Rubriky
Úvahy

Netečnost a lhostejnost

kocarek-pomoc-nahled

Dnes odpoledne jsem jel na koloběžce domů. Jezdím z Červeného vrchu na
Zahradní Město. Na trase, kterou jsem si vybral, byl i podchod pod rušnou
silnicí na Náměstí Míru. Sešel jsem do vestibulu metra, podešel silnici a
stoupal schody u druhého východu.

Všiml jsem si, že zhruba ve třech čtvrtinách schodů se sympatická
slečna trápí s kočárkem. Vyběhl jsem k ní a povídám, ať počká.
„Jen si nahoře opřu koloběžku a pomůžu vám.“ Slečna mou reakci
evidentně nečekala. Cosi zakoktala spolu s děkovným smíchem.

Vynesli jsme kočárek nahoru a ona mi poděkovala. Poté si povzdechla, že
je to vždycky tělocvik. Opáčil jsem jí, že je to přeci samozřejmost a
rozloučil se. Poté jsem si to uháněl Korunní domů.

Co mě ale zaráží, je fakt, že přímo nad schody celou dobu stál
hlouček kluků zhruba v mém věku (17 – 20 let) a celou scenérii
pozorovali. Bylo zřejmé, že slečnu viděli celou dobu, ale nikdo z nich
nepovažoval za normální pomoct jí. Když jsem se slečně nabídl, zachytil
jsem jejich úžas ve tvářích. Vypadaly asi ve stylu: Co to kurva děláš?
Ať si to vytáhne sama, když je to její kočár.

Je mi líto, že je město tak lhostejné a netečné. Jako by bylo
abnormální projevit se. Slečna mi děkovala taktéž s úžasem. Nečekala,
že jí pomůžu. Tohle je podle mě špatně. Pomoct někomu by mělo být
samozřejmostí. A to, že si navzájem pomáháme by nemělo být považováno
za bůhvíjakou ctnost. Jednou pomůžu já tobě, jindy někdo jiný mně.
Avšak dnešní společnost takhle holt nastavena není. Ó, jaký úpadek.
Doufám, že nikdy nedopadnu jako skupinka mladíků Musel bych se za sebe
stydět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..