Všiml jsem si, že zhruba ve třech čtvrtinách schodů se sympatická slečna trápí s kočárkem. Vyběhl jsem k ní a povídám, ať počká. „Jen si nahoře opřu koloběžku a pomůžu vám.“ Slečna mou reakci evidentně nečekala. Cosi zakoktala spolu s děkovným smíchem. Vynesli jsme kočárek nahoru a ona mi poděkovala. Poté si povzdechla, že je to vždycky tělocvik. Opáčil jsem jí, že je to přeci samozřejmost a rozloučil se. Poté jsem si to uháněl Korunní domů. Co mě ale zaráží, je fakt, že přímo nad schody celou dobu stál hlouček kluků zhruba v mém věku (17 – 20 let) a celou scenérii pozoroval. Bylo zřejmé, že slečnu viděli celou dobu, ale nikdo z nich nepovažoval za normální pomoct jí. Když jsem se slečně nabídl, zachytil jsem jejich úžas ve tvářích. Vypadaly asi ve stylu: „Co to kurva děláš? Ať si to vytáhne sama, když je to její kočár.“
Netečnost a lhostejnost, pocit odcizení, absence zodpovědnosti jedince za kolektivní vinu. To vše koresponduje s atomizovanou společností ve městech, a tedy i s tématem mé úvahy. Rád bych následujícími řádky poukázal na problém společnosti tak velké, že namísto uvědomělé spolupráce spolu sdílí veřejný prostor spíše ve smyslu přežití a utváření si lokálních komunit.
Rodina je základ
Rodina je první komunita, ve které se člověk nalézá. Měl by v ní mít v ideálním případě oporu, maximální důvěru a měl by ji postupem času udržovat a být jí z vlastní iniciativy maximálně nápomocen. Pomineme-li roztříštěné a znesvářené rodiny, které v zásadě nejsou společnostmi, tak můžeme říci, že tyto společnosti1 fungují.
Větší společnosti
Posuneme-li se však dále a podíváme se na větší sociální skupiny, jako je například továrna, škola jako celek a podobně, zjistíme, že lidé se znají již jen takříkajíc od pohledu a ví o sobě pramálo. Tvoří se zde menší skupiny lidí, kteří poté bližší sociální kontakty navozují (kancelář, messenger a vrátný,…). Jako celek je ale modelová společnost nejednotná. Stejně je tomu právě u měst. Obrovský územní prostor, ve kterém se nalézají tisíce, mnohdy statisíce až miliony obyvatel. Mezi sebou se zdaleka neznají a naráží na sebe v MHD a v obchodech.
Rozdíl mezi městem a vesnicí
Není to tak dávno, co byla města malá a každý dobře znal svého souseda – byť třeba jen obchodně. Každý věděl, co se kde stalo, a všichni usilovali o zlepšení společného soužití. Když například hořelo, seběhlo se celé město (anebo vesnice) a každý se snažil pomoci. No nebyla to vlastně taková velká rodina? V dnešních velkých městech se lidé navzájem jen míjejí, a když někde začne hořet, jejich maximální úsilí je zavolat hasiče, protože je to jejich práce a jejich starost. Mizí emocionální prvky vzhledem k vzájemnému odcizení mezi lidmi. Vinu na obyvatele města nikdo nesvede, nebude zahanben, protože se stejně zachová naprostá většina ostatních, a tak vzniká kolektivní vina, která se nesoudí (anebo se svede na obětního beránka v podobě vhodně vybraného zastupitele). Na vesnicích se díky menší kumulaci obyvatelstva sousedé znají, a tak místní společnost táhne za jeden provaz. Projevuje se to na veřejném prostoru, který je skutečně společně udržován a zkrášlován či na kulturně-společenských akcích jako fotbalová utkání, na hasičských bálech atd. Nebo snad tyto akce zajišťují firmy za účelem nabytí zisku?
Městské komunity
Jsou však opravdu všichni lidé ve městech tak neteční? Je skutečně všem veřejný prostor lhostejný? Dovolím si říci, že ne. Samozřejmě je obtížné, dokonce až nemožné uspořádat společenský život celému městu. Tím se vracím k menším skupinám lidí ve větších společnostech. Ve městech či v lokálních komunitách2 v částech města můžeme najít jedince (či uskupení jedinců), kteří se věnují komunitní práci3. Tyto sdružení lidí mají za cíl změnit veřejný prostor ve městech k lepšímu. Ať už je to pořádání sousedských slavností, či zájem o politiku. Z těchto komunit uvedu například sdružení Vlasta4. Jeho členové se zajímají o Prahu 10. Snaží se přetvořit tuto městskou část tak, aby bylo s potěšením v ní žít. Zanedlouho od vzniku vyhráli komunální volby a ve své práci pokračují s heslem: Dobrá obec, dobré účty, dobří sousedé. Na celopražské úrovni se věnují komunitní práci například Uličníci ze sdružení Uličník5. Staví hudební parky, kde si může každý kolemjdoucí zahrát na napevno umístěné hudební nástroje, svépomocí se zasadili o vznik dětského hřiště na Smíchově, přetvořili ohyzdné betonové bloky na lavičky, umístili portrétní fotografie na dřevotřískové zábrany u stavby obchodního centra na Národní třídě.
Závěrem
Město je prostor, kde jsme si navzájem odcizení. Nejsou ale právě lokální komunity a sdružení východisko z izolace? Říká se, že i o kapku stoupne moře, tak proč byť právě o tu jednu kapku neučinit město jeho obyvatelům bližší? (…)
__________________________________
- The body of human beings generally, associated or viewed as members of a community – . Society (n.). Online Etymology Dictionary [online]. 2001–2014 [cit. 2014–11–06]. Dostupné z: www.etymonline.com
- Souhrn lidí, kteří obývají společný prostor, kde buď tvoří samosprávnou jednotku (v tomto významu se zpravidla jedná o celou obec), nebo zde jsou sociálně a prostorově vyloučeni (v tomto významu se jedná o část obyvatel obce). Nutno podotknout, že pro formulování rozvojových a integračních programů je vhodné uvažovat v kontextu celé obce a nikoli pouze v kontextu sociálně vyloučené komunity. TSPWEB.cz – Slovníček. [online]. © 2003 [cit. 2014–11–12]. Dostupné z: www.tspweb.cz/slovnicek.shtml
- Činnost, která má pomoci obyvatelům určité komunity formulovat společné problémy a dosahovat jejich řešení. Jedná se především o schopnost organizovat se, formulovat strategický problém a taktické kroky jeho řešení, vyhledávat zdroje (finanční, materiální, lidské) pro jeho řešení a vytvářet tlak na zodpovědné instituce. TSPWEB.cz –
Slovníček. [online]. © 2003 [cit. 2014–11–12]. Dostupné z: www.tspweb.cz/slovnicek.shtml - VLASTA. [online]. © 2014 [cit. 2014–11–12]. Dostupné z: www.vlasta10.cz
- ulicnik.cz. [online]. © 2014 [cit. 2014–11–12]. Dostupné z: www.ulicnik.cz