Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal –
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
Ze sbírky Kolik příležitostí má růže
Seppuku je japonská rituální sebevražda. V Evropě je též známá jako harakiri (česky „řezání břicha“), ovšem tento termín, který je tvořen stejnými japonskými znaky použitými v obráceném pořadí, je v Japonsku pokládán za poněkud vulgární a samotnými samuraji nebyl nikdy používán. Muži si v kleče prořízli břišní dutinu krátkým samurajským mečem (wakizaši) (překl. „společník“), a to vodorovně zleva doprava, pak mohl následovat ještě svislý řez. Následně jim pobočník usekl hlavu, aby tak ukončil jejich utrpení. Někteří bojovníci ale dali před stětím přednost vlastnoručnímu probodnutí hrdla či srdce.
To se píše na Wikipedii. Vzhledem k brutalitě této kratochvíle nabízím jedodušší řešení. Stačí zažít muka z toho, jak se z jídla poserete a pak si nějaké řezání břicha rozmyslíte. Pokud to ovšem nesežerete i s vidličkou a nebudete si ji muset ASAP odoperovat nožem, který vám z příborového setu ještě zbyl.
Netřeba komentovat, ale pro blbce:
