovnováhy, tzv. „homeostázy“. Psychoanalýza
tvrdí, že učení je nezbytné pro dosažení rovnováhy mezi „principem
slasti“ a „principem reality“ na základě rozpoznání omezení
vyplývajících z vnějších podmínek. Humanistické pojetí dodává, že
učení je spontánní a samostatná aktivita člověka, usilující
o realizaci svých osobních možností.

Učení má dvě podsložky. Samotný průběh učení a výsledky. Průběh
může být kupříkladu učení se anglických slovíček. Výsledkem je, že
se dorozumíme s kýmkoli, kdo ovládá anglický jazyk. Průběh učení
můžeme roztřídit do celků, oblastí učení, jimiž jsou: Asociace,
struktury kognitivních procesů (např. systém státního zřízení),
senzomotorické koordinace, emocionální nastavení (či jinak: postoje) a
sociální chování.

Kern definuje učení jako „tendenci ke změně chování (tato změna je
bezprostředně pozorovatelná jen v motorickém, ne v mentálním dění)
odehrávající se na úrovni senzomotorické, emocionální, sociální a
kognitivní (nejen jako hodnotitelný výkon žáka ve škole). Učíme se
pozorováním, procvičováním, nebo vhledem (nikoli zíráním či únavou,
které také vyvolávají určité změny chování.“

Zapamatovat si naučené můžeme díky podráždění mozkové kůry
v určitých okruzích, které zůstávají zachovány. Navíc dle výzkumu
McConnela existují „paměťové molekuly“. S nadsázkou lze říci, že
kdybychom snědli mozek chytrého člověka, budeme skutečně o něco
chytřejší, protože získáme jeho paměťové molekuly.

K učení se váže i klasické podmiňování, které vyzkoumal I. P.
Pavlov. Podmíněný reflex vzniká, když soustavně opakujeme určitou
činnost, dáváme podnět (spouštěč), který má za následek reakci.
Například když bude pokusná osoba/zvíře dostávat při každém pokusu
o stisknutí tlačítka elektrickou ránu, po čase tlačítko nebude chtít
mačkat. Pavlov prováděl experiment, kdy psům teklo více slin, když
zaznamenala podnět (zvonek) a očekávala žrádlo. To i v případě, že
nakonec žádné žrádlo nedostala. Je nutno zmínit, že podmíněný reflex
po čase vyhasíná. Pokud chceme podmíněný reflex zachovat, je nutné ho
aktualizovat.

Může dojít i ke generalizaci podnětu, kdy si podmiňovaný rozšíří
určitý podnět na podobné podněty. Například když podmíníme nenávist
k myším, při generalizaci podnětu začne podmiňovaný cítit nenávist
i k plyšovým malým zvířatům.

Pokud osoba/zvíře při učení dosahuje úspěchu, učí se mnohem snáze,
než kdyby úspěchu nedostávala. Úspěch může být v podobě nabytí
hmotného statku, ale i třeba v prosté pochvale. Proto je namístě jako
pedagog neustále chválit i za maličkosti. Naopak se vyvarovat většímu
kárání, jelikož to může mít za následek propadnutí apatie u žáků.
Navíc musí být trest vždy bezprostřední a bez přehnané reakce. Navíc
platí kauzalita v tom, že čím častěji budeme učební látku
procvičovat, tím více si z ní zapamatujeme. Nejen z tohoto důvodu se
rozdávají studentům zadání podobné této seminární práci v podobě
„utřídění myšlenek, znovupřečtení knihy a vypsání toho
důležitého“.

Dále se v kapitole ještě vyjmenovávají interference v procesu učení.
Zjistilo se, že skutečně interference probíhají, a proto dochází
k útlumům. Druhy útlumů: Retroaktivní – bezprostředně následující
proces učení ovlivňuje proces předchozí. Ekforický útlum: Doznívající
procesy vzrušení utlumují nejen procesy učení, ale i reprodukční
schopnosti. Třetím je afektivní útlum, který je způsoben prudkými a
intenzivními prožitky. Obecně zvyšuje úroveň aktivace a tím klesá
schopnost reprodukce. Zmíněné útlumy je dobré si uvědomovat vzhledem
k nabitým programům nebo školním rozvrhům. I z tohoto důvodu by měly
být zahrnut přestávky a relax mezi jednotlivými aktivitami.

6. Vývojová psychologie

Vzhledem k názvu předmětu (obecná psychologie), se vývojová
psychologie do mé rozpravy příliš nehodí, a proto se této kapitole budu
věnovat jen ve stručnosti.

