Zvěř u moře vs. pedagogové

Je třetí den ozdravného pobytu pro děti v zahraničí s názvem Mořský koník, který pořádá Kovo Tour a platí Veřejná zdravotní pojišťovna. Ve smlouvě mám podepsáno, že mám dbát dobrého jména oné společnosti. Nejde to.

Je třetí den, 23:41. Zapínám notebook a píšu, co mne zatím nejvíce
zasáhlo. Nejde si to nechat pro sebe. Bože chraň, aby moje (budoucí) dítě muselo zažít něco podobného. Je třetí den…

Pohovor

Dobrý den, máme zájem o kvalitní lidi, přijďte na pohovor. S sebou mějte návrh programu na 7 dní u moře.
Jaké má akce cíle? Jde jen o pobavení, nebo i o nějaký rozvoj
osobnosti? Jaké je k dispozici vybavení? Jak vypadá okolí? (…)
Dostupné je hřiště, pláž a moře. Vybavení sportovní.
Dobrá, děkuji. A tedy cíle akce? Jakou formou má být program
zpracován? Co vlastně od něj chcete?
Prostě to nějak udělejte, ať je v tom hodně
zakomponované moře.
Na pohovoru: OK, pěkné, a jde to realizovat u moře?
Předpokládám, že když tam mám téma Poseidon a píšu, že budou stavět hrady z písku, vysypávat mandaly, stříkat po sobě vodníma pistolema, piknik na pláži apod., tak to u moře realizovat jde.
Hm, tak to jo.
Je možnost ovlivnit program?
Domluvte se s hlavním vedoucím turnusu, kam případně pojedete. Kontakt na něj dostanete. Dáme vám vědět za 4 měsíce, zda a kam jedete.
A termín školení bude známý taky nějak tak. Spíše později.
A předběžně?
Vůbec nevíme. Asi někdy v květnu/červnu.

PROGRAM U MOŘE

Školení

Takže Černá Hora je krásná země, protože… Stotisíc keců mimo naši náplň práce.
No a teda tady jsou smlouvy. Za 14 dnů dostanete, no, to se vám zdaní, tak zhruba 2.500,– Mimochodem, budete mít noční služby. Hlídače nezaplatíme.
Bude to ve stylu retro, tak si vezměte nějaký kostým ze sedmdesátek. Jo, i vy, co máte ty 6leté děti, to se jim pak vysvětlí.
Otázka na hlavase: Mohu vidět herní program pobytu?
Hele, to se pořád přizpůsobuje dle změny počasí, přijde vítr a
změní se to.
Dobrý, to chápu, vedu tábory. Je k dispozici předběžný program,
který se pak případně upravuje?
Ne. Tvoří se to večer předem.

Den 1: Odlet

Rodiče OK, papíry v pořádku. Moje děti jsou 15+, léky si berou sami (jen akutní na kardio a astma). Vedoucí malých dětí musí od dětí léky vybrat a podávat je sami. Respektive ti moudřejší to tak udělali.
Zdravotníci se v pozdějších dnech prakticky jen koupou v moři.
Pasy OK. Děcka je nazývají po vzoru Miloše „pussy“. Živější bude zrzek, co dostává brzy přezdívku Plameňák.
Procházíme gateway a vše v klidu. Mne prohledávají batoh, stírají papírkem a v testeru kontrolují nebezpečné látky.
V letadle si mne mé děti pletou s účastníky. Přitom se všichni
znají několik let.
Plameňák se neúspěšně snaží ukrást plovací vestu zespoda
sedačky.
U hotelu si mne s dětmi plete jiná vedoucí.
Později i hlavas.
Nakonec i samy děti.
Je to výhoda. Vím, kde se domlouvá mužsko-ženský sraz na večerce. Svou přítomností ho nakonec přerušuji. „Víš, že jsi to právě řekla před naším vedoucím?“ „Jo aha, sakra, promiň, já nevěděla.“
Zmateně rozdělujeme děti do pokojů. Tabulky nejsou moje sousto. Dle tabulky mám 6 lidí na třílůžkovém pokoji. Vyhádávám si odevzdání tabulky až ráno.
Večerní porada je na 10 minut. Nedozvím se nic krom zdravofiltru, kam nazítří děti odvedu. Dopolední program je pláž, odpolední pláž. Animátoři se předřeli.
Hlavas se těší na pivo.
Hlavas jde na pivo a nechává se slyšet, jak to je perfektně zařízené a vše šlape, jak má.

Den 2: Hledám v chaosu (ne)řád(a)

Na rozcvičku z vysoka seru. Názor mého týmu je totožný s mým. Rozcvička v podobě turistiky stačí. Cesta na snídani, cesta ze snídaně a u toho zhluboka dýchat.
Na snídani zjišťuji dost náhodou, že si máme nabrat svačiny
pro děti.
Mám papíry na jmenovky na dveře. Izolepa neexistuje.
Neofio sháním žvýkačky na zeď.
V průběhu dne začínám chápat, že o co si neřeknu, to nemám,
i když nevím, že to mám mít. Informace proudí ne od vedení, ale potulují se po kouskách u vychovatelů, kteří nejsou poprvé.
S týpkama si vyjasňujeme hranice. Dost bojujeme, zkouší to.
Nakonec jsou schopni vytvořit vlajku týmu a pokřik „Ondřeji,
prosím.“
Stejná dívčina jako včera si mne spletla s dítětem. „Už
zase…!“
Začínám mít respekt a být v oblibě i u jiných oddílů. Asi protože se s nimi na pláži bavím jako člověk.
Děti mají pifku na paní vychovatelku X.
X je píča
Dle Plameňáka je X stará kráva
X vybrala po každé holce z týmu 30 €, ačkoli na dané výlety
nechtějí. X nechápe mou poznámku o tom, že ony jsou klientky. X chce jet na hezká místa na výlet a tímto způsobem ho má placený. Tento systém se mi zdá dosti podivný. Cestovka by to měla mít fakt zvládnutější. Akorát n to všichni z vedení dost serou.
Začínám tyto názory chápat
Paní X je učitelka, kterou semlel systém. Nejdůležitější základ
jsou fakta, co si musí žáci zapamatovat a odříkat. Co je to přesah v podobě projektu, kde se využijí informace spolu s schopností řešit problém nevstřebává. Dle X je partnerský přístup k 15letým nemožný. Prý mne to semele a vůbec. Zní věty jako „Demokracie ne. Zkusíš to jednou a končíš.“
X zakazuje mým klukům chodit do pokoje jejích dívek. I ve dne.
X je kráva stará. A píča.
Plameňák se ptá (mírně v odbojovém tónu) na smysl pravidla.
Dostává od X odpověď, že ho to nemá zajímat. X dodává, že má být frajer dál. Čte posměšně na jeho triku nápis Motorlet a snaží se ho potopit. Ostatní kluci se X smějí. Já kroutím hlavou nad ponižováním Plameňáka. Vysvětluji, že jde o pravidlo v řádu pobytu, které osobně nemám problém porušit, ale s X jsme se neshodli, a proto pravidlo platí. Na dotazy o smyslu pravidla a kdy se mají vídat s holkama, odpovídám, že se musí obrátit na hlavase.
Večer je představené týmů, vlajek a pokřiků. Zároveň úvodní video k celé pobytové hře jsou nudné historické záběry z místa, kde se nacházíme. Pecka! Nikdo po konci videa netleská. Malí nechápou, starší to nudí. Mne dvojnásob.
Náš tým má krásnou vlajku, univerzální pokřik „Ondřeji,
prosím“. Máme nejméně bodů. Subjektivně – byla tam horší
vystoupení.
U vystoupení X týmu je hlavní osobou, co tančí X. Všichni skandují, na popud starších kluků. X si to užívá, nechápe, že je terčem posměchu. Učitelka. Sebejistá, sebechvalná. Zbytek jejího týmu tiše odříká básničku, co vymyslela a hotovo.
Následuje diskotéka. Musím ven. Nedá se to poslouchat a navíc si jdu zkontrolovat chlast a cigára. To se neděje.
Plameňák se cucá s holčinou, co balil na pláži po celý den. Je jí
14, jemu 16. Ona je zadaná, on chce šukat.
Jdu kouknout dovnitř. Plazí se tam po sobě snad všichni.
Diskotéka končí.
Kluci se snaží běhat na pokoje k holkám. Nejspíš se jim to povedlo. Umí si kupodivu nařídit budík.
Porada má asi 5 minut. Nic není potřeba vědět. Vedení má skoro
nařízeno jít do hospody. Útratu si platí každý sám. 1 až 2 dílky
malé pizzy jsou na účet cestovky. Dík.

