Proč bys měl, náhodný čtenáři, číst lascivní slova vzniklá z popudu jitřní touhy? Zahoď podbízivou okázalou knihu do kouta pokleslých literárních braků. Nezajímají tě přeci nákladní auta romantických žbleptů, naplněných mořem pocitů pro tebe v nastálém kontextu cizího pisálka, již přetékají přes růžové korby uvázané koženými řemínky k zádům Tatrovek. Nemáš zapotřebí číst další žvásty přetláskané citem, co neznáš.
Nač tvé paže ještě čekají? Rokují snad s kýčovitou obálkou, lepenou pružným lepidlem a provoněnou láskyplným odérem? Mé oči si na vnitřní stěnu víček paralelně promítají ty tvé rádobychápavé pohyby hlavou, ten tvůj hraný impozantní ksicht a zainteresované oči, snažící se za každou cenu pochopit ta tiskařskou černí vytištěná slova. Téměř slyším šelest tvých úst, snažících se ostatním vznešeným intelektuálům vtlačit do lebek nicneříkající slova tak, aby si jejich nadupané mozky, co mají snad výkon o síle stodvaceti miliónů wattů, myslely, jak jen to není rozumné seznání.
A nesnaž se mé šedé kúře vštípit tvůj falešný zájem o mé city. Nikdy je nepoznáš v podobě, jak je vnímám já a má milá nejen proto, že tě to skutečně nezajímá, ale i kvůli myšlenkové nesourodosti. Ne, takové pro tvou ctnost plonkové řečičky vyždímané z dychtivostí nasáklé hloubi duše od cáru papíru, jež křečovitě svíráš v prstech, rozhodně nečekej.
Pranic jsou ti prosebné výrazy toužící po další sérii pro tebe chlácholivých slov, z nichž žiješ událostmi alespoň naoko, v představách. Ani růžová tečka na bílém papíře se s tebou totiž dnes nechce shledat.