Kern se v kapitole zaobírá základními otázkami vývojové psychologie.
Přechází do prenatálního vývoje, zabývá se myšlením dětí a jeho
vývojem. Dále pak rozebírá vliv rodiny a popisuje náhrady rodiny pro děti,
když biologickou rodinu dítě nemá. V návaznosti popisuje funkce
mateřských škol. Spolu s tím se věnuje i hře.

Kern v kapitole popisuje i vývoj svědomí. Dále pak dětské kresby jako
prostředek, kterým můžeme nahlížet do dětské duše. Velkou část
kapitoly pak věnuje vývoji řeči. Dále se věnuje výchovným cílům
vzhledem ke společenskohistorickému kontextu. V další části se věnuje
staršímu věku a končí umíráním.

7. Psychologie osobnosti

definovat osobnost není jednoduché. I proto dle Kerna existuje až
80 různých definic osobnosti. Kern uvádí Fröhlichovu: „Osobnost je
individuální vzorec prožívání a chování člověka.“

Kern rozděluje psychologii osobnosti dle úhlu pohledu na dvě části.
Obecná psychologie hledá společné struktury prožívání a chování,
které existují i přes individuální odlišnosti. Formuluje odpovědi,
které jsou platné pro všechny („normální“ dospělé) osoby
Diferenciální psychologie osobnosti se zabývá strukturálními
zvláštnostmi prožívání a chování určitého člověka, určitého
individua.

Osobnost (persona) je konstantní. Čili i navzdory momentálnímu citovému
rozpoložení můžeme pozorovat relativně stejné tendence jednání a vzory
reagování. Identita je jedinečnost jedince a vychází z konstantnosti.
Pozorována může být jak sebou samým, tak i druhými.

Osobnost posuzujeme dle vnějších projevů (mimika, haptika…) i dle
povahových vlastností. Měli bychom si dávat pozor na již zmiňovaný
pygmalion efekt a haló efekt. Je důležité – a zvláště
u pedagogů – uvědomit si, že každý je jedinečný a respektovat i
„odlišné typy“! Typologie osobnosti vychází z tendence kategorizovat.
Kern zmiňuje čtyři temperamenty, a to sangvinika, cholerika, melancholika a
flegmatika. Dále se zabývá tělesnou stavbou, která může mít spojitost
s různými poruchami osobnosti. Tělesná stavba má tři typy: Atletický,
leptosomní (tenký, prázdný) a pyknický (tlustý, pevný).

Kern také zmiňuje rozdělení osobnosti dle přizpůsobování sociálnímu
prostředí a orientaci ven, či do sebe. Cylotomní člověk je spíše
společenský, citlivý. Kolísá mu nálada. Schyzotomní člověk se
obtížně adaptuje ve společnosti, má sklon k persevaci (ulpývání na
určitých obsazích vědomí). Viskózní temperament je klidný, pohodlný,
méně se přizpůsobuje v cítění a myšlení, ale je stabilní. Je nutné
dodat, že čisté typy se vyskytují jen ojediněle. Další část kapitoly se
věnuje Freudovi a jeho psychoanalýze. Kern vyjmenovává fáze jedince
v chronologickém pořadí: Orální fáze (0–1 rok), anální (1–3 roky),
falickou (3–5 let), období latence (5–11 let). Jednotlivá období se
vztahují k tomu, co zrovna přináší jedinci libido. Období latence je
klidové období v sexualitě. Dále se jmenují pojmy Oidipův komplex,
kastrační úzkost a narcismus.

V souvislosti s Freudem je v knize pospán psychický aparát. Ten
obsahuje vědomí, předvědomí a podvědomí. Vědomí je de Freuda „vrchol
ledovce“. Tedy to, co si uvědomujeme a co poznáváme v daném okamžiku.
Předvědomí jsou všechny obsahy, které si můžeme uvědomit, pokud
zapojíme vlastní úsilí (například důvod k rozčilení). Předvědomí je
jakýsi zásobník našich vzpomínek. Nevědomí zahrnuje veškeré pudy a
přání. Mohou to být i zážitky, které jsou popisovány jako osudné,
ohrožující nebo sociálně nepřijatelné. Tyto obsahy si nelze jednoduše
vybavit díky cenzuře. Do nevědomí se dle Freuda lze přes cenzuru dostat
pomocí snů. Ty jsou složeny z dětských vzpomínek a prožitků a pak ze
zážitků předešlého dne. Jung po Freudovi ještě rozdělil nevědomí na
osobní a kolektivní. Osobní je synonymem pro Freudovo nevědomí, do
kolektivního se začleňují zkušenosti celé společnosti (například že
archetypické představy jako že světlo je kontrast k temnotě, symbolika
čísel apod.)