Den 3: Story s X graduje

Dopoledne 3 drobné hry od animátorů s přípravou max 20 minut. Hlavas vychvaluje, natáčí, fotí.
X zakazuje dětem být o poledním klidu na chodbách a v mezipatří. Hlavas to podporuje. O poledňáku jen na svém pokoji.
Holčina se s Plameňákem dává dohromady, rozchází se na dálku skrze SMS se svým 17letým přítelem, se kterým má vážný vztah. Plameňák je z Prahy, ona z Hradce. Líbají se, fotí si fotky na Instáč. Zjišťuji, že existuje krabice ztrát a nálezů.
Zjišťuji, že vedu kroužek nějaký další den, ač nemám páru o tom, že by se to říkalo na poradě. Připisuji se k fotbalu, nezajímá mne to, ale během 2 minut nic lepšího nevymyslím.
Neříkalo. Na takové věci se mám prý ptát.
Kluci jsou u holek. O poledňáku.
Paní X bonzuje hlavasovi.
Ten je seřve, mne říká, ať si je srovnám. O poledňáku jsem neměl službu, byl jsem v moři. Odkývu to a myslím si své. X řve na Plameňáka, že je nadržená opice. Kluci se smějí, on je rozpálen do běla. Na pláži mi říká, že se za to nestydí. Že nadržená opice je. Jde se objímat se svou slečnou. Romanticky se vzájemně krmí.
Odpoledne má být krom moře zumba. Celková práce animátorů +20 minut. Příprava evidentně 0 min. Pro dnešek odpracováno.
Před večeří si povídám s vedoucí K na lavičce. Můj tým je na
balkóně a ukazuje na mne palce nahoru a fandí mi. Zaháním je z balkonu, kde nemají co dělat.
Večer mají malí super zážitkový program, na kterém měli animátoři jistě mnoho práce. Pustili jim film. Z disu jedné vedoucí, protože žádný s sebou neměli a na mizerném internetu ho nestáhnou. My se staršími dětmi jdeme do města na pouť. V obchodu pak hlídám regál s chlastem a pokladnu s cigárama. Plameňák a pankáč mají nepříjemné vražedné výrazy v očích. Plameňák mne cestou zpět upozorňuje, že se poslední noc stejně všichni zlejou. Dvojče 1 tvrdí, že takové typy zná.
Že je plná huba keců a v životě nechlastal.
Před večerkou jsou kluci se mnou na chodbě, holky ukazují nějaké fotky X seřve všechny, že na chodbách nesmí být, že max v mezipatří na židlích. Podrývá mi autoritu. Odcházíme na mezipatří a nahlas volám, že pravidla se tedy mění a máme prostr 5×5 metrů, kde se smíme pohybovat. Můžeme ale jít i do třetího patra, kde jsou kluci, na mezipatří. X vylézá z pokoje a říká, že její holky mohou jen na její patro. Vracím úder s tím, že mluvím samozřejmě ke svému oddílu. Navíc, že můžeme
být, když mne požádají, i na trávníku venku a můžeme chodit
dokolečka, když si D vyholí i druhou půlku hlavy. U dětí se mi vrací respekt, X nereaguje. Zalézá.
Po 2 minutách X vylézá. Je 15 min. do večerky. X zahání své holky. Chce, abych zahnal kluky. Oponuji, že do 22 hodin není večerka. Nakonec odcházíme, abychom se s X nemuseli dohadovat. Plameňák na vzdor sedí v mezipatří u ní a odchází tak, aby dle domluvy byl ve 22:00 na svém pokoji.
Kluci spí a nezdrhají do pokoje k holkám. Slíbili mi to a nechtějí se dohadovat s „tou s prominutím zasranou krávou“.
Nic nenamítám. Konstatuji, že mi dělají radost a že jim plně
rozumím. Jsou rádi, že si s ní promluvím, i když vidí
přímočaře.
Nazítří zkusím v klidu s X rozhovor ohledně vzájemné důvěry a
oboustranné dohody. Situace na chodbě večer mi vadila. Předpokládám
neúspěch – nemám vlastní děti, jak mi neustále opakuje.
Seřvu pár cizích děcek, co se vyklání z balkónu v 1 ráno, ať
zalezou. Napodruhé pochopí. Jdu spát.

Den 4: Klukům hučí v kládě

Plameňák se neúspěšně snaží uklízečce ukrást použité
ručníky.
Ráno přicházíme na snídani jako poslední. Plameňákovi beru kafe, které u sebe dle pravidel nesmí mít. Nechápu, jak se mu podařilo přesvědčit číšníka, že je dospělý. Na otázku, zda si dělám prdel, odpovídám, že nikoli. Poté souhlasí.
Na pláži se hrají živé piškvorky. Kluci běhají a pálí jim to. X
v průběhu mění pravidla k jejich neprospěchu. Mužský vedoucí Y je téhož názoru. Když stejné pravidlo poruší protistrana, má měkčí trest – je nová hra, bod neztrácí. Ozývám se a X se částečně stahuje. Moji borci vyhrávají. Mám pocit zadostiučinění za ně.
Chlapi, vyhráli jste i politicky. Navíc jste získali skill do života.
Přizpůsobit se změnám podmínek. Tleskám.
Skupinka mých kluků mi dohazuje opět jinou vedoucí. Ptají se na věk. Odesílám je, ať se zeptají jí.
Zanedlouho se diví, že mám přítelkyni. Plameňák nechápe monogamní vztahy. Větu „mít někoho rád a důvěřovat si ve vztahu“ nepobírá. Jsme přeci v zahraničí.
Vymámí ze mne fotku mé přítelkyně. Uznávají krásu. Plameňák se ptá, kde ji v Praze najde, když je také z Prahy. Že „by do ní šel“. Vracím úder s tím, že „bych do ní taky šel“, takže má smůlu.
X odjíždí se svými děvčaty na výlet. Do večera klid. I pro mne.
Mám odpolední službu na hlídání klidu.
Kluci jsou bez holek krásně klidní. Někteří spí, někteří se
dívají na Kill Billa 2.
Plameňák se mne před odchodem na pláž ptá, jestli se mi líbí
Titanik. Pousměji se, abych nemusel odpovídat, vím, kam míří. Ostatní poučí, že sledování filmu Titanik zvyšuje šanci na sex o 50 %. Ujišťuji ho, že na našem pobytu je o 100 % víc stále šance rovná nule. Sossage party dovolena.
Odchod na pláž.
Potkávám kluka, kterého jsem na balkoně minulou noc okřikl, ať jdou se spolubydlícím spát a nevyklání se. Za odměnu jsem ho ještě zasypal pískem.
Plameňák by si neuměl vybrat, zda je důležitější holka, nebo
Slavia Praha.
Zbytek kluků vyzvídá, jak máme služby a zda opravdu hlídáme
celou noc.
Na pláži fouká vichr, píseček lítá všude.
Malé děti po večeři hází pomeranče a kapesníky z okna.
Malé děti sbírají pomeranče a kapesníky ze země.
Uvědomil jsem si, že mne během dne zdraví spousta děcek z jiných oddílů. 20 vedoucích a oni znají moje jméno. Zatím většinou nechtějí nic zásadního. Everything’s gonna be allright.
Kolegyni říkám, že jsem sehnal nůž na meloun, co chtěla. Prý by radši vývrtku na víno. Tu seženu taky. Mám přece noční službu, kde budu peskovat svý lidi za to, že lezou k holkám na pokoje. tedy spíš jim bránit, aby tam šli.
Zastavuje mne týpek, kterýho fakt neznám jménem a chválí mne za flirt bez toho, aby věděl, co jsme si říkali. Prý jestli z toho něco bude. Po odpovědi, že mám přítelkyni a to stačí je zaražen. „To vadí?“ „V tvém věku ne. Mně by ta moje pak už nechtěla vařit.“ To ho odzbrojuje. Zastavuje se uprostřed chodby a asi se hroutí s vidinou, že za chvíli mu jeho polygamní mládí proteče mezi prsty.
Výsledkem Intimního rozhovoru s X ohledně jednoty vedoucích, vzájemném respektu a o autoritě je to, že večerka je ve 22:00.
Kroužek fotbalu s malýma dětma probíhá v pohodě. Až na to, že
jeden ze dvou týmů od 3. minuty nehraje fotbal, ale hladí si kočičku.
Dostanu upozornění, že „lítala bůhvíkde“, ať ji nehladí.
Zavírám kočku na tenisové kurty, protože se stále vrací.
Dělám to znovu a zakrývám díru v plotě.
Při příchodu k hotelu mne zmalují malé holčičky facepaintingovými
malovátky a hrozně se jim to líbí.
Noční služba probíhá v pohodě. Účastníci zájezdu začínají
odpadávat. Dopijeme lahev vína a jdeme kolem druhé ráno spát.

