Na koloběžce za vagónem metra v maďarské vesnici

Víš, já mám takový pocit, že bych chtěla někam vypadnout. Na chvíli někam hodně daleko odcestovat. Akorát mám dojem, že tímhle si nic nevyřeším a pořád to bude jenom útěk před tím, co prožívám.

– Mne blízký člověk, všední den, liberecké koleje, kolej Harcov

Video z cesty

Dostihlo mne to také. Je zcela nepodstatné, že úplně v jiném smyslu. Důležité pro mne bylo to, že jsem se nalézal ve stavu, kdy jsem pocítil potřebu vyskočit z neúnosného koloběhu událostí, které se valily a valily rychlostí torpédované překofeinované veverky.

Neustálá zodpovědnost za svěřence, klienty, výsledky práce, z akce do akce, z kurzu na kurz, ze setkání na setkání. Bum! A dost.

Cesta samotná jest poutí ve svém nitru

Potřeboval jsem na chvíli vydechnout, protože vidina zařazení se do zástupu lidí, kteří na takové věci dojeli – a zvlášť v tzv. pomáhajících profesích, kde se pohybuji, nebyla zrovna lákavá jak pohled na Český ráj.

Na týden jsem odvolával veškerou práci, neplánoval si žádné schůzky, povinnosti, nic. Neplánoval jsem absolutně nic. Kromě místa, kam jsem chtěl na své koloběžce dojet. Líbilo se mi a věděl jsem, že se tam někdy
podívám. Netušil jsem, že tak brzy.

Dva dny jsem řešil všední život. Co kdy musím, co bych měl, co chci, své plány, co dál, jaké projekty by mohly být zajímavé… Třetí den přišel zvrat. Najednou jsem se dostal k tomu, co se stalo během posledního roku. Těšil jsem se z dobrých akcí, které proběhly. Předtím to nešlo, protože následovala jiná akce, která vše přehlušila. Dostal jsem se
k tématům, na které běžně nevzpomenu. Kolikrát až k hyperosobním. Odhadem na sto kilometrů mne zaměstnala myšlenka na to, zda chci být s dívkou, se kterou jsem se po návratu dal dohromady.

Samota byla skvělá. Odjel jsem s tím, že nechci vidět lidi. Však po návratu jsem se setkal odhadem s 15 lidmi, které jsem po dlouhé roky neviděl. Byla to povznášející setkání.

Arciť to hlavní dobrodružství nedá se pojmenovat tak, aby obraz s nabytým významem vystihoval soudobou realitu na cestě. To nejsilnějšíodehrává se ve vlastní mysli toulající se po dálnicích, upravených
i neupravených spletitých i rovných stezkách nervových vláken s cílovými stanicemi v neuronech.

Sbalit saky paky a být stále tady a teď

V úterý jsem jako obyčejně odjel do Liberce na přihlášení se k prezenci na vágní přednášku práva pro pedagogy volného času, odseděl i ji a vrátil se do Prahy. Bavil jsem se na počítači a mezi tím si nakoupil pár kusů jídla, co se mi v obchodě líbily.

Lístek do Brna jsem sehnal. Jeden z posledních. Vyrazil jsem s patnáctikilovým batohem obsahujícím oblečení, spacák, lékárničku, jídlo a nejnutnější věci jako servis. Při odchodu jsem se u vstupních dveří v paneláku střetl s drahou matičkou. Nevěřícně na mne hleděla. Rozloučil jsem se. V půl desáté večer jsem stál na vylidněném
autobusovém nádraží v Brně osvětlen jako cirkusový stan.

Spousta lidí si na cesty zbytečně bere věci, které vůbec nepotřebují, jenom aby pojistili všechny možné situace, které je napadnou a kterých se bojí.

– Dominika Gawliczková, Nečekejte, až vyrostete, TEDx Hradec Králové

Naše mysl nás dokáže velmi limitovat. (…) Neřešil jsem otázku rizika, otázku štěstí, neštěstí. V podstatě jsem byl v tom daném okamžiku a v tom daném okamžiku jsem řešil, co bylo potřeba. (…) Život se odehrává tady a teď.

– Stanislav Bernard, Limity vznikají v naší hlavě, TEDx Ostrava

První odrazy byly těžké, avšak záhy jsem si na jízdu se zátěží na zádech přivykl. Opouštěl jsem poslední velké město před Trnavou.

Zhruba ve 2 hodiny ráno jsem se začal cítit unavený, a tak jsem se rozhodl složit hlavu ve výseku roští mezi poli u silnice. Vylekal jsem hromadu ptáků, oni svým úletem pryč vylekaly mne. Skóre jedna jedna. V onom roští se nalézal polorozpadlý domek sloužící dříve zřejmě vinařům. Posloužil jako ochrana před rosou.

