Rubriky
Litera Úvahy

Mnohoznačná láska

„Přemejšlel sem, který český slovo má
nejvíc významů. Napadlo mě nejdřív voko. Jasně, voko na punčochách
ženskejch. Těch tanečnic v zapadlym klubu, kam chodíme jen my dva
štamgasti. Jo a vlastně ještě ten vožrala Francek. No, ale toho vubec
nemůžu počítat. Ten už má stejně na kahánku. Dávam mu tejden. Jestli do
tý doby nechcípne, máš u mě kilo. Abych se teda vrátil k tý mý
myšlence. Je tu taky voko jako orgán v našem cigárama prokouřenym těle,
taky to může bejt kus drátu, kterym chytáme srnky v lese za vesnicí. Jo,
jo. Těch významů je asi milion. No dobře, tak aspoň pět jich bude. To je
dost na vobyčejný voko. Pak mě ale na mysl přišlo jiný slovo. Možná by
se bejvalo nedostavilo, kdybych v sobě neměl už druhou Whisky a tři piva.
Dostavilo se to jen tak. Prostě z ničeho nic. Jak blesk z čistýho jasnýho
nebe, ti řikam! Jenže venku zrovna chcalo, takže se, myslim, můžu
pochlubit, že to napadlo mě. No uznej, neni to tak?“

Starej Lojza jen přikývnul na souhlas a poznamenal něco ve smyslu, že má
Měkejš pravdu. Ve skutečnosti ho však více než Měkejšovi kecy zajímala
velmi spoře oděná barmanka. Jeho oči jezdily v důlku sem a tam. Záleželo
na tom, na kterou stranu zrovna barmanka pohodila své obrovské poprsí.

„Je mi jasný, že člověk jako ty tohle slovo v životě uhádnout
nemůže, takže ti ho řeknu rovnou. Je to láska, starouši. Rozumíš?
Láska!“ Barmanka po Starym Lojzovi hodila očkem, ale ten zrovna na sex
neměl náladu. „Radši mi přines ještě jednu skotskou. A dvojitou!“
Uvelebil se na své židli a chtělo se mu spát. Měkejš se však nedal
odradit. Neměl ve zvyku něco nedopovědět a ani tentokrát si to nechtěl
nechat zkazit, anžto byl velmi zásadový. „Hele, poslouchej mě ještě
chvíli. Ono to neni zas tak blbý. Podívej se na to ze stránky významový.
Přece láska k člověku je něco jinýho, než láska k přírodě. A to
už máme dva významy. No a tak můžeme pokračovat dál. Nebo to můžeme
ještě víc rozpitvat. Hele. Poslouchej mě sakra! Ty snad spíš, ty
zmetku!“

V tom se ke stolu přiblížila dvě obrovská prsa a snad půl metru za
nima stála barmanka. Praštila sklenicí se skotskou o stůl, až se Starej
Lojza probudil a leknutím spadl ze židle. „Co děláš, ty náno?!“
vyštěkl na ni, když se probral ze šoku. „Co bych měla asi tak jako
dělat? Donesla sem ti ten chlast. Koukej to vypít a objednat si další, nebo
tě vyrazim na ulici. V tomhle baru se nespí, rozumíš?“ Starej Lojza na to
mlčky přikývnul a napil se. „Ta je vostrá, co?“ poznamenal. Byla to
vcelku trefná poznámka.

red-meat-zamilovany-stamgast Měkejš
začínal být lehce nakvašený. „Hele mě je to vcelku jedno, jestli mě
posloucháš, nebo ne. Jen to chci dopovědět. Tak aspoň dělej, že mě
vnímáš. Oukej? Hele začnu vod lásky k bližnímu. Láska k sourozenci,
láska mý k matce, jakožto tý, co mě porodila, láska k otci, kterej mě
vychovával a dával mi nějaký ty rady do života, láska k dědovi a
babičce, to neni ta stejná láska. Pokaždý je to jiný. A co teprve láska
k partnerovi. To taky nejni stejný. Ani nemůže bejt, protože by to byl
jakejsi stereotyp. Proč bych se s někym dával dohromady, když vim, že ta
láska bude stejná jako u předchozího partnera. Kdybych věděl, že nebude
dost silná na udržení trvalýho vztahu, tak si můžu užít na jednu noc a
jít. Ale takhle nemáš jistotu a vod začátku si myslíš, že je jiná,
silnější. No a pak třeba láska ke svýmu psovi. Nebo láska k přírodě.
To se vubec nedá srovnat s láskou k osobě. Nebo láska k Bohu. To je taky
něco jinýho. Chápeš to?“

Starej Lojza si odkašlal. Omluvně se podíval na Měkejše a přiznal se,
že to nechápe. Upřínmě přiznal, že mu ta půlhodinka přišla jako
ztracený čas. “Nevadí, snad jednou pochopíš, povzbudil ho Měkejš. Ve
chvíli, kdy na něj Starej Lojza udělal smutné psí oči, byl tak trochu
naměkko. Poplácal ho po zádech. Zaplatili barmance a vyšli z baru.
Rozloučili se a šli domů. Na ulicích bylo v tuto noční hodinu
liduprázdno. Ve svitu pouličních lamp se třpitila mokrá vozovka. V dáli
uviděl Starej Lojza zamilovanou dvojici, která se krčila pod jedním malým
deštníkem. Oba vypadali spokojeně.

V půl třetí ráno probudil Měkejše zvuk telefonu. Zvedl sluchátko a
rozespalým hlasem se zeptal: „Kdo seš a proč mě sakra budíš?“
V telefonu se ozval tichý hlas Starýho Lojzy. „Poslouchej, člověče.
Doteď sem nespal. Musel sem furt přemejšlet vo tom co si řikal v baru.
Nemoh sem to pochopit, ale pak sem uviděl na ulici zamilovanou dvojici.
Nevěnoval sem jí zvláštní pozornost. Přišel sem domu a uviděl svjí
manželku. V tu chvíli sem si uvědomil co si mi celou tu dobu řikal.
A stačilo tak málo…“ Měkejš se zasmál a řekl: „No vidiš,
Lojzíku.“ Položil sluchátko, vlezl do postele a před tím než usnul
zopakoval po Starym Lojzovi: „A stačilo jen tak málo.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..