Rubrika: Litera

„Pošťák, kurva, zase pošta! Musím sejít dolů. Do hajzlu, kde mam aspoň nějaký gatě? Kam jsem je sakra včera pohodil? A země se tak divně vlní. Taky mě musí vždycky vzbudit!“

Do rána jsem dělal v docích. Přijela obrovská rybářská loď a my měli vynosit ty hnusný ryby do mrazáků dřív, než stihnou shnít. Nosili jsme to jako egyptští otroci. Sem tam, sem tam. K lodi a s bednou do skladu. Všichni měli mozoly a prodřené rukavice od zrezivělých beden. Snad to nebudu já, kdo chytne tyfus. Pořezal jsem se jen jednou. To by byla sakra smůla.

Domů jsem se vrátil v sedm. Unavený jako býk po orbě. Jako jepice po kopulaci. Jako matka po porodu. Jako táta od šesti dětí bez  manželky. I když to nevím. Nikdy jsem děti neměl. Za prvé nemám ženu a za druhé bych to neuživil.

Spal jsem ani ne dvě hodiny a zvoní ten proklatý pošťák. Když jsem se dopotácel k domovnímu telefonu a zvedl sluchátko, málem mi to urvalo hlavu. Jednak jsem i tak malátný a jednak… No, představte si, že vám v rozespalosti nějaký veselý blbec začne řvát do ucha „Poštááá!“. Praštil jsem s telefonem a zařval jsem na něj z okna, že jsem tam hned.

Gatě jsem nenašel. Hodil jsem na sebe jen upocený nátělník a šel jsem dolů. Byl jsem tak slabý, že jsem na schodech asi třikrát spadl. Prostě mi povolily nohy. Jako starému plesnivému dědkovi. „Bože, nechci bejt starej!“ nadával jsem po cestě dolů.

Pracně jsem se dostal dolů. Pošťák už tam nebyl. Ve schránce jsem našel jen pár reklamních letáků, které jsem pak vzteky rozházel po podlaze. Čekala mě cesta do pátého patra. Po schodech jsem se doslova plazil. Trvalo mi asi dvě hodiny, než jsem se dostal domů.

„No do hajzlu!“ Nezabouchl jsem dveře. Mezitím, co jsem šel na poštu, tak mě vykradli. Výplata, tranďák, dokonce i jídlo. Všechno bylo fuč! „Moment?! To nebyla pošta! Žádná pošta nepřišla!“ Byla to past. Já zabouchl. Sprostě mě vykradli. Mám totiž poškozený zámek. „A do prdele,“ pomyslel jsem si. „Nažerte se, vy svině!!!“ zařval jsem z okna. Pak jsem se o to okno praštil do temene.

Už jsem si šel lehnout, ale vidím chlapa v mém pokoji. Cizího chlapa, jak si pokuřuje z fajfky. „Jste pan Blažek? André Blažek?“ „Jo, to jsem a co je ti po tom. Vypadni z mýho bytu a nech mě spát. Nazdar!“ Bylo mi to úplně jedno. Ať si tam dělá, co chce. Ukradnout už není co a jestli mě zabije, tak co. Buď zemřu teď, nebo za dva dny. Voda mi neteče a jídlo mi ukradli. Pracovat nemůžu. Jsem zesláblý a pomohlo by mi jedině jídlo. Takže prostě chcípnu. Hm, osud.