Zjistil jsem, že polovina března je mrazivá. Představa, že otevřu spacák, naženu si do něj zimu jen kvůli tomu, abych si navlékl kalhoty a zalezu zpět byla strašná. Udělat to, umrzl bych. Díky, ne. Příště se poučím. Spacák super, ale asi nebude tak teplý, jak se píše v propozicích. Teda spíš určitě.

Slovensko rychloběhem

Ráno jsem nasadil plyšové rukavice a vyrazil. Projel jsem hranice a na Slovensku ulehl v lesíku u cyklostezky těsně pod velkými kopci CHKO Malé Karpaty. Po dlouhé jízdě jsem usnul prakticky okamžitě. V osm večer.

Zákonitě jsem se musel probudit ještě za tmy. Měsíc mne ozařoval, hvězdičky skvělé, ale zima jak v Ojmjakonu. Rozhodl jsem se jet dál s domněním, že bude beztak svítat.

Přejel jsem Malé Karpaty a až v Dobré vodě zapnul mobil. Podařilo se mi zprovoznit roaming, abych napsal rodičům, že jsem zdráv. Až poté jsem se podíval na čas. Bylo zhruba půl páté ráno.

Projel jsem pak skrz celé Slovensko, kde mne okradli v Trnavě o 2 € v chargeboxu, kde jsem jel mnoho kilometrů podél Váhu a kde jsem spatřil stromy obsypané jmelím (což se táhlo až do Maďarska).

Ten den jsem ujel zhruba 150 km, než se mi podařilo najít v Maďarsku nocleh v malém lesíku na pěší stezce v úvozu. Zbytek byly pole a silnice. Vítr na strži není dobrý přítel pro spánek.

Metro na vesnici a domů

Nazítří jsem dojel do vesnice Csákberény, kde se nalézá vagón metra z Budapeště. Ano, je to jediná vesnice na světe s vlastním metrem. Jen tak. Je zasypaný v kopečku a vypadá jako by vyjížděl po pekelné dráze ze středu země. Bylo krásné vlézt okénkem dovnitř a chvíli jen tak jet.

Po prohlídce této dominanty jsem nastavil azimut Budapešť a jel. Cestou jsem narazil na starou studnu s rumpálem – jako z pohádky. Slunko svítilo a já měl radost, že se v půli března mohu vysvléci donaha a celý se umýt. Poprvé za celou cestu. Tak to prostě je.

Dál už mne čekaly zejména hlavní silnice s kamiony, vyjetými koleji, kopci neskutečným vedrem, které ale je přesně takové, že nevíte, jestli si nechat na sobě zimní bundu anebo si ji sundat a jet jen v mikině. Ani jedno není ono.

Před Budapeští mne rozbolela kyčel, což se zhoršovalo po 20 kilometrů, ale záhadně se to spravilo samo. Bolest pochopila, že nemá šanci. Další den mělo pršet.

V Budapešti jsem se projel kolem památek a taky mi vzrostlo ego. Oslovil mne pán a vyptával se, odkud jedu, kde jsem spal a podobně. Mezi tím se srocoval dav z náhodných kolemjdoucích, kteří si zřejmě mysleli, že jsem někdo důležitý. Když jich kolem mne bylo asi 15, musel jsem se rozloučit. V nejlepším se má přestat. A dokonce jsem sklidil od jedné paní potlesk jako výraz uznání.

Bus jel zanedlouho. Dal jsem si něco k jídlu v místním fastfoodu (berou karty, v Maďarsku se platí forinty a beztak jsem Eura už neměl. Celkově jsem jich vybíral na Slovensku asi 10 kvůli chargeboxu a kusu žvance, jinak jsem se tím nechtěl zatěžovat.)

Je nutné sedět doma nad mapou?

Na cestování je úžasné to, že nejsilnější prožitek je cesta samotná. Není-li předem diktována dle brožury, lze téměř vždy narazit na úžasné kousky země, o kterých ví jen krajánci.

Namátkou: prodejna malých větrných mlýnů, opuštěná studna s rumpálem u vysokou trávou zarostlého zahradního domku, kde se provede očista, skupinka malých romských kluků u hranic se Slovenskem, která vyprovokuje skvělou debatu o cestě Brno – Csákberény – Budapešť, náhodný cyklista, se kterým se dvakrát předjedu a následně spolu jedeme pár kilometrů, abychom sdíleli svá dobrodružství, cestu lemující stromy hustě porostlé jmelím na dosah ruky, spánek pod hvězdnou oblohou, kde se pravidelně budíte kvůli oslnivému svitu úplňku, maďarsko-česko-anglicko-německý rozhovor s babičkou krájející jablka v zapadlé vesničce, spánek u rozbořeného viničního domku
v nenápadném lesíku u okresní silnice…