Rubrika: Nezařazené

V září 2018 se Bláťa rozhodla složit funkci hlavního vedoucího. Oficiální ukončení působení v této roli oznámila na 1. leden 2019. Vzhledem k tomu, že nikdo nejevil zájem o tuto roli, rozhodl jsem se tuto roli vykonávat a byť to nebylo zrovna v atmosféře, kdy by se někomu chtělo tleskat, bylo to přijato. Během podzimu se mi to rozleželo a říkal jsem si, že platí, že ve dvou se to lépe táhne. Člověk v leaderovské roli není osamocen, je kreativnější a může si více věcí prosadit, když už je předem s někým probral. Vstoupil jsem do role hlavase s tím, že chci k sobě parťáka/parťačklu. Do toho se mnou šla nakonec Vlčice a skutečně k 1. 1. 2019 jsme si na to po poradě s Bláťou a Vlčicí v mém nuzném studentském bytě plácli.

Ve chvíli, kdy nemůžu vydávat rozhodnutí, ale zároveň jsem hlavním vedoucím, od kterého se to očekává, je namístě přiznat, že je to velice těžká úloha. V případě, kdy však jde o sehranou dvojici hlavas + někdo další (typicky to bývá u oddílů hospodář, ale nemusí to být takto vždy), jde to lépe. Osobně si myslím, že užší vedení maximálně 5 lidí je nejlepším možným počinem. Rozhodování ve větší skupině pak znamená, že ne všichni mají vstupní informace, ne všichni umí vyhodnotit situaci z širšího pohledu a zároveň je mnohdy velice obtížné najít ideální řešení akceptované všemi, protože pak existuje tisíc názorů, nikdo není moderátor a nenachází se žádná uspokojivá řešení.

Po letním táboře 2022 jsem se rozhodl téměř po čtyřech letech hlavasování a současném desetiletém působení v oddíle Poutníci tuto funkci složit a po odsouhlasení ostatními vedoucími zavedl systém voleb, do kterého jsou zapojeny i děti (což pokládám za důležitou součást). Mandát hlavase a jeho zástupce se uděluje na 2 roky. První rok se hlavas rozkoukává a další pak něco vůbec zavádí. Může být pochopitelně zvolen opakovaně. Kdo bude dalším hlavním vedoucím, je zatím ve hvězdách.

Co jsem však zkusil, je ohlédnout se za svým působením ve funkci hlavase a vyhodnotit, co se z mých vizí (vznikaly i v průběhu mého působení, po rozhovorech s lidmi, nebo po sledování toho, co se děje uvnitř oddílu i jinde kolem nás) povedlo uskutečnit a co ne. Pochopitelně výsledky nejsou jen mojí prací, ale určitě je úkolem hlavase podporovat určité směřování oddílu a získávat jakožto leader skupiny vedoucí a děti pro spolupráci nad tím, čemu věří. Část věcí byla rozjeta již v období před mým hlavasováním.

Hlavní vedoucí (hlavas)

Hlavas je nejvyšší funkce v našem oddíle. Je to leader týmu vedoucích, strážce oddílových hodnot a citlivý posouvač dění dopředu. Zodpovídá za to, že v oddíle vše běží tak, jak má. Předpokladem pro to stát se hlavasem je splnění Stezky Vůdce a kurz hlavního vedoucího. A samozřejmě také dlouholetá zkušenost z pozice oddílového vedoucího a znalost všech zákoutí oddílového života.

Viz Hierarchie v oddíle

Moje hlavasovská vize v období 2019–2022

1. Vytvořit a zavést do praxe ucelený vzdělávací systém
2. Nastavit přehlednou interní komunikaci a uvést ji v život
3. Mít jasnou komunikaci směrem k rodičům a veřejnosti
4. Mít bezpečně uložená a zálohovaná sdílená data
5. Mít atraktivní a přehledný marketing plnící náborové a advokační cíle
6. Mít sepsanou historii oddílu v ucelené podobě, slavit důležité milníky
7. Být jako oddíl maximálně transparentní
8. Proměnit oddíl z uzavřeného kolektivu do otevřeného širšímu okolí a vybudovat kolem něj komunitu
9. Mít zastupitelnost jednotlivých oddílových rolí a vytvořit podporující prostředí pro motivaci dobrovolníků
10. Definovat poutnickou vizi, mít sdílené a žité hodnoty a jasnou strategii, kterou budeme využívat pro plnění stanovených cílů činnosti
11. Profesionalizovat se v pedagogickém působení
12. Přestoupit k hlavnímu spolku, který bude naši činnost i jednotlivce aktivně podporovat
13. Mít členskou základnu ve stálém počtu dětí a vedoucích tak, aby všichni jednotlivci byli plně součástí oddílového života
14. Závěr

Vytvořit a zavést do praxe ucelený vzdělávací systém

Dlouho jsme setrvávali v módu, kdy jsme s nadšením vytvořili Stezky, převzali a upravili pár zálesáckých zkoušek od kolektivu, ze kterého oddíl vzniknul. Do toho jsme se sem tam snažili pracovat s Rádci, ale byly to takové výstřely do tmy, kdy jsme nevěděli, jak na to, aby to mělo nějakou logiku.

Nakonec se podařilo zajistit tým lidí, který se sešel a navrhnul vzdělávací systém, který reflektuje věk jednotlivců tak, aby měli možnost neustále během svého působení objevovat nové věci a zkrátka se nenudit tím, že neustále děláme něco, co je mířeno jen na mladší, nebo naopak aby nenastávaly situace, kdy pracujeme se staršími a máme od nich očekávání heroických výkonů. Zároveň se v systému podařilo odhalit, že ne každý má ambice věnovat se výchovnému působení, a tak má možnost zvolit si cestu jiné odbornosti (zdravotník, kuchař aj.).

V současné době je systém téměř hotový (chybí Stezka Vůdce – příručka pro budoucí hlavase či nejorientovanější vedoucí). Některé ze Stezek by si zasloužily více propracovat, ale jinak je to možný funkční model. Zároveň je systém protkaný důležitými přechodovými rituály, které mají zvláštní až magickou hodnotu pro všechny zúčastněné a také podporují motivaci ostatních plnit dané zkoušky a Stezky.

Povedlo se navíc zajistit pravidelné opakování vzdělávacího kurzu Zapalovač pro začínající a budoucí vedoucí, který je mexzispolkový a máme na něj jen dobré ohlasy. Prošla jím značná část našich vedoucích a několik starších dětí. Dále se pak částečně daří do oddílového časopisu Poutníkův škrpál dostávat témata, která mají edukativní charakter.

