Putoval jsem dlouho pěšinou stříbrných luk, viděl mnoho zlatavých hor s prapory vítězů i stovky padlých ořů uštvaných spádem událostí. Slyšel jsem dosti příběhů a viděl toho tolik, že tíhu vědomí nevědomost hlupáka nevyváží. Na jedné z dlouhých cest složil jsem slib. Je mou morální povinností ho dodržet.
Usaď se na hodnou chvíli a naslouchej tomu, co za poselství nesou tyto řádky. Jedna z mých cest životem zdála se být všední. Asi tak jako jest všední tato chvíle, když čteš tyto paměti. Všední a jedinečná, neobyčejná a přitom nefascinující.
Mé kroky vedly rozkvetlou loukou. Procházel jsem kolem aster, pelyňku, chuchvalců pýru, rododendronů planých stejně jako jabloně kolem cest. Mezi všemi těmi nádhernými květy, travinami a půdou nakypřenou k dobrému růstu, nalezl jsem růži.
Přistoupil jsem k ní, předlouho na ni hleděl a snažil se naslouchat jejímu příběhu. Zdála se býti na první pohled šťastna. Energická, nadšená rostlina. Rostlina, ne květina.
Vracel jsem se k růži opakovaně a vedl s ní rozhovory. Netrvalo krátce, abych zjistil, že pod tvrdým neoblomným obalem stonku skrývá se dužina měkká, ranitelná. Však na některých místech jakoby byl stonek dutý. Nemohla si pak dovolit vykvést do růže červené, jak si vždy přála.
Ptala se mne, když získala pocit důvěry v mou osobu, jak ona místa zaplnit. Naléhala dlouho svým vlastním způsobem – odhalováním svého pocitu nejistoty pramenící v nemožnost dosáhnout domnělého ideálu v obrazu svých květinových bohů. Svolil jsem cestu naznačit, ne ukázat, neb díru v plotě, který brání rozhledu na mnoho rozličných cest, každý musí objevit, či vystříhat sám.
K celistvosti, k zaplnění prázdných prostorů ve stonku, potřebovala mnohých setkání. Prvně setkala se s kohoutem. Kohout jí předával znalosti, zkušenostmi nabyté. Oháněl se závojem znalostí, avšak nikdy nedohlédl přes svou neochotu nahlédnout dále, než na odžité.
Nikdy to nepřiznal. Nebyl natolik přímý, ač hlásal, že je nejupřímnější zvíře na planetě. Jeho výklad upřímnosti však vězel v možnosti pouštět slova, větrat své nahromaděné problémy a zla. Záhy rostlina seznala, že to pravou upřímností není.
Jejím dalším setkáním byla socha Davida. Mluvila o sobě ve verších a sotva ji někdo spatřil, rozezněly se libé tóny. Klaněla se před jeho krásou, naslouchala jeho pravidelným moudrým slovům. Snad by i podlehla celým svým bytím a zavázala se patřit oné soše.
Zjistila však po delší době, že ne vše je tak, jak socha říká. A že ostatní ty, které uloví, bere jako své rukojmí k tomu, aby sekali křoví, které ji překáží, též aby jí pochlebovali a činili věci, které soše zpříjemňují život v sobecko-egoistickém smyslu. To černá růže nepřijala. Třetí pozastavení měla černá růže u kronikáře. Ten neustále zaznamenával, schraňoval, archivoval, sbíral. Máloco předal dál, ač vědom si svého střádání. Bál se, že změna bude život. A i z historie může změna vzejít. Miloval svět, přírodu i bytosti
okolo sebe. Však postupem času jeho láska byla pouze domnělou, čistě rozumovou.
