Moře je kaluž tvých slz,
když po večerech polštář v křeči svíráš.
Prázdná je dlaň,
asi jako omluva, když jsi řekla „sbohem“.
Já mám tě stále v mysli,
tak proč to tak prosím tebe míváš?
Rozcházíme se domů,
každý svým tempem, pomalým krokem.
„Tak co ty kluku? Cos tam dělal za vopičárny na tý střeše, co?“ "Ta zeď stojí dál, ne?" "Ale jsou na tom ty tvoje vopičárny!"