Jako kdybych prolézal vrakoviště dávno zapomenutých snů a neuskutečněných vzpomínek. A na onom časy zpustošeném místě snažil se najít docela malý přívěšek v podobě panenky. Panenky, co svírá v rukou medailonek s vybledlým nejasným obrázkem. Přičemž vím, že hlídač vrakovištěm prochází a je jen náhoda, kdy mne jeho oko zmerčí. Nevyslal by psy. Žádné nemá. Nestřílel by, nemá zbraň. Seslal by žal, stesk a lítost. A to raní víc jak olověná kulka. Víc než hryznutí psím chřtánem. Zničilo by mě to vnitřně – od zárodku.
„Tak co ty kluku? Cos tam dělal za vopičárny na tý střeše, co?“ "Ta zeď stojí dál, ne?" "Ale jsou na tom ty tvoje vopičárny!"