„Pane Blažek, než odejdu, dovolte mi, abych vám nabídl výhodnou službu.“ „Táhni, nemám zájem, nemám prachy.“ „Ne ne, vy mi nerozumíte, pane Blažek. Já po vás nechci žádné peníze. Jde o takovou, řekněme, delikátní záležitost. Dovolte mi, abych se představil. Jsem Louis Breton. Pracuji pro společnost YLE, co. Nejspíše jste o nás ještě neslyšel.“ „To teda neslyšel. A co jako chcete, když ne peníze? Vnikneš sem jen tak. Co to je, kurva, za jednání?“ „Prosím, neukvapujte se, pane Blažek. Vše vám vysvětlím. Jsme nadnárodní společnost se sídlem zde, v Americe. Nabízíme vám krátkodobou, leč zajisté velmi výhodnou spolupráci. Vy umíráte, je to tak?“ „Asi jo. A co má jako bejt? Co je ti do toho? Můžu si v klidu umřít a je ti po tom hovno. Tak mi aspoň ten poslední odpočinek laskavě dopřej. Já už o NIC zájem nemam!“ „No a to je právě ono. Vy jste jako ze Ztracené generace. Zničený společností, bez vidiny budoucnosti. Asi tak jako dalších, moment, najdu si lejstro z posledního měření. Ano, tady to mám. Dvanáctého července. 28,67% lidí v Americe, 36,81% lidí ve vašem státě a celkově 87,95% lidí z vaší sociální vrstvy. No, není to věru málo, ale v globálním měřítku je to ještě horší. Ale nebudu vás zdržovat zbytečnými údaji. Podívejte, vy nějak žijete. Jakž takž, pokud se to dá vůbec nazývat žitím. Nebo je to jen přežívání? Co myslíte, pane Blažek?“ „Nechte mě bejt! Dejte mi pokoj! Já přijel do Ameriky za americkým snem. Odcestoval jsem, abych žil alespoň trochu lepší život. A kde jsem?! Chci umřít, pane. Nic víc už nechci.“

„Já vím, to každý, pane Blažek. Tedy… Každý ve vaší situaci. Pokusím se navázat. Vy tedy přežíváte, ale pak přijde nějaká pohroma, jako třeba to, co se vám stalo před chvílí s tím pošťákem.“ „Hej, jak to, kurva, můžeš ty vědět?“ „No, podívejte se, některé věci musím držet v tajnosti…“ „Ty hajzle, takže tuhle celou komedii máte na svědomí vy!“ „Pane Blažek, neunáhlujte se. Věřte, že je to pouze k vašemu dobru. Přijde tedy pohroma a vy se cítíte hrozně. Zjistíte, že to, jak žijete, nebo chcete-li, přežíváte, vám vlastně nevyhovuje. A my jsme tu proto, abychom vám pomohli s vaší těžkou životní situací. A nechceme za to žádné peníze.“ „A jak mi jako chcete pomoct? To mi dáte pytel bankovek a čau? Jen tak?“ „Ne ne ne, vy si to špatně vysvětlujete. Tady v zásadě nejde o materiální pomoc. „A vo co jako de?“ „No to se vám snažím vysvětlit. Tak mne nechte domluvit. Až skončím, můžete se na cokoli zeptat. Budu vám plně k dispozici.“

„Podívejte, pane Blažek, my vám poskytneme takříkajíc bydlení, ehm…“ Zarazil se a nehtem ukazováčku seškrábl zelenomodrou plíseň ze stěny. Užmoulal z ní kuličku a odcvrnknul ji na prachem pokryté parkety „Poskytneme vás bydlení na úrovni, pane Blažek. Propůjčíme vám byt, pokryjeme základní potřeby a co hlavně, najdeme vám zaměstnání úměrné vašim schopnostem, věku a fyzickým možnostem. Nebo snad chcete dále pracovat v docích? Tam by měli pracovat studenti jako brigádníci, co si chtějí krátkodobě přivydělat. Ne lidé jako vy. Vy chcete víc, než celý život tahat těžké smradlavé bedny. Navíc – a promiňte mi teď moji nezdvořilost – k vašemu věku… No, co na to říkáte?“

„Říkám na to: Strčte si to za klobouk. Já od vás nic nechci. Prachy na to nemam a takhle žebrat nebudu.“ „Ale ne, pane Blažek, vy mi nerozumíte. To není žebrání. Jde o byznys, o obchod, o vzájemnou službu. My za to nechceme peníze. Tedy… Alespoň prozatím. Tuto šanci vám ale také nedáváme pro nic za nic.“ „Tak co chcete? Ven s tim!“ rozkřičel jsem se. „Klid, pane Blažek. Už jsme se k tomu dostali. My vám zaručujeme, že se zvednete – a teď znovu promiňte, nebude to příliš kulantní – ze dna společnosti. „Ze sraček, chcete říct.“ „Ehm, ano. Skutečně se to také dá takto nazvat. Ale o tom vy víte víc, než kdokoli jiný. Na oplátku ale chceme po zbytek vašeho života 10% veškerého nabytého jmění. Rozumějte 10% z výplaty, z darů, nabytých statků, akcií, zkrátka ze všeho, co získáte. Nemateriální věci nepočítaje. Podívejte, je to přeci výhodné. Vy si budete žít slušně a my také. Nic netratíte.“ „No a co když to nevyjde?“ ptám se a čekám nějaký podraz. „No tak nic. A to je na tom pro vás to výhodné. Podívejte, tady je smlouva.“ Vytáhl z příruční aktovky smlouvu a podal mi ji.

