Rubrika: Litera

  • Byla tak skutečná…

    Myslel jsem na ni. Doufal jsem, že přijde, i když to bylo naivní. Odbíjela druhá ranní. Uložil jsem si všechny dokumenty, rozeslal poslední emaily a odhlásil se z administrace svého webu. Opustil jsem Facebook, kde stále svítilo několik zelených puntíků, které snad nikdy nespí. Sklopil jsem víko svého notebooku, vypojil nabíječku ze zásuvky a ulehl jsem na polštář.

    Najednou jsem si všiml, že sedí u mých nohou. Seděla na té posteli kdovíjakou dobu. Beze slova. Byl jsem tak zabrán do svých myšlenek na ni, že jsem si nevšiml jak přišla. Pozvedl jsem hlavu a opřel se o lokty. Usmála se na mne. Chvíli jsme si povídali. Tedy, mluvil jsem jen já. Ona naslouchala. Když jsem řekl pár vět, zastavil jsem se. Seděl jsem ve chvilku vedle ní v pololehu. Neviděl jsem ty fascinující nádherné hnědé oči, jen obrys tváře. Naklonil jsem se a chtěl ji obejmout. Pomalu jsem natáhl ruce směrem kupředu. Objal jsem však jen sebe samotného… Nebyla tam. V tu chvíli jsem se probral z bludu. Rozmlouval jsem jen s vlastní představou. Nebyl to sen, nebyla to skutečnost. Smutně a s neznatelným úsměvem jsem se položil a usnul.

  • Rudý opar

    Občas je možné shlédnout podivné, avšak běžné jevy.
    Někdo se pousměje, někdo projde dál bez povšimnutí. Jiný se zakaboní,
    další ucukne pohledem. Někdo se na ten jev dívá dlouze a se zájmem, jiný
    krátce a s lítostí, další u něj zavzpomíná na ten svůj, dávno časem
    zakrytý. Někteří závidí, jiní pohrdají. Další nechápou, jiní
    prožívají tak, jakoby patřil jim. No a pak jsou ti, kterých ten jev
    opravdu je.

    Jeden takový jev se udál někdy na jaře. Byl to jev krásný, tak, jako
    jsou ostatně krásné jiné jevy tomu podobné. Bohužel jev skončil, jak to
    občas – až je to k pláči – bývá. Každý, kdo takový jev viděl a
    prožil jistě rozuměl.

    V jednom útulném podkrovním pokoji, vybaveným spoře, avšak vkusně se
    u stropu vznášel rudý opar. Byl hustý tak, že se dal rukou rozvířit,
    skoro ho až uchopit do dlaně a hýčkat ho. Každý, kdo opar viděl, toužil
    alespoň na chviličku stáhnout alespoň ždibec z něj k sobě, nebo spíš
    do sebe a umačkat ho. Umačkat ho touhou, citem, žalem.

    Nikdo však v pokoji nebyl. Opar si poletoval sem a tam. Líně se
    převaloval po stropě, snášel se a znovu vzlétal. Chvílemi se vtáhl jakoby
    sám do sebe tak, že byl maličký jako špendlíková hlavička. Hned nato se
    znovu rozvinul a rozprostřel se po celém pokoji. Dostal se do každé skuliny,
    vyplnil jedinou myší díru, která zde byla, jezdil po radiátoru jako na
    horské dráze, narážel do skříní.

    Jeho elánem, chutí do života a energií byl stále větší a větší.
    Čím byl větší, tím sílila jeho barva. Nyní to již nebyl jen rudý opar.
    Byla to krvavá barva. Byla to krvavá rudost, zahalená závojem prosté rudé.
    Za sebou nechával nahou tmavě růžovou kouřovou stopu.

    Nabyl takových rozměrů, že se do pokoje nevešel. Alespoň ne v takové
    podobě, jako doteď. Zhušťoval se. Skrze opar nebylo možné pohledět na
    cokoli za ním. Pomalu se srážel. Jeho výbušnost a láskyplná agresivita se
    drala ven.

    Bylo to tak zvláštně podivné. Opar se srazil do tisíce maličkých
    kapiček, které vytvářely krvavě rudou průtrž mračen. Z kapiček se
    staly kapky a ty kapky začaly padat k zemi. Jejich bušení o dřevěnou
    podlahu bylo slyšet na míle daleko. Celý dům se otřásl v základech.