Co se nepovedlo, je fakt, že jen malá část dospělých vedoucích je ochotna se v oblasti oddílové dovzdělávat. To se týká Stezek, účastí na setkání vedoucích typu CVVZ, RVVZ apod. i vzdělávacích kurzů pořádaných mimo náš kolektiv. Zároveň ačkoli došlo ke konsensuálnímu odsouhlasení vzdělávacího systému, v současné době není jasně deklarováno, že kvalita vedoucího je ověřena minimálně splněním Stezky Rádce. Tedy jakoukoli výpravu i tábor může odgarantovat i vedoucí, který je zatím značně neznalý. Podařilo se však motivovat pro plnění dané Stezky jedinou Rádkyni, která má z mého pohledu silnou vnitřní motivaci pro uskutečňování dílčích činností v oddíle, nikoli povrchní či impulzivní (střídavý, momentální) zájem.

Články s tagy vzdělání a publikace

Poutníkův škrpál: My a svět

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Vydáváme Stezku Rádce

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Květnová výprava: Za bobříky a dobrodružstvím

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Poutníkův škrpál č. 36

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Bibliostan na táboře: Vedeme děti ke čtenářství

Bibliostan jako nástroj k podpoře čtenářství u dětí na letním…Read More

Opičák20. 4. 2022

Mezigenerační sdílení dobré praxe, čerpání inspirace a předávání zkušeností na vzdělávacím kurzu Zapalovač

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Vychází druhé a rozšířené vydání knihy Tak tomu bylo

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Uspořádali jsme kurz Zapalovač 2022

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Poutníkův škrpál č. 35: Sportujeme po celý rok

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Hlavně, že to děti bavilo? Ne. Hlavně, že víme co, proč a jak děláme

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Zúčastnili jsme se kulatého stolu k vyhodnocování dopadu činnosti u mládeže

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Workshop improvizace 2: Praha 10

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Nastavit přehlednou interní komunikaci a uvést ji v život

Na začátku se v oddíle používala facebooková uzavřená tajná skupina pro vedoucí a e-maily. To se začalo jevit jako nedostačující kvůli rozsáhlosti činnosti, kterou Poutníci dělají a zároveň Facebook začal mít problémy s notifikacemi na příspěvky ve skupině (filtroval, co zobrazí a co ne lidem, kteří nebyli ve skupině tolik aktivní). Nastavili jsme systém konverzací v rámci Facebook Messengeru. To postupem času narazilo na dvě úskalí. Jednak se nám začali točit vedoucí (někteří odešli, jiní přišli) a nikdo neměl přehled v tom, kdo v jaké konverzaci je členem a kdo v jaké není a nemůže ji tudíž zobrazit. Neexistovala ani pravidla pro pojmenování konverzací, takže se stávalo, že někdo napsal do konverzace “podzimky” a následně zjistil, že se jedná o konverzaci organizátorů totožné akce před rokem. Konverzace nebyly nikde dohledatelné na jednom místě, a tak pro lidi zapojených do vícero akcí, toto začalo být velice nepřehledné. Řadoví vedoucí pak měli jednu konverzaci s nejbližší výpravou kterou pořádali a jednu hromadnou pro všechny vedoucí. Takže se v tomto ohledu neztráceli a vyhovovalo jim to.

Řešením bylo najít nástroj, který by výše zmíněné problémy odstranil. A to tak, aby to bylo co nejpohodlnější, aby se v tom všichni vyznali, chtěli to aktivně používat a nebyli v křeči. Kdo někdy pracoval s lidmi se v tomto momentu zasměje, nebo rozbrečí. Jedním slovem “změna” vždy působí porodní bolesti a nechuť. Nakonec se však podařilo najít přehledný systém Discord a používat ho. Po půl roce proběhla interní evaluace a shodli jsme se na jeho využívání i nadále. Jediným argumentem proti byla nemožnost posílat si hlasové zprávy. Ano, žádný systém neumí vše. Nyní se však ale vyznáme v tom kdy kde co a když necítíme potřebu sledovat ten či onen informační kanál (protože třeba nepořádáme danou výpravu, táborový den apod., pohodlně si vypneme notifikace).

Discord byl navíc využitý i v době 4koronakrize, díky čemuž jsme s dětmi drželi intenzivní kontakt a využili tento komunikační nástroj i k některým online aktivitám. Některé děti Discord pro komunikaci využívají dodnes a jsme tak s nimi ve spojení.

Dále máme díky Google Workspace nastaveny vlastní e-mailové adresy a skupiny. Tedy stačí například napsat vedoucí do příjemců a rovnou se e-mailová konverzace pošle všem vedoucím. Speciálním případem jsou sdílené dokumenty, kde máme možnost komentovat svou práci a máme k nim přístup odkudkoli. To se hodí pro zápisy z porad, pro plánování akcí aj.

Mít jasnou komunikaci směrem k rodičům a veřejnosti

Nechal jsem rodiče dát nám zpětnou vazbu. Potvrdilo se, že se ne tolik orientují. Leckdy jim podáváme protichůdné informace. Na vině bylo to, že na sdíleném e-mailu přeposílaném na soukromé adresy, se nepropisovala odpověď daného vedoucího a když odpověděli dva, tři a každý jinak, bylo to špatně. Zároveň se nezřídkakdy stalo, že informace k akcím šly velice pozdě a někdy skrz oficiální poutnický zpravodaj po mailu dokonce až po akci. Podařilo se mi sjednotit komunikaci tak, aby byla pod e-mailovou skupinou dohledatelnou vedoucím, ale zároveň odpovídá jeden jediný vedoucí, který má přehled, případně přeposílá zprávu pro odpověď vybraným vedoucím. Zpravodaje mají přehlednou podobu a jsou vysílány zpravidla začátkem měsíce s informacemi na daný měsíc, případně na důležité akce s větším předstihem. Zpravodaje opět tvoří do finální podoby jedna osoba.

S médii a úřady opět komunikuje vybraná osoba (dosud to jsem já) a stejně tak s ústředím, nejde-li o specifické věci (např. ekonimika), což má ale opět své jasné osoby. Rodičům navíc podáváme jasné informace na vybraných komunikačních kanálech (e-mail či osobně pomocí informačních letáčků jako třeba manuál pro nováčky). Veškeré věci jsou též dohledatelné na webových stránkách, které jsou nejaktuálnější a rodiče k tomuto vedeme.

Podobně funguje i Neobyčejná klubovna, která je projektem Poutníků.

Mít bezpečně uložená a zálohovaná sdílená data

Data již nemáme na soukromých účtech jednotlivých vedoucích či zasílaná v několika verzích po e-mailech. Podařilo se mi zavést systém Google Workspace, kdy jsou data na cloudu a zároveň vlastněná organizací, nikoli jednotlivci. Jde o systém sdílených disků. Když tedy například vedoucí končí, odebere se mu pouze přístup k datům a je to. Pochopitelně to nebylo jednoduché a bylo nutné převést vlastnictví řady dokumentů ze soukromých účtů na naši organizaci.

