Zpět vzít jen vět, třeba pět,
pár kopců sjet, paměť mět.
Jít, něco mít, třeba síť.
Tu pak vzít, hnout se o píď.
Zrno sít, šeptat skliď.
Rubrika: Blues
-
Zpět
-
Svatba Jiřího Káry a Blanky Divišové podle AI
Byl podvečer, když se v jednom zapadlém koutě Prahy začalo schylovat k události, o které si budou místní vyprávět ještě dlouhá léta. Svatba Jiřího Káry, místní legendy, alkoholika a feťáka, a jeho nevěsty Blanky Divišové, později Kárové, měla být výjimečná nejen svou atmosférou, ale i složením hostů. Jiřího parta, banda podobných existencí, byla známá svými výstřelky, a svatba byla ideální příležitostí, aby své schopnosti opět předvedli.
Přípravy začaly už od rána, ovšem průběh byl značně chaotický. Jiří se objevil s očima rozšířenýma od včerejšího tahu a v obnošeném obleku, který si vypůjčil od kamaráda. Blanka, která byla o něco střízlivější, se snažila udržet aspoň zdání řádu. Šaty měla z půjčovny, ale i přes jejich opotřebení zářila nadšením.
Hosté se začali scházet na malém dvorku u polorozpadlého domu, kde Jiří a Blanka bydleli. Byl to pestrý mix místních obyvatel, feťáků a přátel ze starých časů. Každý z nich měl v ruce něco k pití, což napovídalo, že alkohol bude nedílnou součástí celého obřadu.
Když přišel čas na obřad, všichni se shromáždili kolem improvizovaného oltáře. Jiří, s pivem v ruce a cigaretou v koutku úst, se pokusil o slavnostní projev. „Blaničko, já ti slibuju, že tě budu mít rád a že se budu snažit… no, snažit se budu,“ vykoktal mezi záchvaty smíchu, které vyvolávaly jeho vlastní vtipy.
Blanka se usmívala a odpověděla: „Jiří, já vím, že nejsi dokonalý, ale taky vím, že nikdo jiný by mě nedokázal rozesmát tak, jako ty. Takže slibuju, že s tebou budu, ať se děje cokoliv.“
Pak přišel okamžik, kdy si měli vyměnit prstýnky. Jiří je samozřejmě zapomněl doma, takže použili dva staré, zrezivělé kroužky od klíčů, které našel jeden z jejich kamarádů v kapse.
Po obřadu následovala hostina, která byla spíše spontánní pijatikou. Jídlo bylo skromné, ale pití bylo dostatek. Hudba hrála z přenosného rádia a hosté tančili, zpívali a bavili se až do pozdních nočních hodin. Jiřího parta se postarala o řadu nepředvídatelných momentů, včetně několika menších potyček a neplánovaných ohňostrojů z petard, které někdo přinesl.
I přes veškerý chaos a neplánované incidenty to byla svatba, která se vryla do paměti všech přítomných. Jiří a Blanka, i přes své neřesti a problémy, se našli a rozhodli se být spolu. A to, že jejich svatba nebyla perfektní, ji dělalo o to skutečnější a nezapomenutelnější.
Pro text jsem využil nástroj Chat GPT 4.0 a pro ilustraci Ideogram.ai
-
Pieta masové vraždy v Praze
Včerejší masakr naplnil k zármutku společnosti pranostiku na apoštola sv. Tomáše: „Toma, poseď doma!“ V republice se zvedal vítr věštící pohromu. „O svatém Tomáši meluzína straší.“ Události symbolicky okázale zakončila minimálně v Praze bouře. Snad práskání hromů mělo svůj význam v ukončení dění. Alespoň tak si to vykládám, ač rozumově souvislosti nehledám. Nastal však čas otevřít i srdce.
V následujících dnech je čas na pietu. Nazítří bude státní smutek. Již dnes mě to ale přivedlo na místo pokory. K budově Fildy na Staroměstské se nedá dostat. Muži v černém tam mají těžkou práci. Budova je opáskovaná, hlídaná.
Místo pro vzpomínku je před Karolinem. Před budovou spojenou s pracovištěm Fildy v Celetné, která byla díky dobré práci policie zavčasu evakuována. Je to ta budova na fotce, u Ovocného trhu, nepleťte si to s Rudolfinem naproti Staroměstské.