Den 5: Povídky kouzelné babičky

Při příchodu do jídelny mne zdraví asi 4 stoly plné nejmenších
děcek: „Ahoj Ondrooo!“ Svejm týpkům vysvětluju, že je to
můj gang.
Moji týpci si se mnou dávají high five za to, že mi dle jejich soudu
nejhezčí vedoucí mazala záda opalovacím krémem.
Děti dostávají dáreček od pojišťovny. Kšiltovky a sluneční brýle. Starší týpci kšiltovky s logem nechtějí. Pronáším větu, že je to povinné a ať si s nimi pak dělají, co chtějí. Brýle dochází, někdo se sekl v počtech a je jich asi o třetinu méně než účastníků. Nepřekvapuje nás to.
Bere si mne stranou kouzelná babička. Prý moji týpci o poledňáku – kdy jsem neměl službu – byli na pokoji u holek. Paní Y z toho dělá antré. Když se to dovídá paní X, organizuje odboj, který má končit u hlavase s tím, že nejsem schopen držet si svůj oddíl a jsem neschopný je zvládat. Ten den službu nemám, kluci byli u jejích holek (takže to nezvládáme oba). Hlavně neřeším. Zatím o tom nevím. Kouzelná babička
na moje kvitování, že klidně půjdeme za hlavasem, reaguje tím, že jen to ne, že pak by z toho bylo řešení. Kultura zpětné vazby tu nefunguje, na to už jsem rezignoval.
Sedám si vedle Plameňáka. Po chvíli mlčení se ptá, zda z toho bude velký průser. Diví se, že o tom zatím nic ofiko nevím. Po chvíli debat o tom, že tam byl i týpek z nejstaršího oddílu, který vede manžel Y a že mu to nevadilo a proč jako on schytal pak od Y víc, se dostáváme k jádru problému. Porušil pravidlo = problém. Vracíme se za chvíli opět k tomu, že dostává větší sodu. Vysvětluji mu, co je to tzv. golem efekt.
Po dlouhé době navrhuje sám od sebe, že se omluví. Dobrý nápad.
Neví jak. Nepomáhám mu, je to na něm. Dělá problém svému oddílu, mne, službě i jinde.
Sám od sebe zve paní Y na zmrzlinu a omlouvá se. Prý to nečekala, nebude to řešit dále.
Najíždím na model „socka“. Miluju dětské akce – měl jsem
3 porce jídla sebrané od dětí + tu svoji. K tomu mi oslavenec Plameňák věnoval kousek dortu, co rozděloval všem z oddílu.
Kluci se mne ptají na černý krepák. Říkám, že se kouknu do
metoďáku. Podezřívavě se však zeptám na co. Prý mají na pokoji varnu. Nechám si to ukázat a ta hovada rozřezala barel na vodu, horní část nacpala do spodní, takže to tvoří jakoby trychtýř. Do toho nalili týpci vodu, obarvili to černým krepákem a louhují v tý černý vodě oranžový kšiltovky s logem pojišťovny. „Vždyť jsi říkal, ať si s tím děláme, co chceme.“ Dávám jim vlastně za pravdu. Ty čepice jsou tak debilní, že co s nimi dělat jinýho. „Fajn, do večera nebude znát, že tu kdy jaká varna byla. Krepák nedostanete. Kšiltovky nebudou vidět ani na
vás, ani nikde venku ani nikde na fotkách. Je mi jedno, jestli si je odvezete domů v kufrech, nebo co s nima uděláte, ale prostě zmizej.“ „Dobře. Zapneš nám teda tu klimatizaci?“ „Ne! A jestli bude ještě něco, tak vám jí zapnu na 37 °C a usmažíte se jak v pekle!!!“ „Oukej…“
Večer je program s poznáváním retro vjěcý. Vjecyyyyy. Potenciál velký, ale neschopnost hlavase a animátorů udělat ho dobrý je smutná. Tihle lidi berou peníze za to, že kurví náš leisure time business. Sál je ozvučen, že není slyšet svého slova ani slova v reprácích. Hádají 2–3 týmy z 15, ostatní koukají a moc je to nebaví. Jen ti starší si vzpomínají na časy minulé.
Následuj diskotéka na úkor pantomimy. Malí jdou spát.
Kombinují se současné trendy s retrosongy. S vedoucími odzpíváváme písničku od O Zone (nebo jak se to píše).
„Tyjo, já jsem tak stará, já všechny ty věci používala.“ „A to
jsi měla ‚ajsko‘“? „Co to je?“ „ICQ, něco jako dřívejší FB
Messenger.“ „Aha, no, ne.“
Chodím kolem, kontroluji červené tečky. Nenacházím je. To už dnes nezkouší kouřit???!!! Ta dnešní mládež.
Vyšší týpek jde po schodech z restaurace, nese dvě sklenice a
odchází. Jdeme to s vojákem zkontrolovat. Zachází do temné uličky s výhledem na diskotéku. Otočí se a vidí nás – v tu chvíli má asi pocit, že mu chceme rozbít držku. Zjišťujeme, že má v obou sklenicích chlast, ale že není od nás. Prý na dovolené a kouká, co se to děje. Vyvádíme ho z omylu, že to fakt nejsou holky pro něj.
Po večerce opět nenásleduje porada. Byť by témat byla hromada, porady jsou pro nás prý zbytečné. Ve wifi koutku, kam se po večerce schází většina vedoucích, si témata rozebereme, ale je to spíš pro naše uvolnění, že to jako vnímáme stejně.
Jdeme se se slečnou K projít podél pláže. Mělo nás jít 5, ale
zbylí 3 jdou pro pohledy do města a spát.
Konečně po několika dnech vidíme i jiné pláže. A dokonce i skály. Na výčnělku, de je vybetonované molo usedáme s vínem a po skončení stěžování si a rozebírání toho, co je tu blbě, vedeme příjemnou konverzaci (tím nemyslím témata jako nakupování v H&M přes internet, hádání značky peněženky, rozebírání kamarádů-vedoucích z minulých let, apod. s lidmi, se kterými stoluji. Hádej s kým.). Jsou tu i takový divný kytky. Jako tvrdý keře. Něco jako spousta kytek, co mám doma. Teda
jestli to ještě doma mám. Asi 2 měsíce jsem to nezalil. A jmenuje se to Karel.
Asi někdy s klukama půjdeme na ono molo skákat. A pak třeba i skákat z něj do moře.

Tenhle obrázek na mne dnes vyskočil na FB. Docela bych to chtěl vidět naživo. Jde o reklamu na knihu Kočky jsou vrženy. 2017–07–08–11–13–35-custom

Den 6: Kfofne!

Sklízím hned ráno úspěch u svejch týpků, když se bavím anglicky s mladou uklízečkou. Má vejšku ekonomku, ale přišla o práci v Erste Bank. Prý sezónní práce a hledá. Anglicky umí, protože byla rok v USA. Od té doby sem tam něco prohodíme, když se potkáme na chodbě. Hned jsou dny veselejší. Učitelek začínám mít dost. Týpci chodí průběžně klem a pronášejí jediné, co v AJ umí: „Oooh, nice girl!“ Jak nadržení zoufalí muži zde v letovisku.Nakonec si se mnou dávají high five.
Na pláži nejstarší týpci pouští z repráků album Karla Gotta.
Kouzelná babička tančí. Nemá ho ráda, ale má ráda hudbu. Po půl hodině následuje „Žijeme len raz“. Jdu se potápět, abych to nemusel poslouchat.
Čtrnáctky se mi smějí, že má břicho jako sejra. Já se směji jekotu, když na ně cákám vodu, když jsou ještě suché.
Dovídám se, že diskotéka dnes večer nebude obsahovat retro písničky. A náš nápad pouštět k tou úchylácké retrovideoklipy na zeď se taky neuskuteční. Jsem zvědav, jaké dobrodružství animátoři nachystali. 😀
Nikdo neví, zda se jede na výlety. Na nástěnce visí, že jsou zrušeny i že se jede zároveň.
Nejsem zase moc vybíravej co se jídla týká, ale začíná mne poměrně značně štvát, že je k obědu a k večeři už 6. den stejný salát – rajče + okurky + nasekané zelí.
Rozhovor z pláže: Slečna cca 16 let: „Dojdi mi pro zmrzlinu.“ Borec 17 let: „A co za to bude ten na baru asi chtít? Řeknu zmrzlina, zmrzlina a on penis, penis, cucky mucky.“
„Když si lidi mysleli, že je země placatá, tak říkali místo
‚zeměkoule‘ ‚zeměplacka‘?“
Mokrý písek se mi na břicho nabalil tak, že neobalené místo mělo tvar penisu. Slečna J konstatuje, že pokud to mám opálené, přítelkyně bude ráda, že se vrátím se dvěma. Smutně se na ni podívám a odvětím, že já mám v oddíle týpky 15+ a že budu v tom případě radši chodit s trikem i do moře.
Neopálil se!
Je vedro k chcípnutí. Spálil jsem si záda a břicho. Nechávám si
namazat záda od slečny A. Přiběhne beachboy a jeho kámoš. Chtějí taky namazat. Slečna A tvrdí, že namaže všechny. Nemají opalovák. Snaží se ho půjčit ode mne. Nepůjčuji. Prohráli. Tiše závidí.
Čtrnáctka, co mě tu už 2 dny platonicky miluje, zatím
nestupňuje.
Pozoruji, že máme účastnici s každým okem jinak barevným. Její kámoška získává asi první zkušenost s mužskou všímavostí. Ptám se, jaká je četnost takové odlišnosti. Prý asi 0,1 % lidí. A prý se na to každý ptá a dělá fórky. Radím jí, ať si oči vypíchne a má po problému. Nejsem první.
Se sluchátkářem máme debatu o ženách. Získává cenné rady typu: „Když jsi v checklistu na začátku randění zapomněl na položku ‚zjistit barvu očí‘, odpověz jí, že má černou tečku uprostřed.“ Další radou je, že odpověď „mně to nevadí“ či „ano“ na dotaz, zda je holka tlustá, není to, co je správně i kdyby to bylo sebeupřímnější. „Vztahy mezi mužem a ženou jsou založené na důvěře. Důvěře, že odpovíš správně.“
Moji týpci mají hlad.
Moji týpci nemají hlad. Když se dovídají, že mám v batohu veky a dílky sýru z předvčerejška. Veky a paštiky ze včerejška sklízí smích. Směji se s nimi, taky bych to nežral.
Na pláži chodí týpek a vykřikuje „Krofne! Krofne!“ Děcka se
vždycky sbíhají jak Židi pro pěťák a skupují to jak Wonkovu čokoládu. Dnes jsem neodolal. Je to dost dobrý jídlo. Něco jako maličký sladký langoše politý čokoládou.
Skupinka dětí má náběh na šikanu jednoho týpka s vlastním světem. Klidním to a pa si s ním jdu povídat. To je šokuje a po chvíli odchází. Týpek vypadá šťastný, že mi může hodinu vyprávět o PC hrách. Později jsou u něj, ale už do něj nekérují.
Paní X nepouští svý typky na krok. My půjdeme na večeři dřív a
půjdeme do města. Holky rozhodně ne. Vyjmenovává se seznam věcí (vjecyyyyy), co holky nutně potřebují nakoupit. Kluci slibují, že jim vše donesou.
Vlivem průvanu práskají dveře o sto šest na celé budově.
Moji hošíci a jejich o rok mladší spřízněnci se švihají
ručníkama.
Zaháním je po chvíli do pokojů. Díky tomu zjišťuji, že jeden pokoj má vlajku na stěžni uprostřed pokoje. Vyrobenou z tyče a závěsu z koupelny.
Hochům došlo, že je levnější si koupit simkartu a nabít jí
v trafice, aby měli 10 GB dat, než platit každý den € za wifi
připojení na hotelu. Končí tedy hotspot sahající do mého pokoje. Naštěstí jsem již zjistil supertajné heslo do místní wifi na recepci, které znají již všichni vedoucí a slézají se každý večer do onoho wifikoutku. Heslo: 2222222222
Diskotéka s retropísničkama pro malé, velký lidský vláček na
„Jede jede mašinka“ (děti + 4 vedoucí, zbytek sedí na prdeli a nejeví zájem), obchůzka kolem budovy s kolegyní a hledání případných nežádoucích jevů, sklizení úspěchu za to, že s ní jdu po pláži od mých týpků.
Svítí krásný úplněk
Odchod malých z diskotéky
Výpadek elektřiny před začátkem playlistu starších, spadl celý
Ulcinj. Nenechávají se odradit, vydupávají Queeny do dřevěné podlahy, zpívají Kozla a jiné písničky. Bohužel v super náladě a zábavě neprodukované vedoucími, jsem opět jediný vedoucí. Vedení ukončuje tuto zábavu a rozpouští celou diskotéku. Dobrou.
Večer ádéháďák a jeho gang ucpali hajzl. Je plnej sraček, mísa
přetéká hnědkou. Urvali závěr v koupelně. Není to můj oddíl, ale řeším to s recepční, co neumí anglicky. Nakonec někoho volá přes telefon, ten už sem nepojede. Řešíme to s delegátkou. Týpci to nějak napravili. Nechci vědět jak – štětka byla suchá.
Moji týpci byli schopni ještě v té době zlomit tyč v koupelně
určenou k zatahování závěsu u sprchy.
Porada je trapas. Pojeb za zaplou klimatizaci, za to, že děti lezou z balkonu na balkon (nejde uhídat), za písek ve sprše (nejde uhlídat ani u dopělého, je velice jemný) apod. Rychlý úprk, nejde si popovídat o účastnících ani o programu. Nelze si dát zpětnou vazbu, nevíme, co bude zítra za program mimo výlety. Nikomu kromě 3 nejmladších holek vedoucích a mně to nejspíš nevadí. Učitelkám na dovče tuplem ne.