Data zároveň pravidelně zálohuji na fyzické médium pro případ nouze. Stejně tak je zálohovaný poutnický web, fotografie a videa. Fyzické médium není umístěné v klubovně, ale na bezpečném uzamknutém místě pospolu s papírovými přihláškami do oddílu, na tábory atd. (která mimochodem odpovídají standardům GDPR a jsou oproti těm prvotním celkově v pořádku – toto blíže rozebírat z jasných důvodů nehodlám).

Mít atraktivní a přehledný marketing plnící náborové a advokační cíle

Původní graficky zastaralý web sloužil dobře účelu malého kolektivu. V případě rozšíření činnosti tak, aby plnil důležité funkce jako například přihlašování na akce, jsme web kompletně vystavěli znovu. Byť bylo probrečeno mnoho nocí, neboť jsme na začátku udělali fatální chybu, kterou jsme nepředpokládali. Web slouží jak členům oddílu, tak novým zájemcům o naši činnost. Třetí kategorií jsou ostatní oddíloví vedoucí, kteří od nás čerpají mnoho inspirace do vlastních kolektivů. Existuje několik separátních blogů pro nové články a řada tematických celků vztažených k cílovým skupinám (např. stránky pro: nový zájemce, současný člen, pedagog).

Díky propojení webu se sociálními sítěmi a dobrému rozřazování kategorií napomáhá spolu s webem Neobyčejné klubovny plnit advokační cíle. Všímá si nás úřad městské části, píší o nás média, byli jsme dvakrát v televizi. I díky tomuto soustavnému sebeprezentování se se podařilo přesvědčit město, aby zrekonstruovalo vlastní objekt, ve kterém máme klubovny za milionové částky.

Web vykazuje díky dobře nastavenému SEO a neustálému plnění a aktualizaci (zkrátka se o něj starám) na malou neziskovku velice dobré hodnoty co do návštěvnosti a čtenosti. Stejně tak je tomu u oddílového Facebooku. Kde se propagace tolik nedaří, je Instagram, ale ten zase funguje na cílovou skupinu oddílových dětí, kteří na Facebook nechodí.

Podařilo se mi většinově nastavit jednotnou grafickou podobu, která je jasně rozpoznatelná na první pohled (barvy, užité tvary, písmo…). Grafika propojuje web, Instagram, Youtube, tiskové materiály (časopis, brožury, letáky, bannery…) a částečně Facebook.

Propagace pokulhává na Youtube, kde nedosahujeme závratných čísel. Vesměs je však cílem poskytovat členům oddílu vzpomínkovou videotéku, nikoli se touto formou prezentovat pro nováčky. Pochopitelně v případě dostatku času by to bylo skvělé zavést.

Na Facebooku se naopak daří získávat dosah poměrně slušný. U přesdílených příspěvků, které zajímají i jiné cílové skupiny, než naše členy (bibliostan, témata kolem Jaroslava Foglara atd.) dosahujeme běžně zásahu kolem 10.000 lidí. Běžné příspěvky mají řádově stovky.

Věnujeme se i interní propagaci. To se týká podpory účasti na našich akcích (nejvíce byla třeba v distančním režimu, kdy vznikla řada akcí v rámci projektu Poutníci online, plnily se zkoušky online nebo třeba při zahájení #Koronachallenge).

Nepodařilo se do současné doby najít nikoho, kdo by se soustavně a data-based orientoval na propagaci oddílu.

Velký nedostatek v současné době v tomto ohledu pociťuji v případě Neobyčejné klubovny, která by si pro udržitelnost zasloužila v tomto ohledu mnohem větší péči, než funkční oddíl se stálou klientelou. V případě Neobyčejné klubovny se podařilo sjednotit částečně vizuál, ale chybí soustavná cílená propagace.

Mít sepsanou historii oddílu v ucelené podobě, slavit důležité milníky

Každý by měl znát svoji historii. Já zjistil, že ji pořádně neznám. Ani u našeho tábořiště ani u oddílů ve stejné organizaci. Historii Poutníků jsem měl pouze v paměti. Za pár let by ji neznal již nikdo. Bylo proto mou touhou toto napravit. Nakonec jsme spolu s Pajdákem sepsali celou knihu, která vyšla už v druhém rozšířeném vydání, které popisuje i distanční koronavirový režim a příběh Neobyčejné klubovny.

Ve zjednodušené formě v podobě zásadních milníků jsem historii zaznamenal i na poutnický web. Taktéž jsem toto provedl i s historií celoročních her.

Na historii se vzpomínalo i na oslavě 10 let Poutníků, což bylo ideální zaznamenat. Vznikly videa z přednášek při offline oslavě a také videa z online oslavy v době zákazu oddílové činnosti naživo. Vše je k nalezení na oddílovém webu.

Důležité milníky se mi podařilo protlačit jako opakovanou slávu. Oddílových 10 let, do čehož nikdo prvně s nadšením nechtěl jít, jsem nakonec s Pěnkavou a Pajdákem dal dohromady i v případě transformace do onlinu. Na offline už jsme energii nenašli, ale to vzala za své zase Bláťa. Stejně tak pořádáme každoročně oslavy narozenin Neobyčejné klubovny.

Vychází druhé a rozšířené vydání knihy Tak tomu bylo

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Pokřtili jsme knihu Tak tomu bylo

Neobyčejná klubovna hostila křest knihy, sešli se tu zástupci všech…Read More

Pajdák20. 11. 2019

Vydáváme knihu: Tak tomu bylo…

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…Read More

Opičák14. 8. 2022

Být jako oddíl maximálně transparentní

Jakékoli materiály, které u nás vyjdou, publikujeme na web a sdílíme na sociálních sítích. Archivujeme je pro inspiraci ostatních i pro přehled rodičů a našich členů. To jak v podobě celoročních her, časopisů, publikací, videí, tak reportů z akcí, fotografií a všech ostatních textů na webu. V případě sběru zpětné vazby ji zveřejňujeme.

Proměnit oddíl z uzavřeného kolektivu do otevřeného širšímu okolí a vybudovat kolem něj komunitu

Původní oddíl, ze kterého Poutníci nepřímo vznikli, byl poměrně uzavřený, nenavazoval kontakty mimo své řady, tvořil činost sám a pro sebe. Mou dlouhodobou snahou je propojovat smysluplně celky a činnost tak, aby z toho měly prospěch všechny strany. Podařilo se otevřít oddíl tak, že se účastníme společných akcí jako jsou Srazy oddílů, akce v rámce projektu 72 hodin, různé mezioddílové soutěže apod.

Mimo to jsme otevřeli vzdělávací kurz Zapalovač všem ostatním oddílům, napříč republikou, což je rarita a má velký smysl. Z absolventů kurzu pak vznikla neustále se plnící neformální skupina Popcorn, která si dále vyměňuje zkušenosti nejen na poli oddílů a setkává se.

