„Píšťalce bude jednadvacet. Hm… To by chtělo nějaký dárek. Hm… A co něco fakt pořádnýho?! Asi před měsícem mi vlastně psala, že už vlastně může všechno čekat a strašně ráda by byla překvapená. To by se mohlo skloubit. Jo, to by se dalo! Slaví v úterý. Sakra, je tam středa. Ve středu máme schůzku, takže se uvidíme. No ale když jí něco dám, tím spíš nic čekat nebude. No a hned na to je výprava. To se hodí. “
Přesně tohle se mi honilo hlavou asi měsíc před Píšťalčinými narozeninamii. Zeptal jsem se ještě Báry, Radara, Večernice a Coco, zda by se mnou něco nepřipravili. Samo sebou souhlasili. Ještě se přidal Mates, který na výpravu nemohl, ale přidal alespoň nápady.
Docela nám nahrálo do karet to, že v termín výpravy se konala škola v přírodě na Hostýnské a na výpravu tedy děti nejeli. Výprava se tedy uskutečnila jen pro starší a všichni byli zapojeni do příprav a realizace oslavy.
Sešli jsme se na hromadném chatu a proběhla zhruba hodinová konverzace. Tam jsme tedy dohodli co se bude zhruba dít. I po hodině zde bylo ještě mnoho nedořešených detailů, ale základní nástin tu byl.
Poslal jsem všem email se záznamem konverzace a připomínkou, že bychom se měli dohodnout, cože to vlastně budeme hrát za divadlo.
Na základě dalších emailů jsme se dohodli na vyřazení létajících konfet z oslavy z důvodu nevkusnosti, která by zkazila kouzelnou atmosféru.
Divadlo
Návrh Radara a Opičáka: Sehrajeme Zlatý kolovrat a Svatební košili – obě hry se budou dobře hrát a je tam ideální počet postav.
Sraz: neděle, 9:00 před ZŠ Hostýnská. Odtud se přesuneme na jeviště (nejspíš N 50° 4.78933′, E 14° 29.07092′). Zkuste každý promyslet a napsat
sem nějaký nástin scenérií.
Ve středu jsme Píšťalce dali nějaké menší dárečky a popřáli jí. No, to, že nemá propíchnuté uši a Večerka jí chtěla dát náušnice a já jí dal kešku s názvem Píšťalka, kde si doběhla v pantoflích pro potupné STF, ji utvrdilo v myšlence, že její narozeniny prostě nemohou dopadnout dobře. Tím větší byla naše touha po tom, aby náš plán vyšel! To s tou keškou a ostatními dárečky navíc skvěle odklonilo Píšťalčinu pozornost od našich příprav oslavy.
Coco sepsala scénář pro Zlatý kolovrat a také pro Svatební košili
tak, aby to nebylo veršované. To mělo být z toho důvodu, abychom mohli
improvizovat, když nám vypadne text.
Venku byl mráz a smog, šli jsme tedy do klubovny. Shodli jsme se, že veršované divadlo bude vypadat lépe a sehrajeme tedy jen jednu báseň. Navíc ty neveršované scénáře od Coco se nedají číst. Vyhrál to Zlatý kolovrat. Je jednak přívětivější vzhledem k rolím a je také lépe hratelný a dramatičtější. Jelikož jsem měl staženou jen polovinu básně (nějak se zbláznil doplněk pro stahování webů v mém PC), druhou jsme přepisovali, abychom každý držel vlastní papír a mohli jsme hrát.
Bohužel přepisování Coco trvalo strašně dlouho a tak jsme k závěru vlastně nenacvičili skoro nic…
Coco našla doma supr čupr oči z nějaké figuríny kostlivce a Bára vytvořila
nádherné nožky. Ty byly ze silonek vycpanými vatou. Takto vytvořené nohy se nám moc líbily a hráli jsme si s nimi po zbytek nadcházející výpravy. Kolovrátek měla představovat židle.
Abych nezůstal pozadu, nabídl jsem se, že nakonec vyrobím veršovaný scénář a všem ho rozešlu.
Divadlo 2
Ahoj,
jak jsem řekl, stalo se. Vytvořil jsem scénář. Naučte se své texty a tento čtvrtek (je státní svátek) se sejdeme v 8 před Hostýnskou. A vezměte si nějaké jídlo, ať neumřete hlady jako se to minule skoro povedlo.
Od Báry došla zpráva, abychom si vzali baterky, se kterými si rovnou zkusíme, jak to bude vypadat. Kupodivu jsme se opravdu sešli a měli jsme i ty baterky. Jen to jídlo zase chybělo. Klasika. Padla tedy další část Granka a jedny piškoty.
