Na temně nahé noční ulici vyťukávají kapky deště rytmus. Měsíční svit ozařuje chodící a vesmírný šum zní jako teskný blues. Z rozšklebených ran tečou proudy vzdechů a zaschlé strupy dávno zalepily starý čas. Veksláci v průchodech leží jak lazaři, obráni o poslední vindru na kůrku chleba. Zrezivělé torzo veselosti se kácí do hromady smrdutých odpadků na hladině močůvky. A okolo tancují smutní klauni, co byli vyhozeni z karnevalového průvodu pro své trapné maskování. Skřípající zvonkohra v průchodu plesnivějících činžáků, kterou dávno nikdo neposlouchá, přestala pobrukovat a z dáli jsou slyšet jen ržající koně.
Doutnající nedopalek po stovkové cigaretě zvolna pohasíná, stejně jako duše bezdomovce za rohem. Docela malé dítě s popelavýma očima křečovitě svírá medailonek s portrétem vymřelého rodu. A my, sedláci osudů, pustili jsme uzdy svých tažných koňů.