Freud ještě zformuloval strukturální model Id, Ego, Superego. Id je
výchozí bod, ze kterého se utvoří Ego a Superego. V Id se nalézá vše
zděděné, pudy, sexualita, agrese. V Id je obsaženo vše, co jsme kdy
potlačili. Ego se snaží o rovnováhu mezi Id a Superegem. Tím vlastně
brání osobnost v neurotických konfliktech. Superego je zvnitřněním
rodičovských zákazů a příkazů. V podstatě můžeme říct, že Superego
je soudce či „cenzor“. Funkcemi Superega jsou svědomí, sebepozorování a
tvorba ideálu. Veškeré psychické dění se dle Freuda určuje „principem
slasti“ a „principem reality“.

Další částí Freudových poznatků je úzkost. Tu rozděluje na čtyři
primární úzkosti: Separační úzkost (strach dítěte ze separace od matky),
strach ze ztráty lásky, kastrační úzkost, úzkost Superega (následek
konfliktů Id a Ega).

Freudova psychoanalýza má však mnoho odpůrců. Hlavními důvody pro
její popření jsou neexistence empirického ověření, vztáhnutí poznatků
na soudobou patriarchální společnost a to, že u elektřina komplexu (závis
penisu u žen) popisuje ženskou sexualitu jako protiklad k mužské. Dnes
však lze ženskou sexualitu popsat v její jedinečnosti.

Proti Freudovi se stavěl také Adler, který založil neopsychoanalýzu, kde
hlavní rozdíl hraje teorie libida. Adler tvrdí, že teorie libida není
správná vzhledem k rozhodujícímu významu sexuality. Ten má podle něj
vliv prostředí a společnosti. Meadová zase formulovala vlastní teze
o neuróze a jejím vzniku. Zdravé a nemocné, normální a neurotiky nelze
dobře rozlišit, protože dle ní vždy závisí na společnosti.

Dále Kern popisuje rozdíly mezi pohlavím. Ženy jsou více emocionální,
zatímco muži racionálnější. To je jedním z hlavních důvodů
úspěšnosti mužů v naší společnosti. Ryze mužské a ženské vlastnosti
jsou však výsledkem podmiňování v dětství. Kern vyjmenovává
i dědičnost inteligence. Dokonce existuje i dědičnost v pohlaví
potomků.

V neposlední řadě se v kapitole nachází zmínka o poruchách
osobnosti. Ty jde řešit několika přístupy. Psychoanalýzou, která hledá
původní konflikt, behaviorální terapií, která zkoumá chybné chování,
které může být odpovídajícími technikami znovu korigováno, humanistickou
terapií, která se snaží podpořit psychický růst a sebeuskutečnění a
interpersonální terapií, která nastoluje rovnováhu v síti skupinových
vztahů.

Poslední část kapitoly se věnuje posuzování osobnosti. To činíme
pomocí pozorování a jiných testů. Důležité je, že psychometrický
nástroj musí vykazovat prvky variability, validnosti, objektivnosti a musí
být standardizovaný na skupině osob, která je reprezentativní pro cílovou
skupinu. Posuzovacími nástroji mohou být dotazníky i interview
(diagnostické rozhovory).

8. Sociální psychologie

Člověk je tvor společenský, potřebuje patřit do nějaké skupiny,
cítit se tam jako doma, mít tam své místo. To je jednou ze základních
potřeb člověka, píše se v úvodu kapitoly. Skupina se dá definovat jako
sociální útvar, ve kterém se společně nachází více individuí a na
základě pravidelnějších interakcí si tato individua vytváří určité
vědomí sounáležitosti. Jejich jednání směřuje ke
společným cílům.

Primární skupina neboli malá skupina je taková skupina, kde se kontakt
odehrává navzájem mezi všemi osobami (face to face group). První takovou
skupinou je rodina. Zde probíhají první, základní procesy socializace.
Socializace je jedincovo přejímání skupinových způsobů chování,
názorů a hodnot. V primární skupině (rodině) hrají nejdůležitější
roli rodiče, poté sourozenci. Dalšími důležitými ovlivniteli jsou
vrstevníci.