    Po průtrži krvavých mračen bylo prapodivné ticho. Na zemi byla lehce
    narůžovělá voda, která protékala pod dveřmi pokoje. Dostala se do
    ložnice, kde na ni střešním oknem svítilo slunce. Vyprahlé stěny pálily
    a jakmile se jich tekutina dotkla, kousek se z ní vypařil. Slunce a stěny
    z růžové tahaly vláhu a roznášely ji. Kousek zpátky do pokoje, kousek do
    ložnice, kousek do kuchyně, zbytek oknem do celého světa.

    Netrvalo dlouho a nezbylo z růžové zhola nic. Ticho po pěšině. Nezbylo
    nic až na jedinou kapičku, která jakoby stále žila. Byla to kapička,
    která zůstává stále věrna a opouští duši až po její smrti. Kapička,
    která bolí, trápí a zároveň hřeje. Kapička, díky které vzpomínáme a
    nezapomínáme. Díky které pláčeme i dlouho přemýšlíme. Díky které se
    zasníme. Kapička, která v nás zůstává…

    …někdo se díky kapičce pousměje, někdo díky kapičce jen projde dál
    bez povšimnutí. Jiný se díky kapičce zakaboní, další díky kapičce
    ucukne pohledem. Někdo se na ten jev díky kapičce dívá dlouze a se zájmem,
    jiný díky kapičce krátce a s lítostí, další u něj díky kapičce
    zavzpomíná na ten svůj, dávno časem zakrytý. Někteří díky kapičce
    závidí, jiní díky kapičce pohrdají. Další, co kapičku v sobě nemají,
    nechápou, jiní díky kapičce jev prožívají tak, jakoby patřil jim. No a
    pak jsou ti, kterých ten jev opravdu je.

    Zamyslete se sami nad sebou. Viděli jste někdy podobný jev? Nebo ho
    dokonce cítili? Prožili jste ho? Máte v sobě kapičku?

  • Mám tě rád

    Mám tě rád, špitl jsem. Objala jsi mě. Pak jsem tě vzal za ruku a procházeli jsme se po zeleném lesíku hliněnou pěšinkou. Slunce nás svým třpytem ozařovalo, jako bychom byli na hledišti a celé představení patřilo jen nám. Procházeli jsme se dlouho a stále jsme měli úsměv na tváři. Políbil jsem tě na tvé krásné rty. Dlouho jsme si hleděli do očí. Ty tvé byly tak krásné. Na řasách se ti leskly kapičky slunečního světla a já od nich nemohl odpoutat pozornost.

    Prudce jsem sebou trhl. Zvláštní pocit projel celým mým tělem. Bylo to nepopsatelné. Jako bych se sám vytrhl z krásného světa a vstoupil do druhého, podobného tomu prvnímu. Probudil jsem se.

    Rychle jsem se zvedl a jen tak v noční košili jsem se za tebou rozběhl. Zastavil jsem se u okna. Chvíli jsem koukal na liduprázdnou ulici a myslel na tebe.

    Vrátil jsem se k posteli a ulehl, aby se mi o tobě zase zdálo. Bylo půl čtvrté ráno.

  • Pro dobrotu na žebrotu

    „To je krásné počasí, že?“ Pan Otakar se ohlédl, koho že to slyšel. Ani se mu nechtělo uvěřit, že by někoho na takovém místě potkal. Šel přeci již několik dní a cestou nepotkal ani živáčka.“Zdravím. Ano, je opravdu krásně,“ odpověděl zdvořile. Pan Otakar si položil na zem koženou tašku a velký proutěný koš. Sundal si svou propocenou rádiovku a zvědavě se začal vyptávat. „Co to, že u sebe nemáte žádná zavazadla, pane… Pane…“ „Říkejte mi Jáchym. Jen jsem se šel projít do lesa. Bydlím v nedaleké vesnici a musím se uklidnit. Taková procházka je velice uklidňující, věřte mi. Měl jsem dnes v práci těžký den. No, že jste to vy, tak prozradím, že mě vyhodili.“ Když Otakar slyšel o nedaleké vesnici, okamžitě zpozorněl. Byl totiž podomní prodavač, ale živnosti se vedlo tuze zle.