Dále pak pořádáme Setkání oddílu Poutníci a přátel. Prvně byl nápad tmelit vedoucí oddílu a případně přizvat někoho dalšího. Nakonec na srazy občas přijde nějaké naše dítě, někdy rodič, vedoucí jiných oddílů…

S vedoucími jiných oddílů jsme propojeni tak, že se vzájemně pomáháme nejen skrz internetové prostředí (založil jsem skupinu Spřátelené oddíly, kde lze též najít pomoc či informace), ale aktivně pracuji na networkingu.

Komunitu z rodičů máme od začátku. Oddíl měl první děti v podstatě z řad rodin a známých. To se ale během let už změnilo, a tak aktivně pracujeme na budování komunity. Podporujeme to společnými akcemi, kde to má smysl. Příkladem jsou společné lyžařské výpravy, návštěvní dny na táboře, kde zapojujeme rodiče do organizace workshopů, otevřené vzdělávací akce (Borcovky), občas jsme ve spolupráci s rodiči během nějakých her. To se projevilo zejména v distančním režimu, kde rodiče částečně pomáhali vedoucím a dětem realizovat distanční aktivity třeba jen plněním zadaných úkolů při aktivitách. S rodiči navazujeme osobní vztahy a mnohdy řešíme výchovu jejich dětí. Online podporujeme komunitu Poutníků skupinou Poutníci online a konverzací na FB Messengeru, což se mně osobně ale jeví někdy jako kontraproduktivní a bez možnosti kontroly.

V případě komunity v lokálním okolí můžu jmenovat účast na setkáních Strategie pro desítku, kde se aktivně vyjadřujeme k veřejnému prostoru. Jedná se o spolkovou činnost (vyprovokoval jsem kupříkladu setkání zástupců spolků na Praze 10, což považuji za nosné) a také o kulturu, kde jsme za Neobyčejnou klubovnu.

Díky Neobyčejné klubovně máme dopad na naše okolí nejen co do několika stálých členů a jejich rodičů, ale na mnohem širší publikum, které i samo díky existenci Neobyčejné klubovny pořádá vlastní akce, které prostorem podporujeme (workshopy, cvičení, divadla…). Sami v Neobyčejné klubovně pořádáme vzdělávací akce pro širokou veřejnost. Jedná se o systémově udržitelný prostor s pestrou nabídkou programů.

Mimo to se snažíme i o úpravu veřejného prostoru. Třeba opravou laviček, pomocí ve škole, či sázením záhonů u chodníků nebo vysazením stromu.

Co se zatím pořádně nedaří je využít potenciál Neobyčejné klubovny naplno, neboť půl roku “v sezóně” procházela rekonstrukcí, byla několikrát zavřená vlivem koronaviru a čeká vlastně již potřetí na objevení veřejností. I tak se však v Neobyčejné klubovně protočilo více než dva tisíce návštěvníků na více než stovce akcí.

Mít zastupitelnost jednotlivých oddílových rolí a vytvořit podporující prostředí pro motivaci dobrovolníků

Původně výpravy či táborové etapy zpracovával vždy jeden vedoucí. To u mnohých snižovalo motivaci k tomu odevzdávat věci včas, ne všechny to bavilo a zároveň tento způsob znamenal, že vedoucí spolu neměli možnost pořádně mluvit a vzájemně se doplňovat, aby byl program vylepšený. Zároveň nedocházelo k přenosu zkušeností ze zkušenějšího vedoucího k méně zkušenému v podobě spolupráce. Vždy jsem měl vizi, že tábor a výpravy tvoříme společně. Několikrát to bylo zavrženo s tím, že na to nemají vedoucí dostatek času. Až na několikátý pokus se to povedlo a ačkoli tato spolupráce bere samozřejmě více času, tak to není na škodu, neboť vedoucí se setkávají, baví je to a už si asi nikdo nedovede představit, že tvoří program sám bez podpory ostatních, bez setkání, popovídání si i o věcech mimo výpravu. V podstatě každá akce má garanta a tandemistu plus třeba další lidi, kteří se chtějí podílet na realizaci akce.

Nepodařilo se zajistit, aby garant akce byl vždy zkušený vedoucí (což by mohla ovlivnit vyžádaná splněná Stezka Rádce). Stalo se několikrát, že program garantoval vedoucí, který toto nezvládal nejlépe a akorát to působilo napětí. Občasně se pak děje, že program vytváří dohromady skupinka více lidí, ale nemá jasného garanta (nebo neplní svou roli) a nedojde k plnému dotáhnutí akce. Obecně však považuji tyto tandemy za velkou podporu kvality programů, za prevenci rizika na aktivitách a jako motivující prvek pro vedoucí. Mínusem může být skupinkování vedoucích a (ne)připuštění jiných ke spolupráci. To je ale záležitost vnitřních vztahů ve skupině vedoucích a Rádců.

Podporující a motivující prostředí pro vedoucí jsme se snažili nastavit teambuildingovými akcemi, setkáním Poutníků a přátel v neformálním prostředí, účastí na CVVZkách, pikniky, poutnickým Prostřenem i prostým sdílením informací o tom, jak si žijeme. Vesměs nejlepším podporujícím prvkem je možnost sdílet své radosti i strasti (což děláme při zhodnocení akcí každý večer na výpravách a táborech i na poradách vedoucích či na neformálních setkáních) a zkrátka se potkávat jako kamarádi. Jak to (ne)zafungovalo a (ne)funguje, je na hodnocení jednotlivých vedoucích.

K podpoře jsme zavedli i systém ocenění zvaný Březové lístky a máme vlastní aktualizovanou pyramidu. Limitem je to, že se nedaří oceňovat zespoda. Návrh na ocenění v podstatě přináším já, Bláťa či Pajdák. Zbytek lidí, kteří ocenění mají, návrhy dosud nepodal. Stejně tak nevyužíváme potenciálu Zlatých kvítků.

Definovat poutnickou vizi, mít sdílené a žité hodnoty a jasnou strategii, kterou budeme využívat pro plnění stanovených cílů činnosti

Setkal jsem se nejprve se značným odporem, který pramenil z názoru, že oddíl není firma. Poté, co se mi částečně podařilo vysvětlit, že stavíme na principech řízení organizace (spolku) a ty jsou podobné u jakéhokoli subjektu, jsme se začali věnovat tomu, jaké jsou naše hodnoty. Ty jsme nakonec ustanovili na základě kvalitativního výzkumu napříč rodiči, dětmi i vedoucími a syntézou z jednotlivých kódů. Nakonec jsme vybrali tři základní hodnoty: důvěrné vztahy, kvalita a růst osobnosti. Aby byly hodnoty skutečné, musí být žité a připomínané, byť se každý jednotlivec drobně liší v jejich výkladu.

Poutnická vize je rozpracovaná na základě průzkumu mezi vedoucími s ohledem na představu ideálního vedoucího, dopadu oddílové činnosti a představě o ideálním absolventovi oddílu (dítě).

