Rubriky
Publikace

Reflexe: Fisher, R.: Učíme děti myslet a učit se

Z trefného názvu knihy je možné si učinit obrázek o obsahu knihy.
Nejde o knihu, která by zastávala neúčinný systém, kdy učitel vede
výklad svému publiku v podobě žáků, kteří pasivně přijímají
informace, které pak přeříkávají u zkoušení. Autor se snaží
nabídnout alternativu v podpoře myšlení a kreativity dětí pomocí
dialogů, kooperace či jiné aktivní účasti v hodinách.

Obsah je rozdělen do devíti témat, které objasňují specifika
jednotlivých prvků učebních procesů. Desátá kapitola dle mého názoru
poněkud vybočuje. Pojednává o tom, kterak vytvořit prostředí vhodné pro
učení. Kapitoly mají názvy Učení s myšlením, Kladení otázek,
Plánování, Diskutování, Mentální mapování, Divergentní myšlení,
Kooperativní učení, Individuální vedení, Sebehodnocení a Vytváření
prostředí pro učení.

První kapitola je nadřazená zbývajícím a mapuje druhy inteligence,
rozděluje myšlení na vyšší a nižší. Snaží se říct, že i malým
dětem lze dávat obtížné úkoly, pokud jsou podány zajímavou formou.

kapitola Kladení otázek se zaobírá problematikou otázek. Dělí otázky
na ty, které klade jiná osoba a na otázky, které si klademe sami sobě.
Taktéž dělí otázky na ty, které vedou k přemýšlení (myšlení
vyššího řádu) a které pouze ověřují vybavování si znalostí
(myšlení nižšího řádu).

Důležitou roli v učení zaujímá dle Fishera i plánování. Díky
němu je možné vůbec vyřešit vzniklé problémy. V kapitole se Fisher
dotýká i metakognitivního řízení učení.

Velkou váhu kniha přikládá i diskuzi, která je nápomocna
v uvědomování si problémů a jejich řešení. Díky diskuzi může dítě
uvažovat o zkušenostech a objevovat jejich význam. A to i v rozpravě se
sebou sama díky „vnitřnímu hlasu“. V další kapitole pak dává návod,
jak poznatky zapisovat do myšlenkových map a vysvětluje, proč jsou
vhodnější, než texty v celých větách. Pozvedá myšlení v pojmech a
souvislostech. K diskuzi se váže i kapitola Kooperativní učení. Dle
Fishera je vhodné srovnávat poznatky s jinými lidmi, přicházet na
společná řešení. Navíc tvrdí, že lépe se naučíme od vrstevníků,
kteří nás učí. Zdatnější žáci se navíc učí tím, že
jiné učí.

uzavření kruhu slouží kapitola Sebehodnocení, která se snaží říci,
že díky (sebe)hodnocení si pěstujeme sebedůvěru, sebeuvědomění a
hlavně si uvědomujeme vlastnosti samotného procesu učení. Navíc reflexe
slouží k opakování nabytých poznatků.

V poslední kapitole nazvané Vytváření prostředí pro učení se
řeší podmínky k učení. Vyjmenovávají se pojmy jako loajalita, důvěra,
podpora, dynamičnost, nároky, komunikace… Taktéž kapitola obsahuje
techniku k budování společenství Chvíle v kruhu. Jmenují se zde znaky
pro úspěšné školy jako způsob vedení, klima školy, vztah učitele a
žáka, kvalita kurikula a výuky apod.

Kniha je vcelku čtivá a rozhodně napomáhá k uvědomění si prvků,
které vědomě, nebo nevědomky dělají učitelé/vychovatelé v různé
míře. Díky praktickým cvičením si můžeme z každé kapitoly vzít
inspiraci a aplikovat techniky do praxe. Co kniha postrádá, jsou jména
dětí. Fisher uvádí mnoho výroků, které děti pronesly, ale ponechává je
za rouškou anonymity. Kupříkladu: „Když si uděláte mapu, pomůže vám
to přemýšlet o tom, co víte a co nevíte. –
Jedenáctiletý žák“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..