Baterky jsem rozmístili po místnosti a začali jsme hrát. Své role jsme napoprvé zahráli celkem dobře s drobným zadrháváním. Po několika zkoušeních to vypadalo velmi slibně. V mezidobí jsem Večernici naučil
ovládat mixážní panel ala notebook tak, aby pouštěla hudbu ve chvíle,
které byly zaznačeny tužkou v jejím scénáři. Po několika odzkoušených
hrách jí to šlo skvěle.
Krátká konverzace s Radarem
Zkoušeli jsme a zkoušeli. Když jsme zrovna nezkoušeli, tak jsme měli černé minutky a nebo jsme blbli. V jednu černou minutku se ozval klíč v zámku. Všichni ztuhli. Co teď bude? Snad nejde Píšťala. Ale Opičák přeci Amazonku zaúkoloval, aby dohlédla na to, že do klubovny nepůjde. To by mu Áma poslala alespoň SMS…
Když návštěvníkovi nešly otevřít dveře kvůli klíčům v zámku z druhé strany, šel jsem otevřít a už hledal pro Píšťu výmluvu. No a on to byl Berka! Rozvítil jsem tedy světlo a pozdravili jsme se. Prohodili jsme s Berkou pár slov, on nám postavil na stůl láhev dětského šampáňa a poznamenal: „Tady máte.“ Pak postavil pár krabic od plenek po Kačence a Tomáškovi do rohu klubovny a se slovy „Mám děcka v autě“, odešel.
Zkusili jsme zase divadlo a pak už se nic moc nedělo. Každý věděl co má dělat a těšili jsme se na výpravu.
Odzkoušeno, naučeno, vyrážíme
Největší problém byl přepravit bábovku a kytici, pokud možno bez poničení a nějak velmi nenápadně, na místo, kde jsme měli trávit víkend. Kytici jsme vyřešili, řekl bych, až rafinovaně. Radar si od sestry půjčil obal na kytaru a do něj kytici uschoval. Já jsem měl vzít bábovku. Podařilo se mi ji upéct na poslední chvíli a vypadala celkem obstojně. Až na to, že jsem formu nevysypal strouhankou, což ale můžeme opomenout, protože to je u mě zvykem. Když jsem horkou bábovku vyndal z trouby (a spálil jsem si ruce), přemýšlel jsem co s ní. Je horká, mám na odchod z domu asi tak deset minut a já nevím co s ní.
Mé úvahy byly takové, že bábovku strčím do batohu a budu doufat, že přežije. Další myšlenka byla, že se na ni vykašlu a nechám ji doma, a tak dále. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem bábovku zabalil do utěrky a tu zagumičkoval. Poté jsem bábovku strčil do plátěné tašky. Doufal jsem, že se Píšťalka nebude ptát co to táhnu a hlavně, že to nebude v autobuse příliš vonět. To, že jsem seděl 4 hodiny vedle ní mi k tomu maskování moc nepřispívalo! Ale nic nepoznala. Prý ji ani nenapadlo se mne na to zeptat. Zkrátka o tom nepřemýšlela, což bylo dobře.
Radara se však na ten obal od kytary ptala. Říkala: „Co to s sebou táhneš?“ Radar ji pohotově odvětil, že v tom má přeci samopal a dál se s ní nebavil.
Když jsme se dostali do baráku, kde jsme měli strávit víkend, našel jsem skříň, kam jsme v průběhu zabydlování se postupně skrývali materiál na velkou akci. Svíčky, kostýmy, bábovka, kytice, balónky, skleničky na přípitek.
Uf, vše bylo připraveno. Po zbytek večera jsme kecali u kamen a povídali si. Spolu s Bárou jsem si lehl na pec do vedlejší místnosti, než kde se spalo. Potřebovali jsme, aby Píšťalka usnula a my vzbudili ostatní a připravili představení. A Píšťalka nešla spát a nešla spát. A my už byli unavení a ona stále nešla spát. A my se báli, že usneme a ona nešla spát. A pak už to bylo trapné čekání a ona stále nešla spát. A my už naříkali, že bychom uvítali, kdyby byla v posteli a ona nešla spát.
A ona nešla spát
„Pst, Báro, myslím, že nejsou slyšet,“ řekl jsem. „Nejsou. Ale neslyšela jsem jak by si rozbalovali spacáky,“ odvětila. „Hm, já taky ne. Fuuuuu!
Tak tedy ještě počkáme,“ pronesl jsem s nelibostí.