Den 7: Vejlet za všechny prachy

Jedeme na výlet do ústí řeky Bojany. Vstáváme v 7, abychom byli nasnídaní v 7:45. Srocujeme se v 7:28. Týpci jsou prostě
v teenagerském věku.
Budím týpky s ucpanym hajzlem a týpky se zlomenou tyčí, abychom se dle domluvy setkali u delegátky v 7:15. Čekáme do 7:30, potom na ni peču a jdeme se všema snídani.
Zástupkyně delegátky mi cestou říká, že jim nic k výletu vyprávět nebude. ¾ lidí stejně ví, takže dá jen 5 kontrolních otázek. K odměně za její práci 8.000,– za měsíc je to adekvátní. Navíc jí strhli od loňska 2.000,– Nenažranci.
Na molo přicházíme včas, počkáme na krásnou dřevěnou loďku a jedeme.
Asistentka delegátky nejde k oslovení „vole“ na některé mé týpky daleko, po ohrazení jim praví, že jim klidně řekne i jinak.
Z moře vyplujeme proti proudu Bojany. Kolem jsou krásné domky na kůlech ve vodě. Idylka. Skoro jak na Sázavě.
Řeka se rozděluje a tvoří tak ostrov – legenda praví, že zde
ztroskotala anglická loď a byla zasypána pískem.
Otáčíme se a plujeme zpět až k ústí do moře.
Čtrnáctka se ruku v ruce s pankáčem. Bude klid, vyřešilo se to samo dřív, než jsem čekal.
Vyskákat z vody, vykoupat se, dát dětem rozchod, vypít kafe v jednom domku na kůlech, co slouží jako restaurace, skočit rovnou do vody, doplout k lodi, nalodit se i s dětmi a zpět. Parádní výlet, jako turista bych za to nedal ani zlámanou grešli.
Odpoledne na pláž, bez programu, animátoři asi měli mnoho starostí, a tak nestihli nic připravit.
Jdeme do města, chytím Plameňáka, jak si předává s prodavačkou batoh. Stoupnu si, počkám až zaplatí. Už tuší. „Bude šacovačka?“ ptá se Vony. „Jo, za chvíli.“ „Plameňáku, máš ještě možnost to vrátit…“ Tahá z báglu dvě plechovky piva. Na údiv podavačky konstatuje: „Because he’s our teacher.“ Vrací mu peníze a my si dáme domluvu, že příště to jde za hlavasem a pak ho čeká express cesta domů na vlastní náklady.
Večer jedeme do města Ulcinj, stejnou lodí. Vyrážíme později. Ve mětě vidíme západ slunce z hradeb bývalé pirátské pevnosti. Dáváme si výbornou kopečkovou zmrzlinu, kterou děti platí a vedoucí ne.
Týpci mají rozchod, my chodíme s asistentkou delegátky po městě v následujícím pořadí: hodinky, náramky, hodinky, přívěšky, hodinky, náušnice, hodinky, šaty, šaty, sámoška, šaty, šátky, kebab, fotka asistentky delegátky s hradbama, oprava fotky.
Mezitím se bavíme o tom, že jí taky nesedí to, jak vypadá program, ale že hlavas to jinak nechce, protože mu to vyhovuje a nepustí nikoho ke slovu. I proto končí porady vždy narychlo úprkem vedení a není možnost se o ničem pobavit. Animátor je 20letý týpek bez zkušeností se studijním oborem Pedagogika volného času, animátorka studuje diplomacii. Uvědomuji si,
že mne nejvíc štve, že kurví tuhle branži v komerčním prostředí a nikomu to nevadí.
Prohledávám týpkům batohy. Nic. Asi ten chlast a cigára schovali k holkám, nebo pod auto, aby si to pak v noci a zmatku při naloďování vzali.
Noční plavba po moři, romantika, měsíček svítí, uvolněná
atmosféra, krásná chvíle.
Připlujeme a na hotel se dostáváme ve 22:45. Chybí jedny klíče. Stopro je kluci dávali do kastlíku u recepce. Černohorsky v kombinaci s češtinou řešíme u recepční a majitele hotelu, který také neumí anglicky, nastalou situaci. Dvakrát ochotní nejsou. Týpky nenechám spát na chodbě, takže po zhruba půlhodině dostávám náhradní klíč, který musím ráno vrátit. Uf, padám do postele.

Den 8: Krádež

Budím týpky, našel se klíč. Omylem ho vzali kluci z jiného oddílu a ráno to zjistili.
Dostávám dva věkově podobné týpky do oddílu. Ostatní jeli na výlet. Jeden z nich evidentně nejel, páč jsem jeho oblíbenec. Možná protože jsem z Prahy a mám stejné příjmení. Druhej je nerd, takže nikam nechce. Jen na pláž, kam si natáčí 5 litrů vody do kanystru ze terýho to postupně chlastá. A během dne vychlastá.
Klid na pláži a pohoda, je nás tam málo. Jen mne vadí, že týpci jsou klasický děti, který prostě nevydržej 3minuty, než dohraje písnička, ale po 20–150 sekundách přepínají na další. Vše hraje z velké reprobedny na celou pláž.
Malé holčičky si nechaly mokré batohy na patře před jídelnou na pokyn slečny J a animátorů. Během 15 minut jim někdo zčořil každé z peněženky circa ¾ peněz. Všimly i a nahlásili to.
O poledňáku naháníme všechny lidi, co tam tou dobou byli a hrozíme policií. Do 18hod. mají možnost beztrestně anonymně odevzdat peníze. U mne se tak nestalo. Ani do zítra pak nevím, zda u jiných oddílů někdo přišel.
Odpo jdeme skákat z mola. Vyhání nás týpek s tím, že to není
„school beach“. Bráním se, že nejsme school, protože jsou prázdniny. „You not playing here.“ „We just want jumping into a sea. Is it allowed here?“ „Jumping OK, but no playing, no playing here.“ „You mean play the music? Ok, we will be quiet, we just have stopped the music.“ „No playing, silent, no games here.“ „OK, no games. Could we jump?“ „Only jumping. No
playing.“ Za dvacet minut nás vyhazuje s tím, že říkal „not
playing“, máme pět minut na to vypadnout. Mezitím mi ještě kluci uplavali za loďkou na širé moře, takže jsem je musel doplavat docela se strachem, plavat s nima zpět a odměnou bylo přečtení tabule se zákazem plavat dál. Piktogram s přeškrtnutým plavcem pochopili. Větu „Strong sea current“ horko těžko přeložili nejprve jako silné moře, ale pak už to dali správně. Pro zapamatování je čekalo 20 kliků před zraky všech ostatních.
K večeru vymysleli animátoři super program! „Vymyslete si nějaké aktivity – kroužky – na cca hodinu a půl a pak je realizujete. Plus kino – film puštěný na projektor. Fotbal pro střední věk se mi nenaplnil, sháním tedy v mezidobí delegátku, co mi nebyla schopná říct, kam umístím 6 lidí, co zítra nejedou na výlet. Měla být na večeři dle domluvy. Nebyla.
Nacházím ji na večeři v místní restauraci. Můj problém nakonec
o 2 hodiny později vyřeší asistentka. Nejprve jdou jako celý oddíl ke kouzelné babičce, poté se 6 lidí rozmisťuje do 3 různých oddílů a nakonec vymýšlí geniální plán. Vezme si celý oddíl zítra ona sama.
Pak jdu tančit zumbu a nakonec vymalovávat antistresové omalovánky. Prcárna. Už po prvních 3 minutách fakt nemůžu, ale jdu do toho. Zvládám nakonec celý obraz!
Lidi se spontánně sešli ve 4. patře a můj týpek jednouchej malíř
hraje na kytaru. Pěkně. Nakonec se střídají 3 lidi (včetně mě), co hrají. Zpěv, pohoda, klid. Paní Y s manželem netečně koukají, nedruží se, nezpívají. Poslední song Já mám kocábku náram náram a odzpíváme bez kytary a jdeme spát. Paní Y s manželem až po našem odchodu na večerku hrají na kytaru sami pro sebe a zpívají si.
Po večerce s holkama vedoucíma jíme meloun, co jsme nestihli dát dětem, pijeme na balkoně víno a pozdě v noci jdeme spát.