Strategie k přibližování se vizi zatím zeje v prázdnotě. Podvědomě pochopitelně činnosti realizujeme, ale chybí základní rámec, ve kterém bychom se orientovali. S tím souvisí neexistující profil absolventa (částečně ho supluje vzdělávací systém Poutníků). Stejně tak neexistuje soubor kompetencí, které chceme u dětí či dalších cílových skupin aktivitami, které realizujeme, podporovat a pracovat na onom růstu osobnosti, rozvoji jednotlivců.

11. 3. 2020

Hlavas oddílu Poutníci, Opičák, se ohlíží za svým působením v…

OPIČÁK: OHLÉDNUTÍ SE ZA ETAPOU HLAVASOVÁNÍ ODDÍLU

Práce nad definicí poutnické vize

Profesionalizovat se v pedagogickém působení

Mou snahou bylo dostat do oddílu povědomí o tom, že hry a aktivity nepořádáme samoúčelně. Měly by být pouze nástrojem pro dosažení výchovně-vzdělávacích cílů (viz odstavec výše či text o vzdělávacím systému). Změnit úhel pohledu u vedoucích, kteří nebyli pedagogikou políbeni, bylo vždy obtížné. Dojem, že nejdůležitější je, “aby se děti bavily a aby se jim to líbilo”, bylo těžké vyvrátit. Zejména ve chvíli, kdy je těžké takto smýšlet.

Narážel jsem na střet toho, že je dobré přemýšlet o smyslu aktivit, ale zároveň zde byla patrná nechuť, lenost či neochota způsobená náročností na vedoucí k tomu takto činnost připravovat. Snažil jsem se najít nějaký kompromis mezi ultradokonalou náročnou pedagogickou přípravou a mezi samoúčelnými hrami a pohodou bez vědomí, že děti rozvíjíme. Nakonec hodně pomohlo nazvat pedagogický cíl jako smysl aktivit/proč to dělám. Místo označení reflexe zavést večerní ponástupové kruhy, kde se s dětmi bavíme o proběhlém dni a bavíme se o tom, co v jaké aktivitě zjistily, co by šlo udělat příště jinak, co si uvědomily…

Jako limity vnímám neochotu části vedoucích vzdělávat se více v těchto oblastech, učit se vést reflexi (což je myslím jedna z nejtěžších věcí na práci s dětmi), přemýšlet prvně o tom, co chci děti naučit a až poté vymýšlet rámování aktivit (celoroční hra, příběh, motivace k aktivitám…).

Toto bylo náročné i v případě distančního režimu, ale díky několika vedoucím, kteří se do toho vcelku opřeli, jsme oproti mnoha jiným kolektivům nejen zachovali soustavný kontakt s dětmi, ale zároveň většina aktivit měla svůj smysl co do rozvoje i vzdělání dětí. To hodně koresponduje s poutnickou hodnotou kvalita.

Náběh na profesionalizaci programů byl i v podobě schůzek, kde se dokonce zformoval tým, který schůzky předem připravoval a na závěr i reflektoval. Měl však bohužel jepičí život v podobě tuším půl roku, kdy do hry vstoupila ztráta motivace části lidí, snad i covid a nakonec nezájem setkávat se každý týden. Blíže souvislosti popisuji níže v kapitole členské základny. Ovšem existuje již precedens toho, že to jde a víme, že se dá i celoroční plán schůzek vyhnat do výšin.

Pro profesionalizaci má velkou hodnotu evaluace činnosti a její úprava na základě výsledků. Na evaluaci jsem se zaměřoval pouze okrajově, a to rozhovory s rodiči, dětmi i vedoucími, ale i několika zpětnovazebními dotazníky. Vždy z toho vypadly výsledky, na základě kterých jsme upravili, nebo naopak zachovali činnost. Nejrozsáhlejší evaluace proběhla po kurzu Zapalovač 2020 a 2022, která kurz posunula kvalitou o hodně kroků dopředu. Stejně tak se zaměřuji na získávání statistických dat co se týká naší činnosti (kolik toho děláme, pro koho, kolik nás je atd.). Díky evaluacím a zveřejňovaným výsledkům a také způsobu komunikace, si i řada rodičů uvědomuje, že oddíl děti rozvíjí a nejde jen o jejich zábavu. Určitě však lze z evaluace získat mnohem více. Jde o nevytěžený potenciál, který oddíl může velmi posunout kupředu.

Přestoupit k hlavnímu spolku, který bude naši činnost i jednotlivce aktivně podporovat

Bývalý hlavní spolek nám z mého pohledu začal házet klacky pod nohy. Vztahy byly napjaté a už jsme se neshodli jak na profesní úrovni, tak na osobní rovině. Mou snahou bylo vybrat jiný hlavní spolek, který si bude vážit naší nemalé činnosti a bude nás aktivně podporovat. Tedy nebude pouze způsobem shánění dotací, ale bude nabízet řadu věcí navíc (vzdělání, propagace, interní akce, výhodná ubytování aj.). Nakonec se to po značných administrativních komplikacích třeba i v případě přepisu nájemců kluboven povedlo a jsme nyní u Asociace turistických oddílů mládeže. Trvalo to zhruba dva roky. Hodně tomu napomohla právě propagace spojená s advokacií, o které jsem psal výše.

Myslím, že z naší strany byl odchod maximálně férový, včasně komunikovaný2, řádně jsme se vypořádali se vším, dodali jsme potřebné a také jsme poděkovali a rozloučili se. Jak to bylo z druhé strany, nechci nyní soudit.

Mít členskou základnu ve stálém počtu dětí a vedoucích tak, aby všichni jednotlivci byli plně součástí oddílového života

S ohledem na výše zmíněné v odstavci profesionalizace co do pedagogiky, jsem měl vizi takovou, aby se nám nestávalo, že jede dítě na dvě výpravy a pak tábor. Stejně tak z mého pohledu nedává moc smysl mít děti roztříštěné po různých částech Prahy či republiky. Naopak lokální působení tvoří v budoucnu party kamarádů, kteří se vídají i mimo oddíl a tím k němu možná paradoxně získávají hlubší vztah. Mou snahou bylo mít co nejvíce schůzkových dětí, kteří zároveň jezdí na výpravy a tábory. Zkrátka děti, kteří oddílem žijí naplno a nemají ho jako volnočasový kroužek, či jen jako víkendovou zábavu.

To se v průběhu let částečně podařilo, avšak v souvislosti s tím, jak je oddíl známý, jsme neuhlídali to, aby byla členská základna pouze z okolí klubovny. Podařilo se však to, že většina oddíláků má k oddílu velice blízký vztah a jsou aktivní tak, že se dá říct, že jsou součástí oddílového života. Podařilo se nastavit Řád členství, který může způsobit odsun dětí, které o činnost zájem nemají. Nepodařilo se nastavit to, že by většina vedoucích byla součástí maxima schůzek, výprav a táborů. To je způsobeno stárnutím kolektivu vedoucích a bydlišti/pracovišti, které jsou od Vršovic vzdálené. Tento problém by v ideálním případě řešilo omládnutí kolektivu vedoucích (studenti středních a vysokých škol), kteří mají silnou motivaci oddíl vést a byli by přirozeně na akcích. Ve chvíli, kdy se stává normou na schůzky jako vedoucí nechodit  au výprav si účast vybírat, nemůžeme myslím očekávat, že toto nebude standardem i u mladších vedoucích. Zároveň nám toto umožňuje i početnost týmu vedoucích. Tento vztah k oddílové činnosti se promítá i do Neobyčejné klubovny, kde její programový provoz do značné míry zajišťuje jen malá část vedoucích.