V půl druhé ráno to vypadalo, že všichni opravdu spí. Bára šla jakoby na záchod a obhlédla situaci. Slyšel jsem, jak se Píšťalka převrátila na bok, ale myslel jsem, že spí. Šli jsme tedy vzbudit Radara. Spal na rozvrzané palandě. Když jsem s ním šel zatřást,, vzbudil jsem vrzáním postele samozřejmě i Píšťalku. „No, to se vsákne,“ řekl jsem si. Začal jsem budit Radara. Nechtělo se mu vstávat. Několikrát se posadil, znovu si lehl a usnul. Pak se začal vymlouvat, že je prý unavený. Tomu se dodnes směji. I když chápu, že člověk po probuzení nevnímá, přijde mi to strašně vtipné. Byla to zkrátka vtipná výmluva. Vykopal jsem ho z postele s tím, že jsme nezůstali vzhůru kvůli tomu, aby se to připravilo ráno, jak navrhoval.
Když se dostal z postele, přišel do kuchyně. Vymysleli jsme, že to sehrajeme na půdě. V lese je mlha a baterky by nás moc neosvítily a navíc je zima. Vynechali jsme tedy cestu po svíčkách a lichotivé papírky u každé ze svíček. Svíčky jsme místo toho rozmístili na půdě jako ohraničení hrací plochy. Ani pak nebyly potřeba baterky. Červené světlo od hřbitovních svíček vše krásně osvítilo.
Vzbudili jsme Večernici a Coco. Zjistili jsme, že Coco nechala doma oči a svůj kostým si nechala pro jistotu v klubovně. Vlastní dcera přišla o jednu část z kostýmu, která tedy připadla nevlastní dceři. Po dohodě jsme vyřadili z výzdoby balónky. Jednak jsme nechtěli, aby nějaký praskl a probudil Píšťalku a jednak se nám to zdálo takové moc v americkém stylu.
Vyzdobili jsme slavnostní stůl. Bábovka, talířky, oříšky a jiné pochoutky, skleničky už s předem nalitou Márkou, protože Radar nevzal karafu, nějaké věci z večeří co nám zbyly, zkrátka vše, co se dalo použít.
Rozmístili jsme ještě asi tři svíčky, které symbolizovaly trasu, kudy má Píšťa jít. Převlíkli jsme se do kostýmů, párkrát si ještě zaběhli pro nějakou věc co zbyla v pokoji. Například notebook s hudbou, nebo tak. Píšťa nás celou dobu pozorovala, protože neusnula…
Když bylo vše připraveno, Večernice seběhla z půdy se svíčkou a postavila ji doprostřed pokoje. Píšťalka se zvedla a šla po svíčkách. Když došla nahoru, čekala na ni židle, kam si sedla a my přes ni přehodili deku na zahřátí. Poté jsme začali hrát.
Úryvky z divadla
Vše probíhalo dle plánu. Texty jsme všichni měli naučené. První zádrhel přišel ve chvíli, kdy na scénu přišlo pachole. Prodávalo nejprve zlatý kolovrátek. „Za dvě nohy jest,“ říkal jsem. A sakra, co já jim vlastně dám? Babice mi tu nese nohy a já nemám kolovrátek. Radar alias baba se rychle vzpamatoval a vzal si židli, která stála vedle mě. Druhou věcí, kterou jsem prodával, byla přeslice. Tu jsem nahradil krytkou na hřbitovní svíci a Radar mi jakožto baba dával pantofle místo rukou. Oči jsem nahradil taktéž dvěma krytkami a přijal jsem už ani nevím co.
Dále už opět vše klapalo jak mělo. Myslím, že Píšťalka byla nadšená, ale v té tmě jsem její výraz v obličeji neviděl. Sešli jsme dolů z půdy a přesunuli se do jídelny. Na stole čekalo pohoštění. Ťukli jsme si na zdraví a pustili se do jídla. Tady jsem již Píšťalku viděl ve světle. Slzičky měla na krajíčku a byla nadšená. Vlastně v tu chvíli jsem si uvědomil, že se nám to povedlo tak, jak jsme chtěli. „My si prostě nemyslíme, že každé narozeniny musí být nutně zkažené!“ řekl jsem Píště a poblahopřál jsem jí.
U stolu jsme si povídali do té doby, než jsme se neunavili natolik, abychom usnuli. Píšťalka říkala, že to nečekala. Hlavně se nám prý povedlo maskování ve středu, a tak od myšlenky, že bude něco víc, opustila. Jen bohužel nestačila ani v těch půl druhé ráno usnout a tak nás viděla, jak se pohybujeme po pokoji. Ale co se mělo stát netušila.
Šli jsme spát a spali jsme tvrdě. Probudili jsme se až ve čtvrt na dvě odpoledne. Ze soboty tedy moc nebylo, ale stejně ta výprava stála za to. Rozdali jsme radost a jistě nejen mě to hřeje u srdce. Víte, pochopil jsem, co chtěl Albert Einstein říct tvrzením: „Pouze život, který žijeme
pro ostatní stojí za to.“