Když jsem zapaloval svíci, padak bílý očistný sníh a déšť smýval z ulic špínu do stok. Od kostela sv. Havla zněly zvony svolávající ke mši.
Modlit se neumím, dělal jsem to kdysi jako malý kluk před jídlem s tetou. Ona mě k tomu nutila, nyní je spokojená jako jeptiška v pyrenejském klášteře. Mě to tehdy sralo, do kostela chodím pro zamyšlení a uvolnění, ne na modlitby. Poslední a jediná mše, kde jsem byl ve všední den mi přišla jako že chtějí svátost i ovečky odškrtnout docházku a alou domů. Zůstal jsem tedy do promočení bundy stát v chladu u svíček a moc nevnímal okolí. Bylo tam ticho. Sem tam někdo špitnul, reportéři mluvili i před kamerou tiše, uctivě. Zahraniční rozhlasoví komentátor namlpuval komentář z dění stranou od davu, s pokorou. Dýchalo na mě smíření, je čas se posunout dál. Vzpomněl jsem na své kolegy, se kterými jsem se v Celetné setkával jako student, vzpomněl jsem na kolegy-vyučující i na provozní a administrativní podporu. Za ně, za všechny, kdo tu nebyli, jsem položil zapálenou bílou svíčku v čirém skle.
Ode dneška ustupuje temnota, dny se prodlužují, slunce svítí déle. Kéž i toto má svou symboliku přetavenou do dění kolem nás. Na místě strnouti nemožno. Já kupuji portské a s Májou si doma připijeme na ty, kteří své sny již naplnit nemohou.
Hlubokou soustrast dotčeným.
PS: Stále je moźné přispět na pomoc okolí obětí masakru a pro uzdravení společnosti. Zvažte to i vy. Stejně jako dalších 14234 lidí, kteří vybrali 14,5 milionu za méně než 24 hodin.
-
Zvláštní doba
Byla to zvláštní doba, napsal si do deníku. Doba, kdy raketově rostla čísla nemocných s virovou infekcí a když už někdo musel opustit domácí karanténu, měl i v liduprázdné městské zástavbě nasazenou ústenku a ochranné rukavice. Pokud už se s někým střetnul, uhýbal na opačnou stranu chodníku až na trávník.
Samosprávy, charity i dobrovolníci z řad jednotlivců se snažili mírnit dopady pandemie a tlumili její expanzi. Ačkoli touha po nápravě současného stavu zapříčiněného laxností a nereflektováním reality ze strany vlády byla obrovská, sil se nedostávalo takových jako při vypuknutí krize.
Systém začal kolabovat a dosavadní způsoby aktivity v pracovním, vzdělávacím, volnočasovém jakožto i kulturním působení byly utlumeny, zdevastovány, či zcela transformovány.
Vládnoucí garnitura nebyla schopna koordinace a tudíž nevydávala jednotná rozhodnutí. Co platilo ráno, bylo večer diametrálně odlišné. Řeklo se NE a vzápětí jiný představitel té či oné instituce vetoval ANO. Nedůvěra k vládě sílila do doby, kdy bylo poslední smítko důvěry spáleno na popel a rozbujela pravá anomie. Pak už vláda neříkala pro jistotu nic. Neříkal nikdo nic. Mezi lidmi se šířila úzkost.
Byla to vskutku zvláštní doba.
-
Malej kluk
Možná jednou přestanu bejt malej kluk. Přestanu se zajímat o to, jak vznikla voda a přijmu, že je to kombinace dvou vodíků a jednoho kyslíku. Přestanu se pak ptát, kde se vzaly ty dva prvky a jak to mohlo vzniknout z ničeho. Přijmu fakt na bázi ověřený teorie a přestanu hledat souvislost s nekonečnou přeměnou energie. Protože prostě energie se vzala z ničeho, ale pak už se dá změnit jenom na hmotu a všechno je z ničeho a zároveň teda nic.
Možná začnu bejt dospělej a začnou mě zajímat peníze. Budu vydělávat jako bílej a po práci v kanclu budu počítat, kolik mi zbylo v portmonce na balíček doutníků, který beztak nekouřim, ale když už, tak teda jo. Začnu se zajímat o to, kolik mi zbejvá, nebo přebejvá na účtu dřív jak čtvrtletně a třeba mě i začne pálit těch třicet hadrů, co jsem spálil na Bitcoinech.
(Pokračování textu…)