Naopak členská základna má díky propagaci (i ve smyslu dobrých referencí osobní formou z řad našich členů) převis. Luxus v podobě čekací listiny a žádosti o členství i v době koronavirové krize značí o velkém zájmu o náš kolektiv. Mnohdy v telefonu slyším pozitivní ohlasy na naši činnost i od rodičů, kteří prozkoumali mnoho oddílů, aby na našem neshledali “nic, co by se jim nelíbilo”.

Závěrem

Text neměl účel pochlubit se za svou práci. I když přiznávám, že dobrý pocit z toho mám a nebyla to zkušenost k zahození a myslím, že je to dobrý základ pro mého nástupce / nástupkyni. Smysl sepsání tohoto textu byl v reflexi mého působení a ukázání limitů. Pravda, za mnoha zmíněnými věcmi stojím i ve výkonné podobě, ale rozhodně výše uvedené není pouze moje práce. Povětšinou u toho byly týmy lidí, ať už vědomě či nevědomě-přirozeně. Také zdaleka ne vše bylo promyšlené a nalinkované, jak se může zdát z výše uvedeného. Naopak šlo právě o nějaké víceméně konzistentní směřování, vytvoření myšlenkového proudu, na který se nabalovaly jednotlivé činnosti a díky kterému jednotliví vedoucí podnikaly různé kroky. A to je právě ono nehmotné, co by myslím měl hlavní vedoucí způsobovat.

Nedokázal jsem bohužel nikdy tyto vize zformulovat předem a přicházel jsem až s konkrétními projekty, návrhy a řešeními. V této komplexnosti jsem to ani sám v hlavě neměl. Natožpak na papíře. A mít to, bylo by to samozřejmě lepší. Stanovení poutnické vize může být pak pro mého následovníka / následovnici dobrým startovacím můstkem pro pojmenování osobní hlavasovské vize. Zejména poté, co si na jedné poradě vedoucí pojmenování mé osobní vize vyžádali. Tak taková byla.

Děkuji všem vedoucím, dětem i rodičům za projevenou důvěru a spolupráci. Myslím, že jsme dokázali velké věci, které mohou být i tak pouhým základem. Jsem zvědav, k čemu přijdu na oslavě 30 let Poutníků.

Tomu, kdo přijde po mně, přeji mnoho úspěchů a hlavně radosti ze své role. Nebude to jednoduché, ale bude to o to důležitější pro děti i lidi okolo Poutníků.

O nábor nových dětí do oddílu nemáme v poslední době nouzi. Pravidelná (a kvalitní) činnost přispěla k tomu, že jsme se dostali do povědomí lokálního okolí, a to díky otevřeným akcím pro veřejnost: řeč je třeba o zřízení kulturního centra Neobyčejná klubovna či o dobře odvedené a správně načasované kampani k náboru dětí.

Oč jsme se však snažili, byl nábor nových vedoucích, kteří by Poutníkům přispěli svou energií a smysluplnou prací. Chtěli jsme zkrátka posílit svůj tým, vzhledem k tomu, že během nešťastného „osmičkového“ roku u nás nastalo poměrně dost událostí typu nemoc v rodině, půlroční neschopenka, odjezd aktivního vedoucího na Erasmus, desetiměsíční rekonstrukce Neobyčejné klubovny svépomocí, vyčerpání hlavních vedoucích…

Od března jsme tedy plánovali, co s tím. Bohužel, jak už to tak bývá, zapojili se jen tři přetížení vedoucí, zbytek nejevil zájem. Věděli jsme, že to bude stát bolestivě mnoho času a energie na úkor osobních potěšení, rodinné pohody i motivace k oddílové činnosti. I tak nám to ale za to stálo – a zpětně si myslím, že přinejmenším získaná zkušenost je nedocenitelná.

Nejprve jsme se shodli na záměru vytvořit vzdělávací materiál Stezka vůdce. Díky němu by se mohly v příslušném směru vzdělávat starší děti (14 let a víc), jež o organizování oddílové činnosti sem-tam jeví zájem. Stezka vůdce by přitom podle našich představ měla mít kýžený přínos i pro současné vedoucí, kteří by vzdělávacím kurzem prošli také: mělo jít o kombinaci teorie aplikované v praxi.
V květnu jsme ovšem tyto snahy zarazili. Uvědomili jsme si totiž, že ve chvíli, kdy děti samy od sebe nejsou nastaveny tak, že by měly touhu „něco dělat“ – byť nedokonale a s chybami – ztrácejí k dalšímu rozvoji potřebnou vnitřní motivaci. Do Stezky vůdce bychom je beztak „tlačili“, a stejně bychom vytoužené proaktivity u nich nedosáhli. Opustili jsme proto myšlenku, že je nutné mít vedoucí jen z vlastních odchovanců, hodlali přibrat nové vedoucí z řad mimo oddíl a trochu si je vychovat dle sebe (resp. ukázat jim naše hodnoty a fungování oddílu a pak jim nechat volnější ruce a jednat s nimi jako se sobě rovnými).

Mnoho času jsme strávili na tvorbě kampaně. Zacílili jsme ji na středoškoláky až vysokoškoláky v „druháku“, vytvořili krásné letáky ve verzích „pro techniky”, „pro studentky-pečovatelky”, „pro středoškoláky hledající partu”. Taktéž jsme vypracovali harmonogram, náborový web, vypilovali informační texty o tom, kdo jsme, co a jak děláme, co to potenciálním vedoucím přinese, čím mohou přispět, jak nás mohou kontaktovat apod. Letáky jsme v září roznesli a umístili na nástěnky ve zhruba šesti desítkách středních, vyšších odborných škol a vysokých škol. Měli jsme velké plakáty v oknech klubovny směřujících do rušné ulice, plakáty byly i vidět při programech v Neobyčejné klubovně, rozesílali jsme e-maily a sdíleli příspěvky na Facebooku. Vše se šířilo jako lavina i od rodičů dětí.

