Chěl bych být opilý,
třebas jen životem,
můj světe rozmilý,
proč nazýváš mě kokotem?
Na má bedra břemeno
těžké jak kov dáváš
což tak jen poleno?
tančil bych pak čardáš.
třebas jen životem,
můj světe rozmilý,
proč nazýváš mě kokotem?
Na má bedra břemeno
těžké jak kov dáváš
což tak jen poleno?
tančil bych pak čardáš.
Velká, malá osa života,
stále se mihotá.
Stačí jeden směr, ni žádná klička.
Papouch venku skřehotá.
Vysmívá se, je to těžké,
ani neví jak.
Jak je snadné býti na dně,
nechci nic vzdávat však.
Jak pouhá marioneta,
co povodíš na špagátu,
jak bláznivá střela,
prostřelená přes kravatu.
Přímý průstřel hrudního koše,
ach, jak silně krvácí.
Duše s šrámy, říct tak suše:
„Konec, jen se potácí.“