Den 9: Vejlet na smeťák

Vstávačka brzo ráno docela hardcore. Jak omámená vopice. Jedeme totiž na dopolední trip do starobylého rybářského městečka Petrovác.
V busu se snažím dospávat, ale pak průvodkyně – delegátka začne vykládat docela zajímavý věci o tom, jak se stavěla pobřežní magistrála, jak je tradice zasadit v manželství 40 olivovníků apod.
Paní X má zřejmě první kontakt s hudebním žánrem rap. V zadní části buu má někdo klasicky reprák. „Ono to má i slova. No podívejme. Určitě sprostý. Ha ha ha. Chi chi chi, cho cho cho.“ Jdu radši zavřít oči a dělat jako že to neni trapný. Je fakt vidět, že je to vesnická úča na soukromý střední.
Město fajn, pěkné moře a pevnůstka jakožto nejstarší část města. Hezký útes. Zmrzka, rozchod.
Se 3 klukama ze 4 jdu na pláž. Malý kus kamenité pláže hned ve městě, kde je hlava na hlavě a lidi, co vybírají kešeň za lehátka. 10 € za slunečník a lehátko. „Do you speak English?“ „Yeah, little.“ „OK. Is this piece of the beach for free just for entrance?“ „Eeeeh, umbrellas for 10 €.“ „Yes, I mean only entrance without umbrellas, without lying on the beach. Look, I have three boys there. We want to go to the sea and swim. Is it possible for free?“ „Eeeeh…“
Zachránil ho týpek, co mu šel vrazit deset Éček a už se se mnou
nebavil. Takže jsme si to vysvětlili tak, že můžeme spokojeně
do moře.
Na pláži totální svinčík, 3500 lidí na mikrometru čtverečním a
hromada odpadků. Sotva jsme doplavali, chtělo se mi pryč a brzy se tak stalo.
Kluci si vzali po mém vzoru také kamínky jako suvenýr. Mé váží asi 20 gramů. Jejích asi 4 kila. Těším se na cestu skrz gatewaye na letišti.
Chlápek prodává hromadu knih. Mezi tituly od autorů Bukowski, Douglas Adams, Rowlingová, nebo Tolkien, se vyjímá nové vydání Mein Kampf.
Ju se podívat do městečka jinam, než na jedinou hlavní třídu
v podobě kolonády. Všude oprejsané věci, zašlé nástěnky, chodníky v zuboženém stavu, „kašna“ z roku 1930 obsahuje místo vody vajgly, na rozích se válí hromada čurbesu. Fuj!
Černohorci mne dostávají čím dál tím víc. Nejsem zahradník, ale kropit trávu před hotelem takovým tím stříkátkem, co se točí a cáká na lidi kolem, v největším pařáku v poledne, je nesmysl v kostce. Už chápu, proč je ta tráva žlutá. Děti si s barvičkama nehrály.
Týpci ve vodě už dokážou udělat to, že si jeden vleze druhému na záda a třetí na druhého. Tedy tři na sobě. Do toho spolu zápasí. Snažím se zajistit alespoň minimální ochranu malých dětí, které se okolo obrů srocují a fakt to není OK. Když zájem o tyto hrátky opadá, oddechnu si.
Večerní program = fotbalové utkání nejstarších a malých dětí.
Starší píská manžel Y. Malé prý já, protože sportovní animátor
nezná pravidla fotbalu. Ptám se, kde má branky. Neexistují. Ptá se, jak jsem to prý dělal já. Řeknu mu, že jsem měl barevné papíry a ty jsem tamdal. Zároveň tvrdím, že fotbalu taky hovno rozumím a že vím, že se to kope do míče. Jen z principu za něj nebudu dělat práci, ke které je určen on. Kreténa ze mne dělat nebude. Každej chlap i když nemá zájem o fotbal (jako třeba já) zná basic pravidla, která malejm stačí.
Vymýšlím řešení, že budou hrát starší a v poločase menší zápas malých. Malí uvidí své vzory v akci a taky si zahrají. Animátor souhlasí, ale už to není schopen zrealizovat. Malí tedy nakonec vůbec nehrají.
Po večerce jsme se sešli všichni vedoucí mimo noční službu na pláži v zavřeném beachbaru. Přinesli jsme si pizzy, chlast, klobásy a měli hezkej večír. Fakt fajná atmosféra. Noční hlídač s tím problém neměl a dal si s náma frťana. A pak do druhé nohy slívku. A kus pizzy. Akorát přisednout si, nevíme proč, nechtěl. V pátek máme domluvenou obdobnou session. Předpokládám ale, že staříci budou unavení a mlaďoši líní.

Den 10: Do Plameňáka jebe stará bába aneb den plný překvapujících skutečností

Ráno na snídani se svolává nadstandardní porada vedoucích na 11:40. Ne všichni jsou přítomni, máme si to mezi sebou říct. Celé dopoledne si to vzájemně vyřizujeme a každý to slyšel už alespoň 100krát.
Při odchodu ze snídaně na mě slečna A: „Jak se ti to včera
líbilo?“ „No, bylo to úžasný.“ Plameňák na mne: „Co jste včera
jako dělali?“ Já: „O tom slušní muži nemluví.“ Plameňák
k ostatním týpkům nahlas: „Hej, hoši, to jste měli slyšet, víte, co říkal? (…) Týpci sborově: „Wohohoooo!“ Na pláži slečna
A s úsměvem: „Tak co?“ Já: „No dobrý, pojď plácnout, fantazie
zapůsobila a Plameňák z toho byl hotovej.
Sportovní animátor prý nestuduje Pedagogiku volného času, ale je nutriční specialista, dietolog, nebo jak se tomu říká.
Na poradě nás jebou za píčoviny. Třeba že prázdné barely od vody, které nosíme před zamčené dveře od místnosti, kde se skladují, nedáváme do oné místnosti. Na poslední poradě bylo řečeno, ať to tam dáváme a že si to správa hotelu vyřeší. Pak pojistné události. Třeba za roztrhlý ručník (WTF?!). Info k výletu, problém s kuchyní a nazdar. O krádeži ani slovo. Zástupkyně asistentky tvrdí, že se to dál řešit nebude. Půjdu si pro informace ohledně postupu k tomu, co mám říct týpkům jako verdikt od vedení. A taky nám říkají, že je vlastně OK,
že program je na hovno, protože nemá být náročný vzhledem ke zdraví dětí (klidové programy zjevně neexistují, takže nebudou žádné). Hlavní cíl našeho působení je děti ohlídat a programy pouze napomáhají k tomu, aby nám děcka nepřerostla přes hlavu. Což se některým vedoucím děje, zejména u malých dětí – protože se kupodivu nudí. Pro mne má porada zásadní sdělení: „Ser na to, stejně si to uděláš po svém a delegátka
jakožto hlavní řečník to může bejt s tak debilně nastaveným systémem fakt u prdele.“ Dobrý je, že se se slečnou K vžycky střetneme pohledy, u stejných věcí (vjěcyyyy) kroutíme očima, smějeme se neznatelně, a tak to máme dost na salámu.
Na poradě zjišťuji, že animátorka je vlastně jen zástupkyně hlavase. Spíš asi jen pro okrasu.
U oběda konflikt s paní Y ohledně toho, aby byli moji týpci na
pokojích v klidu. Vyjasňování toho, že služba údajně není od
zajištění klidu, poučení o tom, že nemám oddíl v lati – ale
s dovětkem, že o tom jen vždy slyší, motivační formule „učíš se
to, někdo ti to musí říct, já se taky celej život učím“, vzhledem
k tomu, že s mým oddílem se dá normálně domluvit, jsou fakt v pohodě týpci a nedělají (moc) bordel, tohle vypouštím. Pousměji se, odcházím.
Plameňákovi jsem dovolil po domluvě se službou o poledňáku být v pokoji jiných kluků. Jejich vedoucí to nervově nedala, když ho tam viděla vcházet a začala na něj řvát, ať vypadne do svýho pokoje. Bránil se, že to má ode mne dovolené, ta zvýšila hlas, on na ni. Akce a reakce. Začal jí nadávat, ta na něj ječela. Zašel do pokoje s prásknutím dveřmi a slovy, že ho pořád za něco jebe ta stará bába a že na ni sere. Říkám jí, že právě tohle na Plameňáka fakt nefunguje. Její problém je, že onen pokoj jsou raubíři, které moc nedává (mj. ádéháďák) a že Plameňák na něj má špatnej vliv.
Jdu do pokoje, rozumně mu vysvětluji, že jsme s tím v pohodě, ale že vstup ke klukům je v kompetenci oné vedoucí, ale že můžeme jít za hlavasem. Uklidní se a jdeme. Zvu již klidnějš vedoucí, ať jde taky. Problém se vyřeší ještě na chodbě, kdy se o tom bavíme, trochu to tam nenápadně šéfuju s tím, že vím, kam to bude mířit. Nakonec se vzájemně omluví, vedoucí si oddychla, že mohla říct, jak je na hovno, když se o jejím oddíle negativně mluví posledních pár dní, Plameňák začíná chápat. Podají si ruce a ještě jednou si vzájemně vymění omluvy. Uzavírám to a navrhuji dohodu, že tento poledňák na svých
pokojích a další po domluvě se všemi klidně jinde. Končí to tak, že vedoucí svolí i na tento poledňák, když slíbí, že budou v klidu. Všem poděkuji a loučíme se. Plameňák pak děkuje zase mně.
Píšu o poledňáku právě tento úryvek a je krásný klid. I na
našem patře.
Večerní program je pojatý jako miss pobytu. Zvláštní je, že o krásu vůbec nejde. Jedná se o soutěž talentů. Přihlásilo se dost účastníků a klobouk dolů, co vše vymysleli. Od tanců a zpěvu přes akrobacii, po skládání Rubikovy kostky. U akrobacie jsem měl chuť zastavit aktivitu v posledním momentu, ale nakonec zodpovědnost byla na vedoucím toho týpka. Rozeběhl se a přeskočil 5 typanů z jeho týmu tak, že se sbalil do klubka
a udělal nakloněný salto. Dopadl těsně k ostrým hranám z mramoru. Pak na dlaždicích metal salta vzad. Efektní, ale velice riskantní. Já bych takový nervy neměl, být to můj svěřenec.
O přestávce pro vyhodnocení výsledků kontroluji prostor venku. Vracím odcházející páry zpět a varuji vedoucí jednoho týpka, že za budkou možná kouřili. Nakonec to prý byla tráva, ale neměl ji u sebe a dál to asi neřešila.
Talenty vyhrává týpek od nás, co zpíval hezky anglickou píseň a hrál k tomu na kytaru. Týpci se radují, dáváme pokřik: „Ondřeji,
děkujem!“ Jedna z větších cen pro něj je mikina s kapucí do tvaru Ku-klux klan, má rozměry S, přičemž týpek má minimálně M. Na ní jsou obrázky s popisky „eating, drinking, fucking“. Ideální cena na dětskou akci. Škoda, že to nevyhrála nějaká malá holčička.
V noci potkávám zástupkyni delegátky. Prý krádež peněz není
možné vyřešit, a tak to beru jako stanovisko vedení. Osobně bych postupoval jinak.

