Spousta lidí si myslí, že
když chodíte jednou za týden na oddílovou schůzku a jedete na výpravu,
automaticky to znamená, že je to zájmový kroužek, podobně jako když
chodíte hrát tenis. Omyl! Oddílem žijete, vznikají zde přátelství na
mnoho let, ba na doživotí…
Abych tedy začal od začátku. Náš oddíl se schází jedenkrát do týdne.
Běžně pořádáme jednu výpravu za měsíc.
Pryč z města
Znamená to, že si zabalíme do batohu věci na přespání plus nějaké to
oblečení a utečeme do přírody. Obvykle někam do ubytovny ve vesnici.
Odřekneme si počítače, iphony, řvoucí hudbu a spoustu obchodů
s akčními slevami. Vyjedeme tedy do klidu. Zde žijeme vlastním životem,
máme celoroční hru, kde na každé výpravě postoupíme dál v nějakém
příběhu, který vyvrcholí na táboře.
Náš oddíl není ten, kde si vedoucí po večerce oddychnou, že přežili
další den, a jdou se opít. U nás to vypadá tak, že jsme občas z dětí
unaveni, ale děláme to pro ně s láskou, stejně jako to dělali s láskou
pro nás naši předchůdci.
Vzhůru do života
Děti se snažíme učit věci, které se jim do
života hodí. Umět uvázat alespoň pět uzlů a znát nějakou tu rostlinku
není od věci. Poté je ale učíme i věci, u kterých si vlastně ani
neuvědomují, k čemu jim za pár let budou potřebovat. Už jen to, že
napíší zápis do kroniky, je naučí mnoho. Dokáží si utřídit myšlenky
a poté vytvořit text, který má smysl. S tím má i mnoho dospělých lidí
problémy. A takových věcí je mnoho.
Přerod z dítěte na vedoucího
Já sám za sebe mohu říci, že osm let mezi dětmi mi dalo mnoho. Nedávno
jsem se stal vedoucím a to považuji za další krok k nasbírání dalších
vědomostí a schopností řešit situace. Nyní neřeším co je jaká bylinka,
nebo co je toto za zvíře s rohama. Řeším organizační věci, krizové
situace a nečekané změny programu. Například se stalo, že na schůzce
v zimě, kdy bylo patnáct stupňů pod nulou, jsme se nedostali do
klubovny.
Takže máme asi dvanáct dětí, mrazivé počasí a zavřenou klubovnu. Co
s tím?! Okamžitě jsem musel situaci vyřešit. To je právě příklad
krizové situace. Pokud bych byl v oddíle tři roky a rozhodl se, že mě to
nebaví, nikdy bych to nemusel řešit, ale bylo by to správné a užitečné?
Na to ať si každý odpoví sám. Já jsem rád, že jsem zůstal.
Končíme. Jako děti nebo jako vedoucí?
Na druhou stranu zase musíte odhadnout, kdy
máte s oddílem skoncovat. Pokud vidíte, že už oddíl nezvládáte, nebo
že se najde více, než snesitelné množství lidí, kteří si myslí, že to
nezvládáte, je zřejmě něco v nepořádku. Není to jednoduché, ale
každý na to dříve, nebo později přijde. Každopádně věřím, že
každý na oddíl a to, co mu dal, bude vzpomínat hodně dlouho.
Samozřejmě děti odcházejí z oddílu dříve, než se stanou vedoucími.
Je to úplně normální. Zda se dotyčný změní z dítěte na vedoucího, to
si zváží sám. Buď postupně přestane jezdit na výpravy, odejde z oddílu
ze dne na den, nebo se nakonec stane vedoucím. Toto rozhodování přichází
většinou mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem. Pokud se dotyčný stane
vedoucím, postoupí do střední kasty. Buď vydrží, nebo po pár letech
odstoupí.
V oddíle jako v životě
Ti co vydrží déle, jsou již takzvaní oldschool vedoucí, kteří se
oddílu jen tak nepustí, protože nejdříve chtějí vychovat své nástupce,
kteří oddíl povedou podobným způsobem a kterým věří, že ho nenechají
zaniknout. Po výchově nástupců se ještě staví do pozice kontrolorů nové
krve. Radí jim a připravují je na svůj odchod.
Autor je nyní vedoucím oddílu Poutníci, jež působí v Praze –
Malešicích.