Fejeton: Kterak svět spasit

Vracel jsem se nedávno z Náměstí Míru domů na Zahradní Město. Mám raději metro, než tramvaj, a tak jsem si koupil výborný párek v rohlíku s feferonovým kečupem a sestupoval po schodech do vestibulu podzemní dráhy.

Před prosklenými dveřmi, za kterými se ocitají pohyblivé schody, mne oslovily tři nádherné slečny. Sundal jsem, usmívajíc se, sluchátka s nadějí, že se vyplní mé pubertální sny. Záhy se dostavilo
rozčarování.

„Dobrý den,“ začala jedna ze slečen. Dosti mne zarazila. V obchodních řetězcích mám problém koupit si chlazené pivo ze sedmého regálu, protože jsem ztratil svůj občanský průkaz a na svůj věk mám příliš mladičkou tvář. Zde mi slečna vykala. „Nechcete si koupit srdíčko na podporu nemocným dětem? Víte, že je dnes srdíčkový den?!“ pokračovala slečna. Srdíčko jsem si koupit nechtěl. Ostatně to slečna zmínila v prvním slově nabídky.

Po pár dalších větách jsem zhodnotil, že pár korun je pro mne
maličkost. Vymlouvat se na nedostatek financí s párkem v rohlíku a
chytrým telefonem v ruce bylo poněkud hloupé. Vhodil jsem slečnám do kasičky drobné, srdíčko jsem si nevzal.

Na Strašnické mne čekal pán s nabídkou, která se během chvíle
změnila v prosbu o zakoupení Nového prostoru. Osobu bez patřičného sociálního zabezpečení nešlo odmítnout. Koupil jsem výtisky hned dva. Jeden pro sebe, druhý jsem zanechal pro náhodného čtenáře na lavičce. Nevím, co bych dělal se dvěma totožnými časopisy.

Doma jsem se podíval na internet. Zaujala mne reklama, kde bylo možné zaplatit vykopání studny v Africe. Celý černý kontinent jsem nespasil, na to jsem malé zvíře, ale tři studny tam již díky mně určitě již kopou. Nějaký černoušek se bude ráchat v kaluži vedle rumpálu spolu se stádem dvaceti veselých koz a oslíkem s povozem, který jsem též zakoupil spolu s dvěma záchody za směšných 600 korun za kus.

Musím říct, že se mi dobrodiní věru zalíbilo. Další den jsem šel
darovat litr krve. Ihned poté jsem přejel do jiné instituce poskytnout svou plasmu bez nároku na honorář. Samozřejmě z druhé ruky, aby to bylo vyvážené. Nebudu se přeci stále naklánět na jednu stranu. Cestou zpět jsem si koupil patnáct stužek zaručující vymýcení AIDS, a dokonce jsem se začal podílet na boji proti rakovině. Odkoupil jsem od mladé paní 60 kusů přívěšků kytiček a dostal pozvání na kafíčko. Odmítl jsem s tím, že musím ještě pomoci s venčením psů v útulku.

Během roku jsem zachraňoval svět ještě investováním do tříkrálové
sbírky, pomoci výcviků slepeckých psů, do sbírky na léčbu onkologických onemocnění dětí, do veřejné sbírky na vznik čajovny pro setkávání seniorů, do Bílé pastelky, Světlušky, sbírek na opravu architektonicky cenných budov, do projektu rekonstrukce lunaparku z 19. století, do potravinové sbírky, do charity pro uprchlíky. Nemalou částku jsem věnoval Adře, Člověku v tísni, Červenému kříži, autonomnímu sociálnímu centru Klinika i sbírce na dostavbu Jedličkova ústavu. Podílel jsem se na léčbě leukémie koupí přívěšků na klíče. Zapojil jsem se do hnutí na podporu integrace menšin do společnosti i do asociace zajišťující pospolitost Romů.

Se zájmem jsem se zapojil do nesčetného množství neziskových
organizací, kde jsem střídavě vypomáhal ve dne i v noci. Musel jsem
opustit své zaměstnání, abych všechno stíhal a byl naplněn pocitem
nápomoci. Samozřejmě jsem nepobíral honoráře. A když už to nešlo
jinak, věnoval jsem je nazpět oné organizaci jakožto dar. Na Úřad práce jsem se nehlásil. Je lepší, když peníze půjdou lidem, kteří sociální dávky skutečně potřebují.

Vhledem ke skutečnosti, že jsem veškeré finance věnoval na dobročinné účely, obrátil jsem se na hodné lidi, kteří mají zájem na tom pomáhat ostatním, jako já. Slečna z Japonské půjčky mi do 10 minut poskytla patnáct tisíc korun! Zbytek jsem si půjčil od kamarádů, kteří mají finanční rezervy vysoké, a proto nebudou peníze postrádat. Zbytek dořešily banky. Všichni byli velice nadšeni pro to, co dělám, a domluvili jsme se, že vracení peněz nějaký čas počká.

Je krásné pomáhat, jak jen to jde. Albert Einstein pravil: „Pouze
život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.“ A já mu dávám za
pravdu.