Den 11: Malá Afrika v Ulcinj

Soutěž ve stavbách z písku neměla úvod. Ostatně jako většina
aktivit. Animátoři prostě podle mě jen fotí a to je vše.
Byly to hezké stavby. Od mořských pan, přes želvy, tanky, pyramidy, až po stavbu našeho týmu: pouťové autíčko.
Plameňák dostal od služby na poledňák pochvalu, že byl skvělý.
Úplně ho to dostalo, bylo vidět, že pochval nemá v životě tolik a mělo to pro něj neskutečnou hodnotu.
Odpoledne holky lakovaly nehty klukům. Nechal jsem se taky – když jim tu udělalo radost…
Černohorci slaví dnes nějaký svátek. Čili vyráží do ulic. Při
rozchodu dětí na našem vejletě busem se to mísí dohromady. Kolonáda je přesraná lidma a když zjišťuji, že se nějaké dvojice roztrhly, nejsem šťasten. Auta a motorky objíždí zákaz vjezdu do pěší zóny a je záhadou, že nikomu nepřejíždí nohu. Jezdí tam neustále. Na místě srazu ve 21:43 hrajeme s kolegyní hru „Komu se sejde plný počet dětí“. Ve 21:45 začínáme mít nelibý pocit, když máme každý o zhruba 4 až 6 dětí méně. Nakonec se ale scházíme všichni.
Banda 60 děcek jde po místní silnici, kde jezdí miliarda aut, motorek, chodí spousta cizích lidí. Navíc je tma. Reflexní prvky nemáme, ten/ta, co vede štrůdl lidí se neohlíží a nečeká na celý dav, aby šel pospolu.
Autobusy nezajíždí na parkáč, ale čekají u silnice za křižovatkou a různě se pohybují, couvají skoro do dětí a já se děti snažím zahánět úplně ke kraji silnice. Vcelku se to daří, ale fakt z magorů řidičů v Černé Hoře nemám dobrý pocit.
Nakonec běhají lidi do autobusů a já se nemohu dopočítat o 1 dítě. Nakonec dorazilo ke správnému busu, jen jsem ho přehlédl. Učitelky jsou v nervu. Zejména paní X. Paní Y je zase v ledovém klidu. Cestou zpět vidíme krásný osvětlený minaret a taky se málem srážíme s autem, které nedává přednost busu a hází myšku v protisměru.
Přežili jsme v zdraví a v plném počtu. Cestou k pokoji potkávám wifikoutek. Směji se tomu pohledu. Uspávám týpky a jdu s pár ostatními lidmi do místní krčmy na jedno Nikšičko.
Zjišťuji, že jsem se na pláži nemýlil. Hlavas kulí klíny do hlavy
jedné vedoucí. Daří se mu. Věkový rozdíl je úsměvný.
Vedoucí pochlebují hlavasovi, jak je program úžasný, jak fotí skvělé fotky, jak se jim vše líbí a je to dokonalá parta lidí… Mé a slečny K občasné kritické komentáře ohledně bezpečnosti, nebo programu nejsou evidentně vítány.
Se slečnou K odcházíme kolem půlnoci. Někteří ostatní tam prý
vydrželi asi do 3 do rána. Záhada. 🙂

Den 12: Chlast, (s)last

Dopoledne se dovídám, že je svolána porada. Probíhá šeptanda,
o čem bude.
Týpci hrajou ringo na body. Paní X je rozhodčí. Nejprve se hraje set do 10, ale pak že by to bylo až moc zdlouhavé všechny turnaje odehrát, tak ten druhý zkracuje tak, že se hraje do 7. Nevím, jak to pak porovnává, aby to bylo vzhledem k turnaji spravedlivé, ale naučil jsem se tu jedno pravidlo: „Nebuď aktivní, jsi pak divnej.“ Neřeším tedy a snažím se najít
polohu vleže tak, aby mi vítr nefoukal písek do ksichtu. Po několika marných pokusech se mi to daří, ale vzápětí se zvedám, protože zjišťuji, že mne moji týpci zakopávají.
Odpoledne jdeme s vedoucí dalších starších týpků na molo.
Potkáváme opět pána „no playing here“. Vyvíjím maximální
diplomatické úsilí, kde si postupně vyjasníme, že má molo pronajaté a nechce, abychom křičeli a rušili tak lidi na lehátkách. Zároveň se pakbojí, že když se budou týpci pošťuchovat a něco se sta ne, že to půjde na jeho hlavu a může bar zavřít. Naslibujeme, že to bude OK (a je po celou dobu), týpkům vysvětlíme závažnost situace a dáme si u pána ledovou kávu.
Šel s náma i malej týpek, co si vyprosil skákání u svý vedoucí.
Tak jsme ho vzali s tím, že bude hodnej, že si ho zkontrolujeme a tak. A hádejte co, borec ani jednou neskočil s výmluvou, že voda je studená. A přitom si na ni ani nesáhl.
Skočit si jdu jen poslední skok. Kluci mne hecují, ať dám salto pozadu. Přiznávám, že mám strach, ale pak to udělám. A s dopadem na nohy, takže si nevyrazím dech, jako Plameňák, co to zkusil minule.
Povinností týpků při odchodu je pánovi poděkovat. Půlka z nich
to udělá.
Stupňuje se agrese proti Banánovi. I vzhledem k tomu, že je sám provokuje. Jsem teď na chodbách častěji a navrhuji 3× více kompromisů, než doposud.
Čekáme na poradě info o tom, že to seklo s jedním týpkem a je
v nemocnici.
V obchodech tu mají dost podobný věci jako v ČR. Fat nevím, co přivézt domů. Ale prej tu jsou nějaký spešl sušenky, tak snad
je najdu.
Večer diskotéka (Oh, my God! Jak originální.), a tak opět kontroluji, ať děcka neběhaj moc daleko, nevypalujou si oči laserama, ať nechlastaj a když vidím plamen zapalovače daleko vzadu na pláži, jdu tam.
Nacházím dvě staré baby, co si tam přišli bědovat nad ztracenejma láskama. Hraju hru „tvař se, jako že tě zajímá moře“ a jdu po chvíli pryč.
Je krásný západ slunce.
Po večerce porada. Kde se nic neřeší, ale poděkovala nám asistentka delegátky za naši práci. Připili jsme si nejlevnějším vínem kvality Sklepmistr, které jsme si fakt za 1,50 € nechtěli koupit ani my, somráci se slečnou K. Však vylepšili si to tím, že nakoupili tradiční jídla. Rautík je fajn a je to příjemná odměna. Za tohle je musím pochválit.
Hlavas a delegátka se tam jen protočí. Řeší příjezd týpka
z nemocnice a předání doktorům. Nikomu se o tom nezmiňují, ani nazítří. Mezi vedoucími však kolují střípky pravdy. Nejspíš si dal energy drink s chlastem a bylo. Po takové věci bych očekával jednotné řešení problému a plán jak minimalizovat riziko, že se to stane podruhé. Ani hovno. Takhle to tu fat nefunguje.
Chválí se tam tým vedoucích, jak šlape apod. Nejhorší to není, ale neřekl bych, že je to tak skvělý, jak si vedení myslí. Pokud jsme nejlepší za X let, tak by mě zajímalo, co za shit týmy tu muselo bejt předtím.
Necítím se ani zbla uvolněně, je to takové strnulé, strojené, kdyby aspoň zapnuli hudbu, pohráli si s atmosférou… Se slečnou K se postupně vypařujeme jak pára nad hrncem. Koukáme na tematický film Pojedeme k moři, přičemž zjišťujeme, že to vůbec není o moři. Zejtra mám noční službu já, takže doufám, že to skončí taky u nějakýho filmu, či pokecu a ne tak, že bude bordel. mám ji s týpkem, co je trochu divnej,
takže doufám, že se holkám (těm normálním) nebude chtít spát a ani jít někam pryč.

