Beran a lilie

Černý beran na pokraji rodinné pasti, co vzdal prorážení zdi svými rohy, kteréžto chtěly se utkati s úhlavním nepřítelem osobní svobody a vlastního rozumu, víře v utilitarismus a snahy učinit rozhodnutí takové, by mělo svou logiku a smysl, zanadával, avšak posléze seznal, že ani to nepohne s dnes večer tak ošklivou dominantou, jako je mlýnek na slova, která mele s nehynoucí vytrvalostí stále dokola bez jediného pozastavení nad tím, že sama nemá jediné ucho, kterým by třebas slyšela, co se jí beran snaží vysvětlit a proti čemu se skutečně staví, co si vyprošuje a co mu na celé záležitosti vadí, a proto jal se konati činy namísto planých slov a beze strachu před zvětšujícím se mlýnkem, otočil se na kopytě o sto osmdesát stupňů, nakročil si a s pozdviženou hlavou kráčel svižným krokem směrem ku dveřím, za jimiž se klenula chodba s východem malým, však prostupným pro berana, který si to šinul hrdě vstříc osudu, jenž ho čekal na svobodné půdě venku, a přitom myslel na to, jak zbytek večera protančí a zapomene snad na bol, který ho zasáhl trefně, a na to, že konečně opět uvidí lilii, co mu tak chyběla, beze zájmu o ostatní zbylé růže, neb masku krásy růží odhalil již dávno a zjistil, že jsou skutečně všechny stejné, i když vypadají každá jinak a mají jiná zbarvení; jen lilie je tak čistá svou nevinnou prostotou, že je oproti růžím opravdovou krásou zvěčněnou v její vlastní podobě, a proto si zvolil právě ji, aby s ní mohl protančit večer a nakonec přivoněl k jejímu krásnému květu, neb jedině tak mohl jít zpátky domů, aby poklidně a s jemně zamotanou hlavou mohl spočinout na své lóže, kde si právě nechává ve svém snění zdát o své krásné lilii.