    Navenek vypadal velmi slušně. Nosil brýle, ležérní látkovou bundu, kalhoty dlouhé asi po kolena, slušivé podkolenky a kožené polobotky. Samozřejmě hnědé, jak tomu bylo dle poslední módy. Celkově tedy působil velmi upraveně a slušně, jazykem mluvil velmi zdvořilým a příjemným. Také rysy v obličeji měl velmi seriózní. Každý si tedy mohl pomyslet, jak si vede dobře. Ve skutečnosti neměl náš Otakar co do úst. V kapse měl pár krejcarů a v brašnách nosil zboží, které si nikdo nechtěl koupit. „Vesnice říkáš? Tedy pardon. Zapomněl jsem, že se známe teprve chvilku a už vám tykám. Opravdu se co nejsrdečněji omlouvám.“ Jáchym se pousmál. Nebyl to však smích škodolibý. Takový měl vždy. Byl to dobrák od kosti a na zdvořilost si moc nepotrpěl. Tedy od cizích. Pokud s někým mluvil, tak vždy jak se sluší a patří. „To nestojí za řeč. Pojďme si tykat. Odkud jsi vlastně ty? Z Broudnice, nebo až z Livačan? Otakar jen mávl rukou a ukázal na své brašny. Otevřel je a spustil svou naučenou básničku. „Jsem prodavač a přicházím z dalekých koutů světa. Já procestoval snad celý svět, a vyhlédl si to nejkvalitnější zboží. Potěší mě, když vidím, jak se lidé radují z toho, co jim scházelo. Podívejte se třeba zde na tuto vařečku. Může sloužit na vaření, ale pozor, na vrcholu má zabudovanou vývrtku. No uznejte, to se přeci hodí do každé domácnosti! Tento výrobek je velmi užitečný a přitom stojí jen pár korun. Nikdy se nezničí a bude vám sloužit celý život!“

    Pokračoval by snad celý den, ale Jáchym ho přerušil. „Vidím, že se vyznáš. Obchod ti musí jít jistě výborně. Jsem rád, že prodáváš jen kvalitní zboží a nešidíš důvěřivé lidi. Pojď se mnou do vesnice. O tvé zboží bude jistě veliký zájem.“ Otakar na Jáchymovu nabídku rád kývl a vyrazili spolu směrem k nedaleké vesnici. Jáchym pomohl Otakarovi s těžkým kufrem a tak byli ve vesnici zanedlouho. Hodný Jáchym pozval Otakara na výbornou večeři a nabídl mu nocleh v jeho domě. „Ach to je pohoda. Jak dlouho jen já nespal v posteli,“ pomyslel si Otakar. Ještě než usnul, přemýšlel o tom, jak mohou na tomto světě ještě vůbec existovat dobří lidé. Ráno ho vzbudila příjemná vůně velice drahé kávy. Oblékl se, opláchl si obličej, promnul oči, oholil se a učesal si vlasy. „Dobré jitro, snídaně je na stole,“ vítal ho Jáchym. Snídaně byla velmi vydatná. Na stole ležely voňavé makovky, buchty, spousta druhů ovoce a také pravý francouzský sýr. Jáchym pohostil Otakara znamenitě. Sám si vzal místo drahé kávy obyčejný čaj, protože musel šetřit, když ho vyhodili z práce. Po snídani vyrazili na náměstí. Otakar spustil o tom, že jeho zboží má výhody, že je z daleka, vše je originál a tak dále. Jáchym všechny ujišťoval, že Otakar je spolehlivý člověk a ne nějaký podvodník. Lidé Jáchyma znali a důvěřovali mu. Každý z vesnice si nějakou tu věc pořídil a Otakar si vydělal celkem slušné jmění a náležitě se z toho radoval. Ihned běžel do hospody a objednal si pivo. Snědl také bůček a vrátil se k Jáchymovi.

    „Jáchyme, pomohl jsi mi vydělat spoustu peněz. Nechtěl bys prodávat se mnou?“ Jáchym se na chvíli zamyslel, podíval se na opečovávaný dům a polohlasem pravil: „Nu což, stejně nemám co na práci a vlastně už ani tu práci.“ Jáchym tedy velmi rychle prodal svůj dům a velkou zahradu. Vzal si na sebe co nejslušnější oblečení, aby před zákazníky vypadal dobře a do kufru si zabalil vše potřebné na cestu. Do druhé ruky si vzal prázdnou brašnu z pevné kůže, ve které časem bude nosit zboží. Zamával sousedovi na rozloučenou a vyrazili. Po třech dnech dorazili do menší vesnice. Jáchym byl celý bez sebe. Bude to přeci jeho první vystoupení! Lidé z této vesnice ještě neměli tu čest, shledat se s nějakým prodavačem, a tak byl o jejich výklad velký zájem. Jelikož byla jejich řeč velice dobře připravena a zněla přesvědčivě, lidé získali pocit, že jejich výrobky jsou dokonalé a jejich životní příležitostí je si nějaký koupit. A jak se Otakar s Jáchymem domnívali, tak se také stalo. Vydělali si spoustu peněz.