„V klidu si to pročtěte, ať víte do čeho jdete. Mohu si u vás mezitím dojít na záchod?“ „Ale jo, asi poznáte kudy, když je tu jen jeden pokoj a jedny dveře. Ty vylomené vedou na chodbu. Ale to asi víte, že?! No a hajzly jsou společný pro celý patro.“ „Samozřejmě. Děkuji vám, pane Blažek. Jste laskav.“

Ve smlouvě opravdu nebyl háček a vypadala lákavě. Podepsal jsem ji a pán s dýmkou mi potřásl rukou, popřál mi, ať se mi daří a dokonce mi dal něco k snědku. „A nebojte, ono to vyjde, pane Blažek. Nejste první ani poslední. Navíc my se budeme co nejusilovněji snažit, aby se vám dařilo, protože je v tom i naše budoucnost. Tak nashle. A vyspěte se. Nevypadáte zrovna nejlíp. Bude líp.“ „Jo, nashle a díky.“ „A pane Blažek… S těmi dveřmi si nedělejte starosti. již zítra se stěhujete do lepšího bydlení. A opravu dveří, aby se paní domovnice nezlobila, berte od nás jako pozornost. „Jasně. Díky,“ opáčil jsem a usnul jsem.

Jemný modrý cigaretový dým se vznášel na verandě před domkem na periferii velkoměsta. Když ho lehký vánek roznesl po okolí, uviděla Jonatána Petrův zamračený obličej. „Co se prosimtě zase tak tváříš?“ „No hádej. Můžeš jednou. Snad nejsi tak blbá, abys nevěděla,“ odseknul jí. „Prostě mi to vadí, no. Nehledě na to, že každou cigaretou se likviduješ.“ „A co má jako bejt. Seš snad moje matka?“ „Ne, fotr.“ „Moc vtipný. Heleď, podívej se na sebe. Ty zase chlastáš, takže mi nemáš moc co vyčítat.“ „Jonatáno, do prdele, tohle nemůžeš srovnávat. Tak za prvý, chlastáš taky a za druhý chlast je uplně něco jinýho.“ „Jo? tak to mi teda vysvětli, ty chytrej. Droga jako droga, ne? Tak beru obě, když mi chutnaj, ne?“ „No, jenže plíce a cévy ti to zkurví jedna báseň a nový nedostaneš. Zatimco játra maj určitou regenerační schopnost. Aby ses uchlastala je na naše poměry prakticky nemožný.“ „No jo, tak já přestanu až budu chtít další dítě.“

„Jasně, ve třiceti. Takže hodláš patnáct let kouřit pět cigaret denně. Výborný, fakt.“ „To neni pravda, tolik kouřim teprve dva roky.“ „Ježiš, ty mě taky musíš chytat za každý slovíčko. Tak třináct let, abych byl přesnej. Stejnak je to sračka.“ „To je, ale chutná mi a baví mě to. A abys byl ještě přesnější, tak s tim počtem cigaret přidej.“ Petr jen bezděky pokrčil rameny a otevřel si další pivo. Láhev hezky zasyčela a zátka dopadla s cinknutím na dlaždice.

