Plume vleže roztáhl ruce a s překvapením zjistil, že nenachází zeď. „Ach,“ pomyslel, „patrně ji snědli mravenci.“ A usnul nanovo. Načež s ním zatřásla žena. „Jen se podívej,“ řekla. „Povaleči! Zatímco si tu spíš, ukradli nám dům!“ A opravdu, ze všech stran je obklopovalo nebe bez mráčku. „Hm, už se stalo,“ pomyslel si. Načež ho probudil hluk. Plnou parou se na ně řítil vlak. „Vypadá pěkně nedočkavě,“ pomyslel si. „Určitě dorazí před námi.“ A usnul nanovo.
Načež ho probudil chlad. Byl zmáčený krví až na kůži. Manželka byla na cucky: poblíž se válely jednotlivé kusy. „Krev s sebou přináší spoustu nepříjemností,“ pomyslel. „Jako by nemohl jet jinudy… Inu, stalo se…“ A usnul nanovo.
„Poslyšte,“ pravil soudce, „můžete nám vysvětlit, jak se vaše žena mohla poranit natolik, že byla nalezena v osmi kusech, zatímco vy, který jste byl vedle, jste jí v tom nedokázal zabránit, ba dokonce jste si ničeho nevšiml? To je tedy záhada. A celý případ se točí kolem ní.“
„V tom mu opravdu nemohu pomoci,“ pomyslel Plume a usnul nanovo.
„Poprava se bude konat zítra. Obžalovaný, chcete něco dodat?“ „Promiňte,“ řekl, „nesledoval jsem to celé.“ A usnul nanovo.
Dílo je ze sbírky Jistý Plume (1899–1984).