Básně

Ranní přednáška

Když jarní slunko plesá svými paprsky do tváře
říkám si: „Zajdi už za mraky, ty svině!“
Je sedm ráno a můj čaj zůstal nedopitý,
jsem znaven, přec musím běžet pěšinou – a jarem neopitý.

V osm říkám si: „Tak už zajdeš, blbá žlutá koule?“
Přitom sedím monologem znuděn v přednáškové hale.
Osm třicet, odbíjí mé digitální hodinky – čas vypadnout.
Právě včas, nechtěl bych tu dneska zdechnout.

A najednou cítím volnost, cítím vůni jara
ač jinovatkou pokrytá jsou ta zmrzlá rána.
Je to nádech fantazie, magické dějství přírody,
ó, jak já to pohlazení od slunce nadevše miluji.

Těžký životní osud, jejž pan Jindřich nese na bedrech

Autor: Opicakuz & Charousnice

Byl jsem jednou v lese,
coz zazitky s sebou nese.
Bylo rano, pekny den,
Me hovno chtelo rychle ven.

Lopuch zadny a uz vubec s beruskou,
marne jsem se branil chodit s hnedou pokozkou.
Potrisnen a zhrzen situaci tezkou,
donutil jsem se vylezt na Vysehrad za kneznou.

Copak vestis, copak v dali vidis, Libuse?
Tys hovno nechal pod stromem moruse!
Tot neliby a nezodpovedny tvuj cin!
Bud rad, ze te nevidel tvuj syn!

Dale vidim caru hnedou,
ty vypary me po ni vedou.
Po staleti temna, dlouha cesta,
je uz teda celkem seschla.

Hled, ty tu vsak kalis stale,
travici trakt hoden krale.
Kazdy by mohl konzistenci zavidet,
ale probuh, musis u toho tak dovadet?!

Odpust si pri kaleni ten skakaci hrad,
ty nemuzes u toho drepet, ci stat?
A zacni si konecne lepe pocinat
i v koulovani a prestan narikat.

Inu, vzal jsem hrst snehu, i kdyz trochu hnedou
a do toho pocinu ja vlozil se s nehou.
Vsak obratme list, hoven uz bylo dost,
coz takhle popsat nejakou peknou kost?

Moje Marka doma pere, zehli, vari,
kdyz knirek si oholi, tak potom zari.
Vsech sest deti postavi do late,
kdyz je hlidam ja, kaslou na me, proklate!

A kdyz jsem z nich vedle, tak jdu prave do lesa,

…anebo si to s Markou rozdame!
Amen.

Mrazík

Menší mrazík
přešel kolem okna
nočního metra
A já vydechl
horký vzduch

Běžel jsem vytrvale
dlouho a rychle
se zápalem ohně
za patama

Přistoupil starý muž
má uniformu dopraváků
A jeho tvář
Já ji znám
Potkávám ji často a má zvlaštní rysy
a jizvu u obočí
Je tak známý –
jako bych ho znal věky
A přec se s ním nepozdravím

Vystupuji
a třesu se
To je tou zimou
Ale venku není sníh
A venku nejsi ty
tudíž venku nejsem já

Nebyl to hezký večer
Jen já
a Ty se mnou
Nebyl to špatný večer

bez Tebe
Však nemám náladu
tys ji neměla
A tak nastupuji do autobusu
číslo 196
Doveze mne ještě dál
od tebe

A přece
A taky i když
Nechci Tě líbat
ani se mazlit
Nechci s tebou spát
ani s tebou mluvit
Avšak
chtěl bych tě
mít u sebe
Být pro tebe
A tak až do rána
Usnout
a ráno Ti udělat snídani
Usmát se
líbat Tě
mazlit se
Spát s tebou
A mít Tě rád
Milovat Tě – i když to se nemění