Sekundární skupina je takové uskupení lidí, ve kterém jsou jedinci
nepřímo svázány prostřednictvím společného symbolu. Kontakt mezi všemi
osobami není vzhledem k velikosti skupiny možný. Sekundární skupiny mohou
být politické strany, církve, národy, státy…

Skupinová dynamika je termín, který zavedl Lewin. Zahrnuje výzkumnou
oblast, která se zabývá působení skupinových procesů na jednotlivce a
vznikající dynamiku (hru sil). V průběhu dynamiky se setkáváme
s průběhem vnímání sebe a okolí. To můžeme znázornit pomocí
grafického modelu zvaného Johariho okno. „Irský filosof a spisovatel
Charles Handy připodobnil Johariho okno k domu se čtyřmi místnostmi.
V první místnosti se nacházejí ty osobní vlastnosti, o nichž ví jejich
nositel i jeho okolí. Druhá místnost náleží těm aspektům, které
ostatní vidí, zatímco člověk sám si jich není vědom. Třetí místnost
pak slouží jako náš soukromý prostor, o němž my sami víme, ale před
ostatními lidmi zůstává skryt. Čtvrtá, nejtajemnější z celého domu,
je místnost nevědomí nebo také podvědomí. To, co ukrývá, je skryto
majiteli domu i okolním lidem. “

Interakce, která probíhá na verbální i nonverbální rovině označuje
vzájemné emocionální i intelektuální vztahy mezi členy skupiny. Procesy
interakce chápeme jako výměnu pozitivních i negativních podnětů.
Členové se obávají ztráty individuality a samostatnosti. Proto vzájemné
přiblížení se ve skupině má svou sociální distanci, ke které když se
jedinci přiblíží, stávají se agresivními. Při překročení sociální
distance hrozí zánik skupiny.

Kooperativní chování je ovlivněno postoji jednotlivých členů
k spolupráci a soutěživosti, častosti interakcí, komunikační strukturou,
výší možného zisku, mocí a jinými faktory. Ve skupině platí kauzalita
zvaná soudržnost skupiny (koheze). Čím intenzivnější je interakce mezi
jednotlivci skupiny, tím intenzivnější je dojem skupiny. Skupinová koheze
vzniká, když jsou potřeby a zájmy členů supiny v rovnováze. Zohledňuje
se i možnost skupiny uspokojit je (atraktivita nebo přitažlivost
skupiny).

Nejdůležitější sociální interakcí je komunikace. Může probíhat
pomocí řeči, ale i nonverbálně. Komunikátor vyšle zprávu
v zakódované podobě komunikantovi. Zpráva byla pochopena, jestliže se
vysílané sdělení shoduje s přijímaným. Když komunikant dává
komunikátorovi najevo, že zprávu pochopil, či nepochopil, jedná se
o zpětnou vazbu. Komunikace může být jak symetrická, tak asymetrická.

Kapitola se věnuje i konfliktům. Tvrdí, že konflikty jsou nutné a vždy
přítomné. Přispívají k osamostatnění a osobnímu rozvoji. Díky
vědomí konfliktu se můžeme rozhodovat a jednat autonomně. Konflikt může
být dán rozporem mezi sebou samým i rozporem mezi vícero lidmi.
Nejčastější řešení konfliktů jsou: Útěk, boj, zvládnutí, nebo
vyřešení konfliktu. Vlastní styl řešení problémů se naučíme již
v dětství prostřednictvím pozorování, později zapojíme i rozum.
Konflikty, které nezvládneme, často způsobí neurózu nebo psychosomatická
onemocnění.

V návaznosti se Kern zabývá i sociální rolí. Role je
„strukturovaný celek všech očekávání, která se týkají úloh,
chování, smýšlení, hodnot a vzájemných vztahů osoby vzhledem k její
specifické pozici ve skupině a k odpovídajícím funkcím (činnost, úkoly,
povinnosti).“ Naplňováním těchto očekávání a aktivním přejímáním
specifických rolí získává jedinec pozici na sociálním poli. Díky
sociálním pozicím je možná kategorizace, která zjednodušuje sociální
styk. Pozice ovlivňují i ocenění určitých sociálních znaků a jedinec
tak získá společenský status. Pedagogové by si měli všímat
společenských statusů u své skupiny, aby mohli začít pracovat na
začleňování „outsiderů“ do společnosti a naopak mírnit vůdce dané
skupiny, pokud skupinu vedou k negativním projevům.

Co se týče postojů, které člověk zaujímá, tak ty jsou relativně
stabilní stanoviska vůči nějaké osobě, skupině nebo situaci. Postoje se
utvoří až na základě procesů poznávání, prožívání a jednání.
Vznikají hlavně při pozorování členů primární skupiny a
prostřednictvím odměny a trestu, kterým skupina hodnotí přítomnost, nebo
absenci určitého postoje. Dobrovolně zvolené chování neodpovídající
postoji může způsobit změnu postoje. Dochází k ní přijímáním nových
názorů, změnou názorů, nebo vyřešením psychodynamického konfliktu.