    Takto to pokračovalo vesnici za vesnicí. Město za městem a každý již musel nosit kufr navíc, protože měli velice mnoho peněz a do kapes se jim nevešly. Otakar byl radostí bez sebe. Stále si opakoval, že se nad ním Bůh smiloval a poslal mu z nebes Jáchyma. Po půl roce dorazili do jednoho městečka. Ihned poté, co Otakar vyšel na pódium, přiletěla na něj spousta zkažených rajčat, polínka a dokonce i kamení. Celé náměstí bučelo a všelijak vyjadřovalo svou nespokojenost s Otakarem. Jáchym stál na pódiu vedle něj. Otřel si kabát od rajčat a koukal na Otakara s otevřenými ústy. „Co se děje? Proč nás nemají rádi?“

    Otakar překřičel dav a vysvětlil Jáchymovi, že se lidem jeho výrobky rozbily a nebo obyvatelé městečka přišli na to, že jsou k ničemu. „Neříkal jsi, že jsou to kvalitní, prakticky nerozbitné výrobky ze všech koutů světa?!“ rozzlobil se Jáchym. „Ty sis snad myslel, že mluvím pravdu? Vždyť by si tu šunty nikdo nekoupil. Naivko!“ Jáchym zrudl vztekem. „Já myslel, že jsi dobrý člověk. Královsky jsem se o tebe staral a ty takhle! Jak jsem ti jen mohl věřit? Já hlupák!“ Otakar se netvářil nikterak zahanbeně, ba ani rozzlobeně. Zřejmě čekal, že tato situace jednou nastane. Dohodli se, že nejdříve uklidní dav a poté si promluví. „Vážení, chápeme vaši nespokojenost, a proto nabízíme opravdu kvalitu. Co bylo před rokem je již minulost. Nyní vám přinášíme opravdu kvalitu! Pohleďte například na tuto vázu. Je to opravdu velice pěkná váza. Krásný reliéf, keramika až z Indie. Jen za deset krejcarů. Kdo koupí, neprohloupí. V tu ránu se Jáchymovi z obličeje vytratila červená barva a vystřídala ji bílá. Strnul na místě a koukal na Otakara jak se snaží vázu prodat. Ta váza byla jeho. Ukradl mu ji, když ho zval do svého domu.

    Po skončení prodeje se Jáchym vrhl na Otakara. Jelikož byl přeci jen o něco silnější a hlavně ho popadl záchvat vzteku, tak ho bez problémů svalil k zemi. Začal do něj bušit pěstmi hlava nehlava. Otakar se snažil bránit, ale i přesto mu Jáchym s velikým potěšením uštědřil pár políčků a také mu dal několik ran do břicha. Otakar měl veliké štěstí, že se Jáchymovi nepovedlo vyrvat dlažební kostku z náměstí. To by byl jistě jeho konec. Jáchym padl na zem a začal bědovat nad dnešním světem. Nad nespravedlností, nad zkaženou morálkou, nad nerespektováním duševních hodnot, nad lhostejností k druhému. Otakar se ještě snažil o nějakou omluvu, ale to Jáchyma rozzlobilo ještě více. Otakar tedy popadl kufříky s penězi a rozeběhl se. Než stačil Jáchym zareagovat, tak byl Otakar kdesi ve spletitých uličkách města

    Jáchym zůstal na liduprázdném náměstí úplně sám. Bez peněz, bez místa kam se vrátit, bez jídla, bez přítele. Podzimní oblohu zatáhly mraky a Jáchym si bezradně klekl na studené dlažební kostky. Pravou rukou do prachu nakreslil obrys srdce. Spustil se mírný deštík a poté co na Jáchyma spadla první kapka, žalem se mu zastavilo srdce. Přepadl dopředu a tupá rána jeho hlavy, která se zřítila na dlažební kostky se nesla do širokého okolí. Mírný vánek Jáchyma ovíval prachem a kapky omývaly jeho chůzí opotřebované boty…