Včerejší masakr naplnil k zármutku společnosti pranostiku na apoštola sv. Tomáše: „Toma, poseď doma!“ V republice se zvedal vítr věštící pohromu. „O svatém Tomáši meluzína straší.“ Události symbolicky okázale zakončila minimálně v Praze bouře. Snad práskání hromů mělo svůj význam v ukončení dění. Alespoň tak si to vykládám, ač rozumově souvislosti nehledám. Nastal však čas otevřít i srdce.
V následujících dnech je čas na pietu. Nazítří bude státní smutek. Již dnes mě to ale přivedlo na místo pokory. K budově Fildy na Staroměstské se nedá dostat. Muži v černém tam mají těžkou práci. Budova je opáskovaná, hlídaná.
Místo pro vzpomínku je před Karolinem. Před budovou spojenou s pracovištěm Fildy v Celetné, která byla díky dobré práci policie zavčasu evakuována. Je to ta budova na fotce, u Ovocného trhu, nepleťte si to s Rudolfinem naproti Staroměstské.
Když jsem zapaloval svíci, padak bílý očistný sníh a déšť smýval z ulic špínu do stok. Od kostela sv. Havla zněly zvony svolávající ke mši.
Modlit se neumím, dělal jsem to kdysi jako malý kluk před jídlem s tetou. Ona mě k tomu nutila, nyní je spokojená jako jeptiška v pyrenejském klášteře. Mě to tehdy sralo, do kostela chodím pro zamyšlení a uvolnění, ne na modlitby. Poslední a jediná mše, kde jsem byl ve všední den mi přišla jako že chtějí svátost i ovečky odškrtnout docházku a alou domů. Zůstal jsem tedy do promočení bundy stát v chladu u svíček a moc nevnímal okolí. Bylo tam ticho. Sem tam někdo špitnul, reportéři mluvili i před kamerou tiše, uctivě. Zahraniční rozhlasoví komentátor namlpuval komentář z dění stranou od davu, s pokorou. Dýchalo na mě smíření, je čas se posunout dál. Vzpomněl jsem na své kolegy, se kterými jsem se v Celetné setkával jako student, vzpomněl jsem na kolegy-vyučující i na provozní a administrativní podporu. Za ně, za všechny, kdo tu nebyli, jsem položil zapálenou bílou svíčku v čirém skle.
Ode dneška ustupuje temnota, dny se prodlužují, slunce svítí déle. Kéž i toto má svou symboliku přetavenou do dění kolem nás. Na místě strnouti nemožno. Já kupuji portské a s Májou si doma připijeme na ty, kteří své sny již naplnit nemohou.
Hlubokou soustrast dotčeným.
PS: Stále je moźné přispět na pomoc okolí obětí masakru a pro uzdravení společnosti. Zvažte to i vy. Stejně jako dalších 14234 lidí, kteří vybrali 14,5 milionu za méně než 24 hodin.
Jsem. Alespoň se o tom každým dnem ujišťuji. Něco ale nejsem. Nejsem si jist, zda jsem někým. Nejsem-li někým, jsem nikým, což se ale vylučuje s fyzickým jsoucnem. Legrační záhadička. Měl bych se jmenovat Jsem a bylo by po ptákách.
Veganství je jednodušší v tom, že nemůžete zkazit přípravu masa a celkově jídla i nejídla, která vyrobila zvířata. Co naopak zkazit můžete, je všechno ostatní. Dokonce můžete zkazit i to, co je chuťově výborné, pokud připravujete pokrm vidomé (což je opak nevidomé) osobě. Pojďme si ukázat, jak se to stane.
Ingredience:
Zelenina
Veganská majonéza, nebo co to bylo
Postup:
Nakrájejte zeleninu.
Dostaňte nápad ozvláštnit plating na základě něčeho, co zrovna niterně proživáte ve svém vnitřním světě.
Vyjádřete takto expresivně svoje pocity přítelkyni.
bojím se, že jsem jen svůj pocit bojím se, že světu vládnou cvoci bojím se, že láska je jen oxytocin
bojím se, když mám slam, co není legrační bojím se začít, bojím se skončit, bojím se nezačít
bojím se, že chci to, co nechci bojím se, že ztratím to, co mám bojím se, že tohle všechno je matrix a jsem tu vlastně sám
bojím se, že se nikdy nebudu mít rád
bojím se, co se všechno musí stát
bojím se, že umřu
bojím se že jsem tu napořád
bojím se, že tuhle hru přestanu chtít hrát
zpět na poslední políčko ve hře, kůň Napoli hráč obdrží 4 000
bojím se dívat do očí a že je v moři žralok bojím se, že mi přeskočí a že už se to stalo
tak defloruju bříšky prstů chytrý knížky
a v každý je něco jinýho
každej si něco myslí a nikdo nic neví jeden praví pravý druhý praví levý
a všechno je jen dohad
nevím, jestli jsem tu znova nebo je to debut nikdy jsem neviděl Boha ani atom
bojím se, že být či nebýt není, oč tu běží bojím se, že ani na tom nezáleží
hodiny tikaj a to sázky zvedá
jak časem skrz rozpadaj se těla
a nikde žádná nápověda
jestli jít na swingers nebo do kostela
akorát na zdi v průchodu píšou, že jestli tomu tady chceš přijít na chuť musíš pochopit že štěstí je na druhý straně strachu
tak tam jdu mumlám si neboj se, stejně je to jedno a hlas se mi třese tobogán z mánie do deprese šplouchá a nevim kam mě nese
a cestou zkouším techniky jak správně střílet z motyky od sedativ až po stoiky
a ranní ptáče pláče a mrtvý lidi tlačej nákupní vozíky
a ti, co ještě žijí si svítí fantazií jak baterkou v temnym lese
až zhasne i ta tak pánbůh s náma
páč čas je jáma do neznáma s cedulí LIDI, NEBOJTE SE
tak mačkám klávesu po klávese
a v overalu s molitanem
skáču a čekám
co se
stane
protože co když strachy tím, že je vykřičím prostě odezní? a svět bude lunapark plnej jednorožců, štěňátek, cupcaků a žní co když jsou všichni draci v našich životech princezny co jen čekaj, až budem krásní a odvážní?