Den 13: Fiasko animátorů

Pravidla ringa jsou pro dobíhající zápasy tak, že se hrají všechny
sety do 7.
V moři jsou obrovské vlny, je červená vlajka, ale moře je mělké, takže plavčík povoluje vstup do moře, když vidí, že jsme tam jako vedoucí a pořád máme děti na očích.
Jdu za týpkama do vln. Skáčeme do nich, přes ně, blbneme. Kdo skočí blbě, dostane pleskanec do zad a má je červené. Soucit je u všech patrný jen když dostanou taky. Jinak se tomu smějeme.
Zdravotnice jde n pláži za hlavasem. Říká, že se nikdo z nich
nevyspal, týpek na marodce má puls kolem 50 a malý tlak. Jinak komunikuje a cítí se dobře. Jsou z toho hotové a delegátka asi taky, protože od ní dostávají sodu a přitom prý dělají, co můžou. Hlavas utrousí, že ho delegátka taky občas vytáčí.
Na nástěnce visí veřejně postup k odletu, vracení pokojů apod. Se 3 pravopisnýma chybama. Beru propisku a opravuji to.
Vidím animátora, jak to čte s nasraným výrazem. Beru propisku a opravuji to pro jistotu i na kopii v přízemí.
Paní E, která je dost dotěrná s tím, že si chce již potřetí
půjčit kvůli Facebooku můj notebook a zároveň to bere jako samozřejmost a neumí ani poprosit ani pořádně poděkovat, přichází do pokoje s tím, jestli je jako v pořadí. Odpovídám, že něco dělám a že nevím, jak ho budu chtít uvolnit. Říká, že kdyžtak přijde večer – odpovídám, že když hezky poprosí, tak by to šlo. Uvidíme, zda večer přijde, její výraz sem ve dveřích už neviděl.
Saláty jídelna fakt neobměňuje. Zelí, dvě rajčata, okurka. Navíc
jsou číšníci dost neschopní. Nemají systém v rozdělování jídel,
takže sem tam někdo čeká fakt dlouho, na někoho zapomenou úplně, dětem dávají velké porce, dospělákům a starším týpkům zase malé. Tak si jídla tak různě měníme a dojídáme po sobě. Občas zapomenou, že mají dát svačiny na počet, takže místo croassantů má jeden oddíl třeba veky s Nutellou a podobně. Dost nás to sere, že delegátka není schopná tohle vyjednat. Asi ji to netrápí, když ona má jídlo hned, co přijde do jídelny.
Odpoledne má být zumba ve vodě a pak turnaj v jedné hře mezi
vedoucími, aby měly děti zábavu.
Animátoři zjišťují, že reproduktor nehraje. Je vadná prodlužka. Sice je to na pláž slyšet z plážového baru, kde si týpci pouští nahlas hudbu, dost dobře, ale animátoři to balí, neumí si poradit, nebo spíš nechtějí, aby měli volno.
Animátor tvrdí, že je mu špatně. Samozřejmě s ním musí odejít
i animátorka/asistentka hlavního vedoucího (chodí spolu a oba jsou dost mimo v přípravách i realizacích čehokoli). Turnaj mezi vedoucími se z jejich strany ruší.
Devět vedoucích včetně mě se nedalo a hrajeme proti dětem. Starší ročníky (45+) jen koukají, ale nehrají. Je to od nich dost hloupé, chudáci děcka v jejich oddílech. Sice je to pohybová hra, ale uběhnout 5 metrů tam a 5 zpět fakt zvládne každý. Akorát oni jsou na dovolené, že jo…
Slézají se všechny děti a chtějí hrát proti nám. Nazítří vypíšeme, kdy kdo hraje. Čili animátoři už fakt nejsou vůbec potřeba (tedy oni vlastně téměř nikdy nebyli, nepočítáme-li úklid židlí po diskotéce a rozpis turnajů + nákup pohoštění včera).
Jinak zájem o děti už má jen hrstka vedoucích. Celkem 4. Z toho jedna jich má už fakt dost, páč jsou malé a dost dotěrné. Je ale mezi nimi. Chvála jí.
Ve městě dávám žebračce jídlo, co týpci nesnědli jako svačiny. Je vtom nějaké ovoce, veky, paštiky. Je první, z celé žebroty, která je evidentně ráda. V Ulcinj kolikrát ani nepoděkovali, když jsem jim jídlo dal a vypadali, že to někde za rohem hodili do popelnice. Takhle stařena byla udivená, několikrát poděkovala a ať mi prý Hospodin žehná.
Po večeři jdeme s týpkem, co má vyrážku na kontrolu k doktorce. Ta se ptá, kde máme vedoucího. Vysměje se mi sestřička + pacient, kterému ošetřují sedřenou patu (můj jmenovec) + jeho vedoucí. Říkám, že je nenávidím a že si nechám vytetovat vrásky, abych měl lid v duši.
Probíhá večerní karneval. Děti nevěděly, že jedou na pobyt
s tématikou retro, takže mají kostýmy lebek, Pokémonů, starší týpci se převlékají za děvky atp. Někteří vedoucí se na to vysrali a mají třeba kostým Sněhurky, doktorky, protiprašných masek, nebo vůbec nic. Tak já už nevím – možná jsem to vlastně nepochopil já a slečna K (+ pár vedoucích, kterým K půjčila staré šaty), když máme starý hadry, co se kdysi nosily. Děti se mě ptají: „A za co jdeš ty?“ Takže evidentně retro je fakt oslovuje celý týden… Navíc je to v prostoru před hotelem na
betonovém plácku s prostě hnusnym designem, který zachraňuje jeden minilaserový projektor. Fakt párty. Žádná soutěž o nej kostým, pouze foťáky cvakají a fotí děcka i vedoucí s masotem firmy, aby to bylo líbivé. Navíc je to všechno v otevřeném prostoru, takže se lidi tříští a vypadá to chudě.
Vedoucí tančí v hloučku, nevyburcovávají děti k tanci. Hlavas je
mezi nimi. O děti nezájem. Se slečnou K už na to fakt nemáme, takže sedíme na pařezu a čekáme, kdy odejdeme.
Zjišťuji, že týpek z mýho oddílu má fotku s mým obličejem na tapetě v mobilu. Frajer! 😀
Přichází týpek, co se mnou má mít noční službu, že by šel na
hodinu do města, ať hlídám sám. Bez slova prosím. Hádejte, čí je to syn. Ano, paní E. „Hm.“ Vzal to jako ano. Slečna K: „Ať si jde, debila nepotřebujeme a aspoň nebude vyžírat.“
Na poslední song Nothing Else Matters jsem byl vyzván k tanci. Hustý, zážitek na dalších 10 let. Od základky jsem ploužák netančil! Akorát jsem tedy zjistil, že ruce mi zůstávají v oblasti pasu a nesjíždí níž.
Vybil jsem notebook tak, aby zbývalo 10 %. Až bude chtít paní E půjčit notebook na 10 minutek, nebude tu 45 minut. He he.
Paní E nepřišla, tak nevím. Máte sklep?
Na noční službě jsme v podstatě hlídali jen ádéháďákaa jeho
pokoj, kde jsme byli párkrát a pak jsem kluky vzal na tahání barelů s vodou do 3. patra po schodech. Pak už byl relativně klid a po ještě delší době úplný klid.

Den 14:

Dvě slečny si chtějí točit kafe v automatu v jídelně. Tvrdí, že
to mají dovolené od vedoucí, co mi u stolu říkala, jak je to pro děti zakázané. Paní Y a její manžel to fakt dovolili. Prý výjimečně. Že jde o to, aby se tam netvořily fronty. Naprosto základní pedagogický fail. Takže se zvedám a Plameňákovi říkám, že „taky seru na pravidla“ a ať si natočí klidně 4. Je udiven, nechápe. Před jídelnou mu to už za klidu vysvětluji.
Dopoledne bez přítomnosti animátorů organizujeme turnaj, co se včera nedohrál. Vedoucí dostávají od většiny dětských týmů na prdel. Předodjezdová porada k zítřku je faktická, s verbálním oceněním naší práce. Tak, jak porada má vypadat.
Opravuji červenou barvou další chybu v i/y u informací, co visí na nástěnce všem dětem i dospělým.
Týpek vedoucí, kterýmu říkáme kloboučník, kovboj, nebo taky voják, se o pedňáku nechal docela jednoduše vynervovat práskajícíma dveřma od průvanu. Psychická odolnost moje a typek vedle mě je tedy znatelně vyšší.
Odcházíme na pláž. Před hotelem si stěžuje paní X, že jí
o poledním klidu moji týpci bouchali na dveře. A ať jim dám čouda. Ptám se, zda to skutečně byli oni. Bere to do svých rukou. Když se sejdou všichni, začne ukazovat, kdo chodí dolů na pokec s holkama (na chodbě) a pak začne křičet cosi o tom, ať se přiznají. Nepřiznávají se. „No, na to nikdo kouke nemáte, abyste se přiznali, co?“ Plameňák (alias Kečup poslední dny) si dává s fotbalovým míčem hlavičky a ptá se, zda je „zase bude chtít pověsit za koule do průvanu jako prošůto“ = zdejší
tradiční maso. Prý ne a rovnou půjdou za hlavasem.
„Běžte na pláž, no, makej.“ Vzhledem k situaci, kdy jsem si byl
téměř jistý, že by tohle neudělali a ještě na mne takto pokynula, ať makám, zahlásil jsem nahlas, že odcházíme na pláž a po cestě si povíme, co je to presumpce neviny. O 5 metrů dál jsem velmi nahlas vysvětloval, jak funguje náš právní řád a kluci náruživě poslouchali.
Po cestě mají týpci fóry na paní X i na to, jak ji budou ve 4 ráno
budit. Ptám se, zda to byl skutečně někdo z nich. Prý fakt ne. K vtípkům se přidávám.
Na pláži se dovídáme, že to byly jiné oddíly.
Dvojče 2 na Plameňáka: „Hej, vtip. ťuk, ťuk.“ Plameňák: „Kdo
tam?“ Dvojče 2: „Oddíl č. 3“
Přibíhá paní X s tím, že zjistila, že to nebyli oni a omlouvá se
svérázným způsobem. Že jako pardon, ale stejně jsou takoví sígři, že to mají preventivně a přijde to potom. Zároveň přichází týpek, který je z oddílu, který klepal a říká, že si je podá, že ej zbije, ale jeho ne, že za holkama nechodí a je hodnej. Posléze zjišťujeme, že on byl jedním ze třech klepajících.
Říkám týpkům, že si její vystoupení vykládám jako předplacenou permanentku a mají mínus jeden pojeb zdarma.
Plameňák nabaluje slečnu A. Nedaří se mu.
Řeší se, jak bude vypadat poslední (kanadská) noc. Plameňák a známý pokoj 302 řeší, co všechno provedou a jak to vypadalo minulé roky.
V plážovém baru hrajeme švindl. Vyhrávám jako druhý z 6.
Barman zvesela prodává dětem alkoholové mojito zmrzliny 18+. Zařizuji, aby to nedělal.
Se slečnou K počítáme, že máme hrubého 10 Kč na hodinu a čistého nějakých 7 Kč. Smějeme se.
Dochází nám, že je to pravda.
Závěrečný večer vypadá tak, že hlavas má proslov, pak se hodnotí celopobytová hra. Odměny jsou některé dost chabé (pytel s logem pojišťovny, pytlíček s malými obvazy – co jsou k praktickému použití v první pomoci k ničemu – apod.). První místa mají ve srovnání třeba mikiny Linkin Park.
Náš tým je předposlední.
Přichází závěrečné video. Práci animátora jsem ocenil, bylo pěkně sestříhané.
Následuje výběr miliardy fotek s ksichtama, začínám se dost nudit. Na konci je videoproslov hlavase, kde oceňuje práci své asistentky, delegátky, její asistentky, zdravotnic a (…) personálu celého hotelu. Asi na výkonné pracovníky zvané vedoucí zapomněl.
Následuje diskotéka.
Znovuobjevuji vzkazík z prvního týdne, kde mne pánové prosí
o záchranu před paní X. Směji se.
Noční službu mají všichni vedoucí. Ti, co mají malé děti, jdou
spát. My, co máme starší, kompenzujeme to, že na pláži máme vždy volnější režim. Jde spíš o dohady, hluk atp. Na kliky rozvěšujeme kelímky, abychom slyšeli, kdo opouští pokoj (kelímek spadne na dlaždice) – vynález vojáka/kloboučníka. Zároveň se schází poměrně dost vedoucích u nás na patře (páč je to nejrizikovější místo) a sedíme u stolku s mísou ovoce (s vodkou), dobrotama, co zbyly za celý pobyt a povídáme si.
Nevím v kolik hodin se to rozpouští a já vynáším matraci na chodbu na podestu a uléhám.
Budí mne padající kelímek. Týpek tvrdí, že ej mu blbě. Kouzelná babička už asi ví, takže ho zahání zpět do postele. Zbytek noci je (asi) klid.

Den 15: Odlet

Ráno mne budí můj jmenovec a diví se, že tam fakt spím.
Podruhé mne budí uklízečka. „Eh. Good morning.“ Směje se. „Hi, why are you sleeping here?“ Hledám slova tahle po ránu, nakonec ze sebe vyplodím: „Because… Eh… Fucking kids. Eh… I had a service.“ Se soucitným pochopením odchází o patro výše.
Slečna K je oprávněně vytočená. Doktorka, matka dítěte z jejího oddílu, prohledává jeho spolubydlícímu kufr s domněním, že odcizil dvoje kraťasy. Slečna K ví, že to tak není a toto nařknutí ji dosti pálí.
Jsem na hajzlu a do pokoje mi přichází paní E. „Tomáši?“ „Ten tu nebydlí.“ „Aha, Ondro, máš zapnutej noťas?“ „Ne, nemam.“ „Bych totiž potřebovala chvíli na facebook.“ „Hm.“ Odchází. Já postuji tento příspěvek a notebook zabalím. Takto fakt ne.
Syn paní E chce půjčit notebook. Kupodivu poprosí. Notebook se ale nechce nastartovat. Osud.
Paní E vidí notebook a chce ho půjčit. Už ji posílám slušným
způsobem do prdele.
S týpkama jdeme do města, dávám jim rozchod. Plameňák a V si kupují pod mým dohledem piva. Na Ruzyni je ukážou před rodiči, ať mám klid.
Jdeme si s hodnýma typkama (ty, co mi na noční službě vařily kafe a daly sušenku) sednout na zmrzku a kafíčko.
Číšník nechápe, co je to dýško. Nechávám ho pak na stole.
Autobusy na odjezd mají zhruba hodinu zpoždění.
Vystupuje z nich sparťanskej hooligans s mikinou Sparta a trikem s potiskem jejich znaku. Plešatej neonacista. Plameňák mu ukazuje náramek TRIBUNA SEVER od Slavie.
Plameňák mu chce rozbít držku, naštestí odhazuji batoh a běžím
k němu.
Plameňák zdrhá hotelem na druhou stranu. Čekám na něj. Obchází mne druhou stranou.
Nakonec se Plameňák drží, říká hlavasovi, co je též slávistický
kotelník, ať ho zbije za něj na dalším trnusu.
Nastupujeme do busu, kde nás vítá autobusák stylem „Heil Adolf Hitler!“.
Autobusák nezavřel zavazadlový prostor a jede. Po mé výzvě přivrzdí a zavře ho jiný autobusák.
Autobusák celou cestu zívá, čumí do mobilu a vypadá, že za chvíli odpadne. Koukám na něj celou cestu do zpětného zrcátka a jsem připraven vyběhnout a chytit volant.
Bavíme se s Plameňákem a dalšími o Slavii, o trhání sedaček na
stadionu, o tom, že kdybych byl milionář, vykoupím všechny permanentky a kotel by byl bez lidí atp.
Jedeme kolem Skadarského jezera. Hezký. Stejný jako kdybych jel na vejlet, co byl v nabídce. Pokoukat a nazdar.
Na letišti týpek z mýho oddílu propašoval branou nůž. Řákám, že ho vytáhne a zabiju ho.
Ten stejnej prošel s celu letenkou bez utržení útržku.
Ten stejnej + další z mýho oddílu jdou bosi. Vidím je z dálky, jak se na dráze fotí s bosýma nohama. Typicky plážová fotka.
Když se dostanu k týpkovi s reflexní vestou, omlouvám se za to a on poznamenává se smíchem: „It’s OK, they are young.“
Nejdu je seřvat, ale naopak si nechávám poslat fotku.
Během cesty vyžírám svačiny, co děti nechtějí. Typka V, se kterou jsem se během pobytu dost bavil, poznamenává, že jsem „nenažraný hovado“. No, říct tohle vedoucímu je drzost, ale v tomto případě jí vlastně dávám za pravdu. Je to totiž tak.
Zpoza sedaček slyším, že jsem ten, co míval pravidelně několik
obědů a večeří.
Dosedáme hladce, tleskáme, celé letadlo pak zpívá vulgární písničku o kouření čuráků od Anči ve stodole, pak „byl jeden pán“.
Projdeme skrze pasovou kontolu, hledáme bágly. Nemohu se dopočítat o jednou dítě.
Podařilo se. Neodevzdal mi na mé četné výzvy pas.
Přichází dojemná oučení, kde si vyslechnu krásná slova a přichází objímačky vedoucích i dětí.
Prosby, ať jedu příští rok. Z pozice vedoucího nemohu zejména malé děti zklamat. Dávám nejasné odpovědi s tím, že nevím, jak to bude, alevím, že sem ne. Je mi to z části líto, ale rozbitou organizaci, nepodporující kulturu zpětné vazby, tajení infa mez vedoucími, nedostatky v zajišťování bezpečnostních standardů a tisíce jiných věcí příště nechci. Děti zapomenou, částečně.
Odevzdávám rodičům prachy, děti, kartičky pojištění, dostávám od jedněch za odměnu víno (chci bejt učitel, právě jsem se rozhodl :D).
Mám se hlásit někomu z cestovky, ale ten týpek už zdrhnul. Tak asi OK. Se slečnou K máme cestu na metro, bylo to fajn. Čus bus, příště jinam, ale převyšuje stále pozitivní pocit a zážitky jsou převážně krásné.
Přijíždím v noci domů a za střízliva si nejsem jistý, zda je to
domov. Kontroluji, zda je víno v batohu. Je. Schránky vyndané ze zdi, na chodbách není lino, trubky u holých zdí. Co se děje? Aha, jsem doma. Panelák se rekonstruuje.
Uléhám s myšlenkou, že za pár hodin vstávám na celodenní kurz, kam jedu jako instruktor a kde se budu cítit jako na pláži, páč budu mít chvíli času, než přijedou na vorech klienti a vykoupu se na Slapech.
Díky, vydělal jsem si po zdanění nějakých 2.600 Kč. Pokud tento článek přečte někdo z vedení, tak asi 0 Kč. Po odečtení toho, co jsem utratil za pičovinky mi zbývá přes litr. Zítra si vydělám za jeden den víc, než za 14 dnů s čtyřiadvacetihodinouvou plnou zodpovědností za
náročněji zvládnutelné klienty. <3