Kdysi jsem od strýce na táboře dostal tupý nůž na otevírání obálek. Nejprve jsme s tou věcí spolu s bratrancem Vojtou házeli do země a hráli takovou hru, že kdo hází, musí u ní stát alespoň jednou nohou. Ten druhý pak může udělat jen jeden krok, aby se k ní dostal a hází. Strýc nám vyčinil, že ta věc k házení do země není.
Používal jsem ji na vše možné, jen obálky jsem s ní neotevíral. Praktičtější a jednodušší mi přišlo roztrhnout je. Každopádně tu věc mám stále na stole a používám ji snad na všechno. Kolikrát mi posloužila jako šroubovák, jako pravítko, jako provizorní nožík, když nebylo nic po ruce. Vypáčil jsem s ní již mnoho věcí. Od zadní krytky starých dřevěných reprobeden, po zaseknutá zavírání z plastu, dokonce jsem s ní vypáčil i kryt harddisku, když jsem se chtěl podívat dovnitř, ale neměl jsem dost síly na vyšroubování těch miniaturních šroubečků. Vždy jsem si té věci vážil a choval se k ní uctivě, s pokorou, aniž bych věděl, jakou má cenu. Pro mě měla cenu nepředstavitelnou. Jako by ta věc byla živá bytost, která se nedá vyvážit zlatem. Bytost, ke které jsem měl zvláštní respekt a zároveň jsem s ní byl spjat.
Dnes je tomu přes jedenáct let, co jsem tu věc od strýce dostal a jediné, co je na ní za ty roky znát je, že má nepatrné poškození hrotu. Jedenáct let ji trápím, jedenáct let mi usnadňuje život a je mým dobrým přítelem i pomocníkem. Jedenáct let mi posloužila jako záchranný kruh téměř ke všemu. Záměrně říkám, že téměř ke všemu…
Protože až dnes, po jedenácti letech, kdy s touto věcí žiji, jsem zjistil, že je také vhodným nástrojem k otevření piva, když není po ruce otvírák.
Jedno za ta léta, kdy jsem dospěl po boku mé věci, ale musím uznat. Strýc měl velkou pravdu. Ta věc není na házení do země. Je to vůči ní nedůstojné a pro toho, kdo se k ní takto chová, potupné.
Děkuji Ti, strýčku Mylune. Je to jeden z nejlepších dárků, co jsem kdy dostal.