Tkalcovské stavy se daly do pohybu. Tlukot dřevěných příček se rozléhá po celé světnici a ty jsi stále při mně. Kýváš svým tělem rytmicky a energičně. Snad si to ani neuvědomuješ, to bude těmi stavy.
Je to tak poutavé, lahoda pro oči. Mohl bych se na tebe koukat celé dny a
i přesto by mě to neomrzelo. Fascinující, neokoukatelné!
Tkalcovské stavy buší rychle a rázně, po chvíli opět ustávají a tlukot je tišší. „Tlučou vlastně pro nás oba?“ ptám se. „Ty tvoje, o něco starší, tlučou pro mne. Cítím to ve vzduchu kolem nás. A ty moje tlučou ve stejné síle pro tebe. Sáhni si a vnímej tu energii.“
Opatrně se dotýkám tkalcovského stavu. Působ tak výbušně a zároveň je tak rozvážný. Je čistý a opečovávaný. Líbí se mi jeho elegance. Jemně ho hladím rukou. Vypadá, že se mu to líbí. Kdyby se mohl usmát, usmál by se. Ale ano, on se usmívá! A přede jako kotě.
Najednou zjišťuji, že od něj nemohu odejít. Mé prsty jsem přestal ovládat a samy vzaly vlastní pohyb pod kontrolu. Jezdí už nejen po tkalcovském stavu, kde tvoří ornamenty, co nejsou vidět, nýbrž po celém okolí stavu. Vnímají každou křivku, každý záhyb a můj tkalcovský stav se rozpohyboval a buší tak, že není slyšet nic jiného. Vlny je dost a tak může tkát jak se mu zlíbí.
Když se opět uklidnil, myslel jsem si, že se rozpadl na tisíc kousků. Je však pevný a buší dál. Ten tvůj naštěstí také. Slyším ho a vidím, jak se zvedá a klesá jeho příčka. „Bude bušit víc, když odejdu?“ „Neboj, zlato, bude fungovat stále. Jen když zase přijdeš, nezapomeň s sebou vzít ten tvůj.“