Z celé této kampaně nakonec nevzešel – nepřišel k nám – žádný vedoucí. Jen dva rodiče, se kterými bychom byli v kontaktu i nehledě na kampaň (sbližovali jsme se v průběhu let, občas s námi byli na akcích apod.). Zjistili jsme jeden důležitý poznatek proč “to nefungovalo”: nebyla tam osobní vazba, a ta je pro naši činnost extrémně důležitá. Kdykoli jsme se s někým bavili osobně a dali mu letáček do ruky, přišlo nadšení z toho, jak je to krásné, byl vidět zájem. Do té doby ale nic. Vyvozujeme z toho tedy, že v dané oblasti je mezi zhlédnutím výzvy, reklamy, nabídky a aktivizací v podobě kontaktu mezera – obrovská a těžko překonatelná. Druhou věcí, která nám „nehrála do karet“, bylo, že nové vedoucí jsme nejaktivněji hledali my, co jsme na úspěchu měli velký osobní zájem. Pohybujeme se všichni v prostředí, které je na tom podobně jako my – každý je svázán s řadou projektů, spolků, má „milion“ aktivit, a málokdo by byl schopen věnovat se celoroční oddílové činnosti ani ne naplno, ale aspoň kvalitně – a z tohoto (dle mého mínění rozumného) důvodu to odmítají.

Zmíněné téma se promítlo koncem září na společném programovém bloku pro vedoucí oddílů na Srazu oddílů. Týkalo se téměř všech. I dle výzkumů skautské organizace a s ohledem na komerční prostředí, kde je extrémně obtížné sehnat zaměstnance, můžeme říct, že jde o celospolečenský problém, napříč obory. Během diskuze a sdílení zkušeností na Srazu oddílů vyplynulo jako možné východisko pozvat na jednorázovou akci (víkendovka, tábor, podzimní prázdniny…) své méně vytížené kamarády, třebas mimo obor, jako dopomoc. Je pak možné, že se jim činnost zalíbí, že jim bude v kolektivu příjemně, ačkoli netušili, že by se tak mohlo stát. Bohužel zatím neznám případ, kdy by toto někdo aplikoval v praxi. Dlouhodobá spolupráce je zkrátka velkým strašákem.

Smyslem této kazuistiky je ukázat, co se stalo, a poskytnout své zkušenosti dalším kolektivům potýkajícím se s podobným problémem. V rozhodující chvíli jim to třeba pomůže ušetřit hodně trápení, času i nezbytné motivace.

Článek vyšel v časopisu Archa 1/2019

Existuje několik druhů takzvaných karet ctností. U lidí kolem Prázdninovky se s nimi před časem roztrhl pytel a nám přišlo fajn je vyzkoušet. Ty, pod kterými je podepsán projekt Výchova ke ctnostem, jsou větší a ilustrace mají dětské. Koupíte je přímo na jejich webu. My zvolili karty, které mají menší rozměry a grafiku, která osloví i teenagery. Zároveň se lépe nosí v batohu třeba na puťáku. Srovnejte a případně kupte zde.

Ještě jsem se setkal s kartami ctností od Martina Vlacha, které mne však moc nezaujaly. Je jich málo na to, aby se s nimi dalo soustavně pracovat po celý rok (roky) a zároveň jsou popisy na mne až moc návodné a omezují to podstatné – dialog (vnitřní i vnější) u jednotlivých účastníků programu. A pak na Google najdeme ještě mnoho dalších, jako například toto, ale nemám s nimi vlastní zkušenost. Každopádně dle toho v jakém stylu jsou vedeny ony weby, kde se nachází, mám vůči tomu značný odstup.

K čemu karty ctností jsou

V prvé řadě zjistíte, jak málo ctností jste schopni pojmenovat a díky kartám si osvěžíte slova, která v běžném životě tolik nepoužíváte. A to není ke škodě vzhedem k tomu, že jazyk, respektive řeč, ovlivňuje naše smýšlení a tím pádem mnohdy i jednání. A rozhodně nejde jen o nás jako dospělé. I děti, které si ctnosti, jež mnohdy ani neznají, zvědomí, pak projdou určitou mikroproměnou k lepšímu já. A to i ty, které celou dobu mlčí. Stačí, když slyší, co říkají druzí a přemýšlí nad významy jednotlivých slov a pozorují, jak se ostatní rozhodují a chovají.

Zároveň jde o úžasný výchovný prostředek. Když se ráno pojmenuje nějaká ctnost, sami vidíme, kolikrát nás během dne potká situaci, které se k ní vztahují. To pak přímo real-time můžeme s dětmi probírat a reflektovat sami v sobě.

Některé karty dokonce vybíráme záměrně s ohledem na program. Kupříkladu na vánoční výpravě jsme se věnovali etiketě nejen při štědrovečerní večeři, a tak byla ráno vybrána karta s ctností SLUŠNOST. Rozebírali jsme pak nejen co to je a vybavovali si některé situace, co nás potkali. Dokonce jsme totiž hovořili i o rozdílu mezi slušností a zdvořilostí.

Jak konkrétně s kartami pracujeme

Uvědomujeme si důležitost řádu, zejména u mladších dětí. Máme tedy rituál, kdy se každé ráno na výpravách po snídani posadíme na nějaké pěkné místo do kruhu. Zajistme pak tyto důležité podmínky:

• Sedneme si tak, aby každý viděl na každého (tedy ideálně kruh)
• Zajistíme klid, tedy pokud je na místě rušivý element typu ještěrka, chvíli ji obdivujeme a pak vypustíme pryč. Anebo posdílíme nejžhavější zážitky z noci atp.
• Ujistíme se, že každý ví, jak bude setkání vypadat (pamatujme, že můžeme mít nováčky!)
• Máme předem rozmyšlené, kdo je moderátor.
• Moderátor má předem vymyšlené kdo a jakým způsobem vybere kartu.
• Máme domluvený čas, který nechceme překročit s garantem celé hod ne/následující etapy atd.

Dále je práce s kartami dost o osobnosti a způsobu vedení jednotlivých moderátorů. Někteří vytahují kartu sami, někteří nechají skupinu zavřít oči a kartu poslepu tahá jeden vybraný a podobně. Osvědčily se ale následující věci:

• Je dobré dodržovat pravidelnou periodu diskuzí o kartách (každou výpravu, každé ráno, každý tábor…). Ať se v tom účastníci vyznají.
• Pokud tahá kartu dítě, mělo by to být to, co ještě nikdy kartu netahalo.
• Nejprve děti obejdeme a dáme jim prohlédnout obrázek. Nenecháváme kartu kolovat. Znáte to… Když vám dá někdo do ruky hračku, přestáváte dávat pozor.
• Pokud moderátor tahá kartu sám, je dobré, když řekne, proč tak činí.
• Po ukončení diskuze je dobré vyzvat účastníky k tomu, ať si dané ctnosti všímají v průběhu dne.
• Kartu je pak dobré po celý den nechat vystavenou na viditelném místě.
• Je dobré se k probraným kartám občas vracet. A to nejen během programů a nejen ke kartám probraným zrovna na dané akci.
• Když při čtení popisu karty moderátorem mají účastníci zavřené oči, aby lépe vstřebali obsah sdělení, je dobré je vyzvat, ať otevřou oči, až budou mít pocit, že nepotřebují déle přemýšlet a ať jsou v tichosti dokud je neotevřou nakonec všichni.

