Rubrika: Litera

Zvonil na mě soused. Prý jestli doma neschovávám mrtvolu. „To jistě ne,“ opáčil jsem. Nevěřil mi. Zadušoval jsem se, že tomu tak skutečně není. „Tak co to u vás tak smrdí hnilobou?“ dotazoval se. „Nic tu nesmrdí,“ bránil jsem se. „Ale smrdí. Dočista jako mrtvoly,“ pravil se vší naléhavostí. „Promiňte, pane, už vím, na co narážíte,“ pronesl jsem z čista jasna poté, co mi projela hlavou myšlenka. „Ano?“ „Ano. Mám COVID.“ „V pořádku. Jsem očkován a mám nasazený respirátor,“ řekl soused. „Ale ne, myslím to jinak,“ odvětil jsem. „Žádná mrtvola. To jsme jen s manželkou přišli o čich a na vině bude tři týdny nevynesený koš.“ „Aha,“ řekl soused. Když jsem ho obcházel s pytlem na odpadky, beze slova s dlaní přes ústa utíkal pryč.

My jsme zde, vy jste tam. A kam já jít hned teď mám? Být u nás, či jít k vám? Jsem zde teď, však co už vím – hned jdu k vám. A to tam, kde jste. Toť, jsem si jist, je slast, ne že klam. „Buď tu, pij pár piv a k tomu plod vín!“ řve tam chlap jak drak. Chlap, co řek’ by si snad sám muž či pán.

Dal mi dlaň a já skrz svou dal mu stisk. „Jsem tu!“ řvu naň. „Tak pij,“ řek’ ten chlap. „Víc a víc, než už ni mok zde! Být tu nic jest můj vtip.“

Já pil… Pil a pak moc blil. A to hned, když zněl o sklo cink. Pak šel ven můj blink. „Blé,“ řek’ ten chlap. Na mně chcíp pak pes a byl pak v les. „Buď rád, žes‘ tu byl a teď už běž,“ řval ten chlap.

Jak král směl jsem jít zas k nám. Byl tam krám a já měl kmín. Kmín vzal jsem za šest vod a vně pak dík nim měl zpět v rtu fajn chuť.

Noc šla dál a já měl spát. A tak jsem spal, ne že bděl. A za to jsem byl fakt moc rád.