Když jarní slunko plesá svými paprsky do tváře
říkám si: „Zajdi už za mraky, ty svině!“
Je sedm ráno a můj čaj zůstal nedopitý,
jsem znaven, přec musím běžet pěšinou – a jarem neopitý.
V osm říkám si: „Tak už zajdeš, blbá žlutá koule?“
Přitom sedím monologem znuděn v přednáškové hale.
Osm třicet, odbíjí mé digitální hodinky – čas vypadnout.
Právě včas, nechtěl bych tu dneska zdechnout.
A najednou cítím volnost, cítím vůni jara
ač jinovatkou pokrytá jsou ta zmrzlá rána.
Je to nádech fantazie, magické dějství přírody,
ó, jak já to pohlazení od slunce nadevše miluji.