Během diskuze platí obecná pravidla pro účastníky i pro moderátora. Tedy neskáčeme si do řeči a moderátor to hlídá, neurážíme druhé, moderátor nechává prostor všem, kdo chtějí, nenutíme mluvit ty, co nechtějí aj.

Jak nevyhořet?

Palčivá otázka hádám pro všechny (hyper)aktivní vedoucí. Kdykoli si jdu popovídat v práci s někým z týmu Péče o lidi, přečtu si něco na serveru LMC nebo mám třeba jen v oddíle rozvojové rozhovory, tak slyším moudrá slova o tom, jak je důležité odpočívat a nedělat tolik věcí, nepřetěžovat se…

Fajn, to se dá. Protože ve chvíli, kdy je v uvozovkách volněji, tak ve své podstatě člověk nedělá tolik věcí, nebo mu to aspoň tak připadá, protože si je umí dát do jasného časového rámce, nepřetěžuje se, má na ně dostatek času a baví ho. Tu poslední vytučněnou část si zapamatujte. Bude o ní ještě řeč.

Burnout syndrom, jeden z hojně používaných výrazů na nejrůznějších neformálních setkáních, ale i na akademické půdě. Kterýkoli pedagog o něm stoprocentně slyšel. Jednotlivé fáze, průběh, vyvarujte se mu, je to strašák pedagogů, až 80 % učitelů má na něj nakročeno. Tak by bylo ideální tomu předejít, když to tak známe a nepokoušet své psychické zdraví. Zvláště ne kvůli dobrovolnické činnosti. Tak proč se nám to nedaří? Mimochodem taková vsuvka: Věděli jste, že psycholog Freudenberger, který jev vyhoření na základě vlastní zkušenosti popsal, zůstal po zbytek života i tak workoholikem?

Má to háček. Moc dobře to nejde. Ve chvíli, kdy je člověk aktivní a umí skvěle řídit svůj time management, stejně se mu dříve, či později stane situace, kdy něco řekněme bouchne. Stanou se neočekávané věci a je jich více naráz. Nemusíme daleko – uzavřou se školy, Junák vyhlásí pozastavení činnosti, máte naplánovanou dovolenou a jste v týmu, který realizuje o víkendu výpravu. K tomu přišla aktualizace WordPressu a to vám rozhodilo celý web. Máte plný pracovní úvazek a následující den v 7 ráno pozastavíte i činnost vašeho spolku. Toho dne je plánovaná oddílová schůzka a následně máte řadu lidí, kterým půjčujete klubovnu. Co uděláte, máte-li se řídit výše míněnými radami o odpočinku, nepřetěžování se a tak dále? Hodíte si nohy za hlavu, kouknete na seriál a počkáte, že to vyřešíte za pár dnů? Pravděpodobně ne – máte-li za to zodpovědnost. Takže budou drnčet telefony, pípat smsky, cinkat Messengery, chodit maily, budete oběhávat klubovny s informací o uzavření pro zbloudilé děti a to všechno zároveň s podobnými scénáři ve vaší práci, kde zůstanete do večerních hodin.

Ptal jsem se přesně na tuhle otázku na listopadové CVVZ (Celostátní vzájemná výměna zkušeností) lektorky Dany Minaříkové programového bloku s názvem Jak se nenechat

uvláčet – prevence vyhoření. Ptal jsem se jí na to, co to je ta prevence v těchto případech. Sama to znala, neb je také v hromadě spolcích a vede taneční školu, která jezdí na mezinárodní soutěže. Dala mi zapravdu v tom, že vlastně prevence neexistuje, pokud tedy člověk nedělá jen minimum aktivit. Doporučila mi ale jeden jednoduchý princip, který se ani na univerzitách, na kterých jsem studoval, moc neakcentoval. Totiž aktivně se soustředit na místa, kdy je klidovější období a ty vědomě prožívat tak, abych odpočíval. Funguje to krásně, kolem Vánoc bylo poměrně dost volna a stačilo se opravdu jen soustředit a uvědomit si, že odpočívám. Jak prosté. A těžko popsatelné. Just do it!

Vrátím se ještě k výše zmíněnému prvku zábavy v činnosti, kterou dělám. Když se podívám na základní žákovský nástroj pro kopírování referátů Wikipedia, najdu následující: „Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. Důležitá je sociální opora (společenská podpora) osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného času včetně aktivního i pasivního odpočinku (zábavy).” A to je přesně ono. Ve chvíli, kdy vás činnost baví, tak neunavuje. Vzpomeňte na Csikszentmihalyiho flow efekt. Kolik energie investujete o půlnoci na táboře, abyste připravili nejvíc nejlepší etapu vašeho života a jak i další dny jedete jako šrouby a držíte se v nadšení. A představte si, že jste ve stejném čase na brigádě typu noční inventura v supermarketu, kde „fejsujete“ marmelády, před zraky arogantní šéfky přepočítáváte paštiky a v hlavě vám běží, že jediné, co chcete, je jít domů. Samozřejmě s těmi 80 korunami krát počet vteřin, co jste si odpracovali.

Ve chvílích, kdy nepracujete zrovna na zábavné věci jako je příprava akcí, ale valí se na vás záležitosti typu ladění kalendářů, komunikujete o nepříjemných věcech s hromadou rodičů, reagujete na e-maily, kterých je hromada, hledáte ve stresu ztracené dokumenty, potíte se v horku u počítače a ne a ne dodělat to, co jste slíbili, přičemž vám hoří deadline… Vzpomeňte si na tu sociální oporu. Máte kolem sebe řadu skvělých lidí, ať už jsou to vedoucí (a pokud takové nemáte, tak doporučuji s tím něco začít dělat), rodiče dětí, jiní oddíláci či vaše rodina. Buď vám nabídnou pomoc, nebo si alespoň v mezidobí postěžujete či se na pár minut odtrhnete od oné práce a světe div se, i to je obrovská pomoc pro vaši duševní pohodu. Když navíc předem přemýšlíte o tom, jak si mezi vedoucími rozdělit práci tak, aby dotyčné bavila, věřte, že naplníte dříve zmíněné a vytučněné pravidlo. Někoho nebaví psát texty od začátku a někdo rád napíše do radničních novin či udělá oddílový časopis i od časovým tlakem. Někdo se nekamarádí s Excelem a druhý si bude libovat v práci na oddílové kase a ještě vám k tomu v rekordním čase udělá grafy s cashflow, bude-li třeba. Někdo vám celou noc stráví na opravě rozbitého webu a jiný vám needituje stránku s informacemi o táboře ani kdybyste ho vidlemi bodali. Přemýšlejte o tom a mluvte spolu. Pasujte aktivity lidem na míru. Spíše než syndrom vyhoření vás a lidí okolo pak čeká pokořování výzev. A challenges teď dost frčí.