Projížděla kolem mě… Tak krásná, tak půvabná, tak vznešená. Bylo to jen letmé setkání – alespoň prozatím. Nevěřil jsem na lásku na první pohled, však chemie pracuje a emoce prýští. Hormony oxytocinu tancují na kajacích padajících z vodopádů ústících v hypotalamickém jádru a dopadají snad až na NI. Jak rády by ji políbily, kdyby měly ústa.
Projížděla kolem a zdálo se mi, že se usmívá. A že kdyby mohla, hned mi padne do náručí. Byla to běloška. A jaká! Ne, že bych měl něco proti černým, ale nikdy se mi tolik nelíbily. Jen pro žluté mám skrývanou slabost. I když jsem takovou měl jen jednou. Ale dodnes na to nezapomenu. Ty chvíle, kdy jsme spolu.. Však vy víte co – hopsali. Krůpěje potu ze mne cákaly a jak jsem se dokázal zadýchat. I když byla menší, řádilo se na ní jako za mlada.
Ale tahle běloška. To byla elegance sama. A jak se natřásala. Když projela, otočil jsem se, abych ji celou projel pohledem ještě zezadu a říkal jsem si, že to je ta pravá. Hned bych na ni skočil, chytil ji a pohyboval se rychle sem a tam. Třeba celou noc a hned několikrát. Krásná bílá koloběžka s 26″ a 20″ koly, novými pláštěmi, kotoučovými brzdami, krásně nízký a široký nášlap a jak krásně neopotřebovaná řidítka měla!