Rubriky
Akce

Z Mukařova na Bezděz: Rebelové na hradě a kretén z ochranky

bezdez-14–006–1 Domluvili jsme se s Bárou, že pojedeme na
Bezděz. Jak jinak, než na koloběžkách. V Praze jsme si koupili lístky na
vlak a doufali jsme, že nám vyjde obvyklá finta jak mít levnější život.
A vyšlo to! Koloběžky jsme hodili na takové ty háky na konci vlaku a pak
jsme se o ně nehlásili. Průvodčí přímo nám nic neřekl a platili jen
cyklisté (a že si nevšiml, že jsme se hlásili na to, že jsou naše? Hm,
osud. 😀 ).

Dopoledne jsme vyrazili směr Kuřívody, kde jsme viděli, jak postupně
rekonstruují „strašidelný dům“, pak jsme zahnuli na skvělou
cyklostezku. Hladkou asfaltku v lesích, kam mají auta vjezd zakázán.
Projížděli jsme lesem, kde všude rostl vřes a už jsme byli pod hradem.

Zamkli jsme asi v půli cesty koloběžky a šli po svých. Míjeli jsme
křížovou cestu s kapličkami a začal prudký déšť. V jedné jsme se
schovali a přečkali ho. Obloha byla ale pořád černá. Vyšli jsme nahoru,
podívali se na vyhlídku, odkud bylo vidět velké nic a pak nastala rebelie.
Nezaplatili jsme vstupné na hrad a šli dolů!!! Protože hrady jsou vesměs
nuda a nejlepší je vidět je zvenku, že?

V podhradí jsme si koupili cukrovou vatu a dlouhé pendreky. Zpátky jsme
se vraceli přes Klášter a pak už honem domů na jídlo. Konec konců,
nějakých 50 km nám stačilo jako příjemný výlet. Nemuseli jsme to hrotit
jako na Ještědu.

Další den jsme jeli do Mladé Boleslavy také po hezké cyklostezce.
Chtěli jsme si tam v místní Bille koupit nějaké housky, a tak jsme šli
i s koloběžkami do obchodního centra u autobusáku. Z pohledu security
bosse bylo jasné, že je to kretén. „No to si děláte ze mě srandu, ne?“
„No… Co jsme udělali špatně?“ „Jdete sem tady s koloběžkama. Na
vstupních dveřích je jasný zákaz kol.“ „Toho jsme si nevšimli,
omlouváme se. Dáme si to támhle k těm vozíkům. Hned jsme venku.“ „No
to tedy ne. Támhle jsou dveře, tak prosím.“ „Řekněte mi v čem je
problém. Je zde sice zákaz kol, ale my tady žádný bordel neděláme. Kvůli
tomu ten zákaz je. Nikoho přeci neobtěžujeme. Jde skutečně jen
o minutku.“ „Já neříkám, že děláte bordel. Držím se pokynů, tak
běžte, já se s vámi nebudu dohadovat.“ Všiml jsem si kola postaveného
u nákupních vozíků. „Tak za prvé máme koloběžky. Ale chápu, že to
můžete brát jako podobnou věc. Ale co támhleto kolo?“ Ukazuji na něj
prstem. „To je na pozemku Billy, za chvíli ho vyhodí jejich ochranka.“
„Aha, tak my jdeme na pozemek Billy a je to v pořádku. Nashle.“ „Ne,
nedělejte ze mě blbce. Támhle opusťte obchoďák a vraťte se klidně bez
koloběžek.“ „Počkejte, mě zajímá, proč támhle může být kolo a my
sem nemůžeme.“ „To kolo tam není, pane, vyčistěte si brýle.“
„Promiňte, ale přestaňte ze mě dělat idiota. To kolo tam je. Takže se
uklidněte, ano?“ „Běžte s tím pryč. Nebo na vás mám zavolat
policii?“ „Zavolejte.“ „Prosím vás, támhle je východ.“ „Ne,
zavolejte policii, vyřešíme to s nimi.“ Jenže pak Bára řekla, že jde
koupit housky a já ať jdu ven. Měli jsme totiž asi 5 minut do odjezdu
vlaku. Každopádně tuto událost bereme jako diskriminaci od obchodního domu
Bondy Centrum Mladá Boleslav.

Oba jsme po sobotním výšlapu byli celkem unaveni, ale museli jsme ak
ještě z vršovického nádraží domů přes pražskou rádobycyklostezku, a
tak Baruška pronesla své obvyklé: „Já tu koloběžku už nechci ani
vidět. (…) Tejden.“

Fotogalerie:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..