„Petře, řekni mi, dovedl by sis představit nás dva jako pár?“ „Jak jako pár, ty vole?“ pousmál se Petr. „No jako ty a já, že bychom spolu chodili, pak se vzali a měli děti, který bychom vychovali a pak šťastně dožili až do smrti.“ „Ses posrala, ne? Vždyť se známe od dětství. A z ničeho nic bychom se jako začali líbat, šukat spolu a na veřejnosti se tvářit jako zamilovaný páreček? Na to asi seru.“ “ Já ti taky nic nenavrhuju. Jen jsem se zeptala. Čistě teoreticky,“ namítla Jonatána. „Aha, tak to pak jó. Já jen, že když se lidi obvykle takhle ptaj, tak tim myslej ve skutečnosti návrh.“ „Hm, jo. Já to tak myslela, ale teď je mi to blbý. Promiň. A nebo se stydíš na to kejvnout?“ „Ale hovno stydim. Jen se mi do toho nechce. Ale vobčasnou mrdačkou bych nepohrdnul. Pořád si honit toho klacka začíná bejt dost vo ničem. Když sme byli s Jitkou, tak aspoň to sem dokázal vocenit, když už nic jinýho.“ „Ty seš prase. Já tady navrhuju takový sentimentální věci a ty myslíš jen na ten sex. Ale máš pravdu. Občas by to nebylo od věci.“ „Takže domluveni?“ „Když já nevim. Ale asi jo. Tak jo.“ Jonatána si zapálila další cigaretu a Petr šel uvařit konvičku čaje a připravit vodní dýmku.

„Hele, nepřijde ti, že timhle věčnym vysedávánim jenom marníme čas?“ „Jak jako marníme?“ zeptala se Jonatána s přiblblym výrazem. „No jako že bychom mohli dělat spoustu jinejch užitečnějších věcí. Třeba by bylo docela dobrý mít nějakýho koníčka.“ „Tak jako na koníčku sem docela často,“ pousmála se Jonatána. „Vo tom do háje nemluvim. Jako baví mě s tebou šoustat, ale teď sem výjimečně myslel něco normálního.“ Petr si potáhnul ze šlahounu a v bleděmodré karafě to krásně zabublalo. Oba ten zvuk milovali. Uklidňoval je a byl takovou jejich společnou melodií. „Jo, něco jednou vymyslíme,“ po dlouhé odmlce prohodila Jonatána.

„Chápeš to? Před chvilkou jsme tady seděli, bylo nám ani ne patnáct a byl před náma celej život,“ prohodila Jonatána tiše jakoby do vzduchu. „Jako jo, no. Teď máme každej z nás dva parazity, co pobíhaj před náma a za chvíli zaujmou naše místo. Budou tady v těch patnácti s pivem na verandě…“ „No to mě šlehhne. Víš jak si budu připadat stará? Už teď mi z toho začíná hrabat.“ Po zbytek odpoledne oba mlčeli a zamyšleně se pokoušeli odhadovat, jestli budou jejich děti vést obdobné debaty jako oni před pár lety.

Čumíte do blba
a jak divně, mladá pani
schválně, co když se na vás usměju?
ha, serete na mě, jak jsem předpokládal

Která šatlava
byla vaším domovem, páni
místo odpovědi dostávám přes držku
ale tak to jsem vlastně očekával

A co vy punkeři
není už ten váš styl mrtvej?
punks not dead, ty voleeeee!
a flaška Braníka v nich mizí

A tamti hippsteři
na co si to hrajou? Doma harley…
škoda ale, že tamta holka neni moje
ale kolik už jsem měl takovejch vizí

A ten retardovanej týpek
proč se mu ti kluci smějou?
zmrdi! Tak špatně chodí, bóže
najednou chlapci dostali strach

Starší dáma a její vtípek
o počasí, ty prostě nezaujmou
víc přemýšlím, co je dobré lóže,
není kde mrdat. Lavička, park, svah?

A hovna, všude jsou hovna
a žvýkačky nalepené zespoda sedaček
mastné tyče a pochcanej bezďák
co u sebe má igelitky s hadrama

Bohatá dáma, co mi není rovna
zlatou tašku, však v ní jen pár kvedlaček
každej je v téhle republice vidlák
je to celé zkrátka absurdní drama

Slečno, co to zkoušíte
vaše kozy se vám valí z podprsenky
a toužebně hledíte na mou peněženku
žádáte mne o cigaretu

Nemám, na její prsa s pánem civíme
oči máte černé od rozpité řasenky
povídám směle a chytám ji za ruku
nechte toho, já mám holku

Manželský pár nastupuje
neřeknou si celou cestu ani slovo
proč taky po necelých třiceti letech
prostě to spolu dožijou

Starý dědek hudruje
zas mu není něco libo
vystupuji, kroutím hlavou, výdech
a hodiny dvanáct odbijou