Květy zimní noci, které tak nádherně ozařují hřejivá světla letních nálad, podbízivá touha malé dívenky, jež lační po dychtivém objetí vysněného prince ze vzdušného zámku, poletující myšlenka rozprostřená po Hlavním nádraží, plápolající mihotavý plamínek nad otevřeným kahanem na havířově přilbě, dvě nahá těla ve zmatku vášní oddychující na čerstvě povlečené posteli, svižně jedoucí rychlovlak prorážející hektolitry vzduchu, v marastu topící se oči, které měly tu čest okusit druhého sousta z Evina jablka, nevyhnutelný pláč o svačinku okradeného klučiny ve školní třídě, roztavená koule z mikrotenového sáčku, co se vpíjí sama do sebe, jakoby sebe sama pohlcovala, rezavá železobetonová kapsa za živa utopená v moři asfaltové lázně, drásavá hudba rezonující na ušních bubíncích kojence, shluk bezdomovců vraždících pro kůrku chleba, zvracející polomrtvá Lady Black po sežrání smrtonosné dávky prášků na spaní…
„Tak co ty kluku? Cos tam dělal za vopičárny na tý střeše, co?“ "Ta zeď stojí dál, ne?" "Ale jsou na tom ty tvoje vopičárny!"