Sám sebe uvěznil jsem do tlusté vrstvy z ledu, stavěl barikády a vysílal obranné kavalérie. Couval od přístavu a cesty k Římu obcházel.
Vystříhat se poznání vnitřku urny bylo cílem mým. A já při každém pomyšlení na rozžhavenou tvář zaháněl koně své do stáje. Aby se opět nesplašili a nehnali prérií až ke kaňonu s mrtvou vodou, po které zůstává pachuť v ústech.
Zežloutlo a spadalo listí. A tehdy dostal jsem zásah z té nejpřesnější mušky s dvěma mířícími sklíčky.
Má snaha o vzdor jepičí život měla. Však vidina urny zajistila obranné valy a vykopala příkopy. Však čím déle tkvěla myšlenka, tím větší byl cítit neklid mých koní.
Zamrzly všecky všady vody. A tehdy mé koně pocítili zvláštní klid. S jistotou otevřel jsem stáj a osedlal toho nejkrásnějšího, který mne odvezl až ke břehu jezera.
Se stejnou nestrnulou a spanilou jízdou osedlána byla klisna podzimní střelkyně. Hle, sklouzla se střelkyně z koně a dlouhým ostřím klouzala po mé šíji.
Byl bych se ohnal, byl bych utekl. Však od ní neběhal mi mráz po zádech. Naopak ledová krusta kolem mne počala se rozpouštět. Nechal jsem led tát. A když roztál zcela, mohl jsem dýchat. Mohl jsem cítit. A cítím. Tu vůni jarních květin a rozkvetlých třešní.