Rubriky
Litera

Taneční romance

Byl překrásný zimní večer. Muž a žena kráčeli liduprázdnými

ulicemi. Osvětlovalo je pouze mihotající se slabé světlo pouličního
osvětlení. Jejich sehrané kroky vykřupávaly do sněhové krusty na
chodníku rychlý rytmus. Muž se zaposlouchal, chvíli se nechal unášet tou
nádherou, ale když si všiml, že na něj žena hledí, pomalu ukázal prstem
na své ucho. Žena zbystřila a muž začal potichu zpívat melodii Pupákovy
písně lásky.

Ve chvíli, kdy se žena pousmála, pochopil, že se trefil. Pozdvihl
obočí, opětoval jí úsměv a vyčkával odpovědi. Žena začala broukat
stejnou melodii a po chvíli luskla. V té chvíli začal muž zpívat.

„Milá dámo chtěl bych ti tu vkleče prohoditi pár slov o citu.“
Během toho stačil předejít ženu, rozhodit ruce a pokleknout před ni. Když
dozpíval, začal broukat melodii on a pro změnu začala zpívat líbezným
ryze ženským hlasem zpívat ona.

Nasadila stydlivý výraz, pravou rukou se dotkla jeho tváře a zazpívala:
„Neříkej nic nebo začnu brečet, mně úplně stačí, že jsi tu.“

Muž vstal, podíval se dámě zpříma do očí a zvýšil hlas: „Jenže
mně jde právě o tu dobu, kdy už ti to stačit nebude.“

Žena couvla, položila si ruku na srdce a na jeden nádech odzpívala svou
část písně. „Tuším, že to ve mně vzbudí zlobu. Přesto ale: staň se
osude!“

Oba natáhli ruce a chytili se za ně. Zatímco muž zpíval, jemně trhl za
její ruku a docílil tím u ženy elegantní otočky. Na konci jeho části
textu byla v jeho objetí. „Chtěl bych tě ve chvíli předletní, zavésti
na místa diskrétní a zašeptat ti slova plná úcty.“

Žena se v průběhu jejího zpěvu postupně rozbalovala z klubíčka, do
kterého se před chvílí zamotala. „Zdá se mi to trochu přehnané, Na
tohle odpovím: ,Ne pane‘. Takovýchhle našly by se tucty.“ Když doznělo
poslední slovo z jejího úryvku, pustila jeho ruku.

Muž s prosebným tónem již tišeji, až šeptem zazpíval: „Tak tě
chci pozvati jednou, na vycházku vlastivědnou, která by skončila se
v lese.“

Žena se pořádně zabalila do kabátu, čímž dala jasně najevo, že
neukáže ni kousek ze svého těla a uraženě zpívala. „Nad tímhle
návrhem věru, byť by byl pronesen v šeru, se slušná dívka
otřese.“

Muž přestal broukat přesně ve chvíli, kdy měla přijít pasáž
s dvojhlasem. Zazpívali ho bravurně. „Je hrozná potíž říci dámě
větu, která vedla by ji přímo k rozhodnutí, čím víc se potíš, víc a
víc to vidíš, že ji tohle k rozhodnutí nedonutí. My jen dokážem městem
parkem rezervací bloumat spolu denně křížem krážem.“ Při zpěvu
tančili okolo lamp a zastavili se opřeni o zeď starého domu.

Žena začala zvyšujícím se hlasem broukat melodii a muž zpíval. „Snad
budu umělej, nebo spíš nesmělej.“

Poté společně zabroukali kousek melodie a pak nahlas zazpívali dvojhlas.
„Či snad každej potíž má? Zkrátka láska, zkrátka láska, zkrátka
láska je věc značně obtížná.“

Oba broukali melodii tak dlouho, dokud téměř nešeptali a pak si dlouze
hleděli do očí. Nastalo hrobové ticho. Jen vítr cloumal se stromem
nad nimi.

Oba se k sobě přiblížili a žena pravila: „Zkus si být jako ten
v té písni a uvidíš.“ Hned na to se k sobě vrhli, objali se a dlouze se
políbili. Vzali se kolem pasu a odcházeli neznámo kam. Jejich sehrané kroky
vykřupávaly do sněhové krusty pomalý rytmus.

Ve chvíli, kdy zahnuli za roh, zhaslo jediné světlo, které v té ulici
svítilo a právě z toho bytu se ozval tlumený vzlykot. Nebyl to ale smutný
pláč. Spíš pláč někoho starého, komu scenérie na ulici připomněla
jeho mládí. Ze vzlykotu byla cítit nostalgická radost a přání mladým
zamilovaným spokojený život.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..