Básně

Kráčel jsem nocí temnou

R: Kráčel jsem nocí temnou,
naposledy jsem se bál,
Kráčel jsem nocí temnou,
šel jsem stále dál a dál.

Nic neměl, nic neviděl,
do ran stále se řezal,
hladový nic nepozřel,
byť žebrat jsem se nebál.
_____________________________

Nikde nikdo, noc temná,
cesta ve dví, nevím kam,
jak ten čas stále tiká,
cítím, že jsem více sám.

R:

Hůl neopouštím nikdy,
ač se bojím, rozjímám,
v hlavě mám všechny křivdy,
konec svůj už přijímám.

R:

Vidím teď čtyři cesty,
nad rozcestím visí kříž,
Kristus kyne hlavou kudy,
přistupuji k němu blíž.

R:

Pokorně poděkuji,
třikrát říkám „nebojím“,
beznaděj odkloňuji,
noc již není temná – vím.

R:

Nemoc

Třeští, třeští moje noha
třeští, třeští moje noha
třeští, třeští teď

Prasky prask, prask prask
prasky prask
prasky prasky prask, prasky prask

Křupou moje záda, moje záda, páteř se láme, než se celá zláme

Čistím si zuby
čistím si zuby
čistím si zuby
čistím si zuby
kartáčku jsem štětiny rozkousal

Oči, oči, kde jsou?
Oči, oči, kde jsou oči mé?

Oči, oči, kde jsou?
Oči, oči, kde jsou oči mé?

Oči, oči, kde jsou?
Oči, oči, kde jsou oči mé?

Oči, oči, kde jsou?
Oči, oči, kde jsou oči mé?

Klove do nich kuře, polévá je kyselinou!

A ústa? Kde jsou má ústa? A proč mi zuby hnijí za živa?! A ústa?
Kde jsou má ústa? A proč mi zuby hnijí za živa?!

Řekni, mozku
řekni, mícho
kde je má polysterénová babička?!

Ranní přednáška

Když jarní slunko plesá svými paprsky do tváře
říkám si: „Zajdi už za mraky, ty svině!“
Je sedm ráno a můj čaj zůstal nedopitý,
jsem znaven, přec musím běžet pěšinou – a jarem neopitý.

V osm říkám si: „Tak už zajdeš, blbá žlutá koule?“
Přitom sedím monologem znuděn v přednáškové hale.
Osm třicet, odbíjí mé digitální hodinky – čas vypadnout.
Právě včas, nechtěl bych tu dneska zdechnout.

A najednou cítím volnost, cítím vůni jara
ač jinovatkou pokrytá jsou ta zmrzlá rána.
Je to nádech fantazie, magické dějství přírody,
ó, jak já to pohlazení od slunce nadevše miluji.

Těžký životní osud, jejž pan Jindřich nese na bedrech

Autor: Opicakuz & Charousnice

Byl jsem jednou v lese,
coz zazitky s sebou nese.
Bylo rano, pekny den,
Me hovno chtelo rychle ven.

Lopuch zadny a uz vubec s beruskou,
marne jsem se branil chodit s hnedou pokozkou.
Potrisnen a zhrzen situaci tezkou,
donutil jsem se vylezt na Vysehrad za kneznou.

Copak vestis, copak v dali vidis, Libuse?
Tys hovno nechal pod stromem moruse!
Tot neliby a nezodpovedny tvuj cin!
Bud rad, ze te nevidel tvuj syn!

Dale vidim caru hnedou,
ty vypary me po ni vedou.
Po staleti temna, dlouha cesta,
je uz teda celkem seschla.

Hled, ty tu vsak kalis stale,
travici trakt hoden krale.
Kazdy by mohl konzistenci zavidet,
ale probuh, musis u toho tak dovadet?!

Odpust si pri kaleni ten skakaci hrad,
ty nemuzes u toho drepet, ci stat?
A zacni si konecne lepe pocinat
i v koulovani a prestan narikat.

Inu, vzal jsem hrst snehu, i kdyz trochu hnedou
a do toho pocinu ja vlozil se s nehou.
Vsak obratme list, hoven uz bylo dost,
coz takhle popsat nejakou peknou kost?

Moje Marka doma pere, zehli, vari,
kdyz knirek si oholi, tak potom zari.
Vsech sest deti postavi do late,
kdyz je hlidam ja, kaslou na me, proklate!

A kdyz jsem z nich vedle, tak jdu prave do lesa,

…anebo si to s Markou rozdame!
Amen.