Myslel jsem na ni. Doufal jsem, že přijde, i když to bylo naivní. Odbíjela druhá ranní. Uložil jsem si všechny dokumenty, rozeslal poslední emaily a odhlásil se z administrace svého webu. Opustil jsem Facebook, kde stále svítilo několik zelených puntíků, které snad nikdy nespí. Sklopil jsem víko svého notebooku, vypojil nabíječku ze zásuvky a ulehl jsem na polštář.
Najednou jsem si všiml, že sedí u mých nohou. Seděla na té posteli kdovíjakou dobu. Beze slova. Byl jsem tak zabrán do svých myšlenek na ni, že jsem si nevšiml jak přišla. Pozvedl jsem hlavu a opřel se o lokty. Usmála se na mne. Chvíli jsme si povídali. Tedy, mluvil jsem jen já. Ona naslouchala. Když jsem řekl pár vět, zastavil jsem se. Seděl jsem ve chvilku vedle ní v pololehu. Neviděl jsem ty fascinující nádherné hnědé oči, jen obrys tváře. Naklonil jsem se a chtěl ji obejmout. Pomalu jsem natáhl ruce směrem kupředu. Objal jsem však jen sebe samotného… Nebyla tam. V tu chvíli jsem se probral z bludu. Rozmlouval jsem jen s vlastní představou. Nebyl to sen, nebyla to skutečnost. Smutně a s neznatelným úsměvem jsem se položil a usnul.