Černá růže setkala se i s kotětem. Svět vidělo jako jednu velkou hru. Však tak těžkou, že neustále hledalo její pravidla. A ona se neukazovala celá. Bylo to podobné jako mašlička z papíru, co se na chvíli ukáže, ale jen co po ni kotě chmátne, provázek ji odsune dál a dál. Někdy až mimo dohled. A pak se zjeví úplně jiná, neodrbaná mašlička. Tehdy černá růže pochopila, že pravidla hry zvané život se neustále mění.
Dalším setkáním byly chvíle strávené s jezevcem. Jevil se jako moudrý, rozvážný. Dokázal být spravedlivý a byl vladařem lesa. Černá růže však pochopila, že ani vladař nemůže být dokonalým, utíká-li do své nory před citlivě-palčivými problémy. Se znamením zranitelnosti a touhou po potlačení prve nepředstavitelné výzdoby a uspořádání či rozšíření lesa zdrhal hlouběji, avšak bez toho, aby na své pocity a chování jakkoli upozornil.
Byl tak podobný bažantovi. Ten se neukrýval, jen nebral to, co mu bylo předkládáno, v potaz. Neměl sluch, ani oči, ani necítil. Nebo si nechtěl přiznat to, co se dělo. Ale to je v tomto případě s totožným výsledkem.
Černá růže setkala se i s třešní. V té době nekvetla. Dívala se po okolí, sledovala ostatní kvetoucí a tápala, jak rozkvést v nějaké části své koruny. V tu chvíli černá růže věděla, jak vyplnit prázdná místa ve svém stonku.
Pochopila, že třešeň není plně rozvinutá a že může být jen tehdy, když přestane tápat. Když nebude hledat v ostatních. Když bude hledět na sebe, tím spíše do sebe. Věděla tehdy, černá růže, že zvětšit dužinu může tak moc, aby prázdná místa zaplnila. Ona pochopila.
Uvědomí-li si své kvality, rozvine je. Zaplní prázdná místa a snad i vytlačí dužinu nedobrou. Nahradí ji tou zdravou. Opět jen pokud zjistí, která místa jsou ta nezdravá. Jen ta bude mít stonek nádherný, pevný, zdravý. Kdo ví, třeba pak i květ změní barvu.
A můj slib? Když růže došla k tomuto zjištění, vrátila se ke mně ze svých cest a naléhala, ať její poznání šířím dál. S pokorou jsem přislíbil a odešel na další vlastní cesty.
Ušel jsem tři kroky vpřed, abych se k černé růži opět vrátil. Pravil jsem, že jedno setkání jí ještě chybí. Černá růže věděla, proč se otáčím. Byla si jista, že toto její zatím poslední setkání bude tím, čím stvrdí její rozhodnutí. Když si mne dobře prohlédla, nechala mne velice dlouho stát na místě, až začala zpívat:
*Kráčeje světem, tvořil si svůj,
vždy pevným chtěl být
a nikdy neselhat,
s klidem a sebedůvěrou
všeschopným se zdát.
Proti své citlivosti a obavám
názory se obrnil
a hrdě hlásajíce, co vše pochopil,
dál stavěl hradby tam,
kde jistotou oplýval
a před neznámem uhýbal.
Tak odvaha se skrytou zbabělostí
míchala se v něm,
a tak, jak v každém z nás,
určovala směr.
Ve své ješitnosti, hrnul se růži poradit,
vidět se v ní nechtěl moc,
avšak teď tu seděl, rozpačitý,
v tichosti sebe malý kluk.
A růže se svou moudrostí
Skláněla se k němu, a ne on k ní.
Světem svobodně kráčí ten,
kdo ztratit se je ochoten
a v ztrátě čelit pochybnostem,
i chvíli nevědět, kdo jsem.
Růže šla svou cestou dál.
Stud, vzdor a strach ze selhání,
však i odvaha, síla a touha po poznání.
Co dobývá, i co se brání,
to vše jí bylo průvodcem.*
Váš i Tvůj Poutník
Sepsáno pro Vlčici v průběhu roku 2017. Opičák / píseň Áďa