Dalším poznáním v kapitole je moc. Ta je funkcí autority, která by ji
neměla zneužívat. Pokud tak učiní, znamená to, že jsou ostatní nuceni
přijímat rozhodnutí, se kterými nesouhlasí. Manipulace je speciální forma
ovlivňování, kdy manipulant ovlivňuje druhé, aby měla sama prospěch, kdy
volí neprůhledné metody a kdy nechává druhým subjektivní pocit, že se
rozhodují svobodně. Kern uvádí příklad v podobě masmédií. Manipulace
ale znamená i třeba tvrzení, že Ježíšek existuje, pokud nám to dítě
věří. Je nutné před každou manipulací zvážit, zda je vhodná a jaký
může mít dopad. Zvláště pak u dětí, kterým je okolo devíti let,
protože v tomto věku je člověk nejvíce ovlivnitelný.

Posledním celkem kapitoly je organizace. Tím máme na mysli systém
rozdělení úkolů, funkcí, ale i ustanovení komunikačních forem a
informačních cest. Kern popisuje dva přístupy k organizaci. Hiearchický
model a systém štáb – linie. Dále Kern rozepisuje styly řízení
organizace, jimiž jsou styl řízení orientovaný na úkol, orientovaný na
mezilidské vztahy a participující styl.

9. Základní pojmy a metody psychologie

Kern popisuje vznik psychologie. Ta vychází z antické filosofie, od
které se oddělila v 19. století. Začaly se uplatňovat empirické postupy
a do psychologie byl zaveden experiment. Toto oddělení se nazývá
„empirický obrat“. Faktem je, že některé filosofické problémy
související s psychologií nejdou řešit izolovaně (například vztah duše
a těla). Dnes se psychologie stále častěji považuje za vědu, která má
jasně měřitelná fakta empirickými metodami.

Základní otázka vztahu duše a těla má vícero řešení. Monostické
tvrdí, že duše a tělo nejsou dva různé druhy skutečnosti. Buď je duše
materiální, nebo spirituální. Dle Spinozy teorie identity nejsou spojení
skutečná ani duševní. Je zde zatím nepoznaná skutečnost. Dualistické
řešení zastává sladění existence a „průběhu“ obou skutečností
v rámci Stvořitelem předurčené harmonie. Hovoříme o psychofyzickém
paralelismu, kdy „průběh“ obou oblastí vylučuje vzájemné ovlivnění.
Tuto teorii zastával Leibnitz. Platon zastával teorii vzájemného působení.
Dle této teorie na sebe tělo a duše vzájemně působí. Tato teorie je
zastávána velkou částí psychologů (a já si dovolím s ní taktéž
souhlasit), protože díky ní lze logicky vysvětlit
psychosomatické jevy.

Dále Kern popisuje dva základní přístupy k psychologii. Prvním je
humanistické pojetí. V centru humanistického směru je prožívající
osoba. Teoretická vysvětlení i pozorovatelné chování jsou druhořadé ve
srovnání s prožíváním jedince a jeho významem pro něj. Význam je
přikládán vlastnostem a charakteru. Ústředním požadavkem je získávání
vědomí vlastní hodnoty a úcty, objektem zájmu je rozvoj vlastních sil a
schopností.

Naproti stojící behaviorismus odmítá introspekci a uchopování cizí
duše jako výzkumnou metodu. Popisuje procesy na ryze biologické úrovni.
Behaviorismus má jasné schéma podnět – reakce. Důležité je zdůraznit,
že je tento přístup lépe měřitelný. Představiteli jsou Watson a
Skinner.

V kapitole se řeší i intrspekce (sebepozorování). To lze provádět na
rovině podnětů (fyzikální úroveň), na rovině vzruchů (fyziologická
úroveň) a na rovině prožívání a chování (psychologická úroveň).
Psychofyzika zkoumá vztahy mezi podněty a prožíváním, zatímco
neuropsychologie zkoumá vztahy mezi prožíváním a s tím souvisejícími
biologickými procesy.

V závěru knihy Kern popisuje přechod psychologie k filosofii. Všímá
si například determinismu, který je taktéž prvkem filosofie. Dalším
faktem, proč má psychologie k filosofii blízko je téma svobody, které je
velkou oblastí obou věd. Navíc Kern připouští, že při experimentech
může hrát roli i filosofie jedince. Například při symbolice čísel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *