vOPičín

Rubrika: Litera

  • Citáty neslavných

    „Jdem na panáka? To vypadalo dřív jinak.“ (Michal Č.)
    „Bar? To je cukrárna pro dospělé.“ (Michal Č.) „Když se kouří
    z komína, tak se kouří z komína!“ (Arnie)

  • Démon

    Mlžné výpary z alkoholových kapek na upocených čelech pijanů a nasládlá vůně piva s vínem. Vlasy, které prohrábnul postarší pán na lavici u okna, jsou celé nasáklé těžkým cigaretovým dýmem. Jemný popílek z levných doutníků za poslední drobné se sype přes hrany docela malého popelníčku. Zavoněl odér omamné látky, nejspíš toulen. Line se pomalu skrze veškeré skuliny. Zaplňuje každou skulinu a tlačí před sebou nebohou madam Marijánku. Kdosi rozlil pivo. Je slyšet, jak proud vody dopadá na dřevěnou podlahu. Následuje pravidelné bušení kapek. Poslední kapičky. Káp, káp – Kap. Kdosi se rozčiluje, nadává.

    Na stůl přistálo další pivo. A pepermintová brčálově zelená tekutina. Nejeden se ohlédl za šenkýřkou. Přítomné dámy se uchechtly. Čísi hlava dopadla do dlaní na stole. Malátně pak odvrávoral na toaletu. A zpěv. Ano, zpěv. A zase ticho. Jen cinkání příborů zbloudilých strávníků, již měli na výběr mezi seschlými utopenci a plesnivou tlačenkou.

    Hlučné těžké cinknutí pivních pulitrů a bouchnutí o stůl. Opět prázdné pulitry a jedna rozbitá sklenice. Všichni jsou v nevědomí.

    Až budeme objímat podlahu v závratích s pocity námořníků a upadneme do totálního bezvědomí, pak vystoupí z prázdné lahve od jinu démon chlastu a až tehdy my konečně budeme žít.

  • Dojemná báseň na rozloučení s matematikou, kterou jsem miloval celé čtyři roky

    matoda1-nahled

    Matematika je krásná,
    jak černá tečka v bílém poli.
    Cítím jak se protíná
    její úsečka života s mojí.

    A průsečík pé jest krásný,
    rozšiřuje naši rodinu
    do čtyřech úhlů, každý pravý,
    Vlna extáze, štěstí, snad nezhynu.

    Naše láska velikost má
    jak bezrozměrná přímka,
    ostrou tužkou rýsovaná,
    neexistuje vyjímka.

    Prázdná množina v našem vztahu
    je snad jen když dělím nulou,
    to pak vždycky strnu,
    vidím ji pak smutnou.

    Máme hodně společného,
    my se téměř nehádáme,
    snad jen u cosinu mého,
    klid, jedna nepřesáhne.

    A když krychli po mně hodí,
    nic si z toho nedělám,
    je to jako souboj lodí,
    sítí iks, ý já ji chytávám.

    Piškvorky pak hrajeme
    čtyřicet pět minut třeba,
    pak nás alarm probere,
    sním si půlku chleba.

    matoda2-nahled
    Večer spolu prosedíme
    klidně celé hodiny,
    ve tři ráno usínáme,
    těšíme se ze své rodiny.

    Já matiku miluji,
    Amorek do mě bodl kružítko,
    opravdu nežertuji,
    místo cihly chci pravítko.

    I když je venku pěkně,
    radši doma zůstávám,
    studuji totiž pilně,
    jedna místo dvojky dostávám.

    matoda3-nahled
    Každou chvíli studuji,
    abych něco nepropás‘,
    připraven do další hodiny,
    to je na MATFYZ odraz.

    A můj milý profesor,
    ten má u mne nemalý obdiv.
    použil snad kompresor?
    Má tak velké srdce, cítím údiv.

    Snad jeho srdce zjihne,
    dá mi z testu dvacet bodů,
    takový test zatím nevidě,
    složil jsem jen pro něj MAT-ódu!

  • Motýl a panáček

    Pokoj a čtyři bílé stěny
    a ozvěna bez ozvěny
    jen tupé údery tužky
    a rychlý škrabot nad papírem

    V dáli šelestí osamělý motýl
    a přec není sám
    šelestí hlasitě, však odpovědi se mu nedostává

    Slza slzu mine
    ruka v ruce zakleslá

    Další slza, další, smutný motýl
    slzy a žal vidět nejsou

    V skrytu duše pevně věří
    doufá

    Srdce tluče, mysl zmítá
    chtěl by letět, chtěl by, panáček
    je však přikován

    Teď není chvíle na ódy
    jen žalozpěvy vhodné jsou

    Proč v pohádkách konec nepíše se
    a madam smrt skrývá se opodál?

    Bodne, kosou bodne
    panáček dýchá dál

    Nemůže ale, nemůže se skrýt
    musí dále jít

    Odholání, touha, chtíč,
    všechno mine
    prázdná dlaň, prázdné dlaně
    něco chybí

    Pláče motýl, pláče panáček
    co naplat, oba nechápou

    Oba zdrceni
    oba znaveni

  • Smutný a nedůležitý konec

    Drolící se eternit ze střechy opuštěné fabriky
    vyhaslé hutě
    industriální éry již pominuly
    rez, špína, sutě

    Plesnivějící stěny a kusy cihel, žádné caviky
    od mužů kruté
    též pavoučci pavučiny navinuli
    na čtvrté kvótě

    Polorozpadlé mohutné kolo od výtahu – nefunkční
    lana přetrhlá
    rozlehlé prostory s ozvěnou ticha
    to nezaniká

    Vytrhané dráty ze zdi, jiskry nesrší
    sádra odpadlá
    skrze stěny, skrze stropy teče voda
    bída, pustota

    Moto bývalého závodu v obrovské hale zeje
    smysl pozbývá
    hadrová panenka v rohu – zamává?
    dosti nevlídná

    Štiplavý zápach z polootevřených dveří jako zmije
    nos se ošívá
    prach všude kol dutinu ústní zacpává
    oka zavírá

    Vymlácená okna, vypáčené dveře, počmárané zdi
    naprasklý neon
    časem zašlé listy na zemi a na nich
    Francois Villon

    Nábytek celkem zachovalý navzdory každodenní při
    lednice, freon
    z nápisů „RICHTIG“ zbylo již jen „RICH“
    shořel lampion

    Širým prostorem továrních hal se rozprostřela hustá tma
    pohasl žhavík
    poslední to známka života čirého
    nepěje slavík

    Ani oheň, ani vánek příjemný, ni průzračná voda
    aby byl povyk
    něco tak jednoduchého, tak známého
    pozřený rulík