Mám skvělou holku a nemusíme to hned křičet do světa,
tohodle podivného světa, pro narcisy ta správná meta,
chce se nám svírat pěsti a prožít slovo odveta,
ale dobře víme, že už ani jedna cesta není objeta.
Ta ta ta ta tá ta ta
tá ta dá ta tá ta ta
td d dtt ta tá ta ta
ta ta ta ta tá ta ta
td dá da dá ta ta
Tttttt tdd ddddd ddddd ttttt t
Tá ta ta
Tá ta ta
Tá ta ta ta tá ta
Ta ta ta
ta ta ta
tá ta ta ta tá ta
Ta ta ta ta
tá ta ta ta ta ta
Ta ta ta ta
tá ta ta ta ta ta
Ta ta ta tá ta ta ta
Ta ta ta tá ta ta ta
ta ta ta ta ta tá ta ta
ta ta ta ta ta ta ta ta
Vidím dvě světla noční tramvaje,
tramvaje, co proráží hustou tmu,
tmu, jež zahalila mě do hávu nostalgie,
nostalgie, co mě stahuje, ale stále jdu.
Jdu a poryv větru mě do škarpy srazil,
srazil a s děsivým smíchem se otočil,
otočil a nechal mě, abych blátivou kaluž vypil.
Vypil jsem ji tedy a před scestím zabočil.
Zabočil a nechal dvě děti za sebou,
sebou sám nyní dnem i nocí zmítám.
Zmítám sebou, s kým mám děti? S kterou?
S kterou… Netuším, však často přemítám.
Přemítám sám a sám dnem i nocí,
nocí, kterou jede další osvětlená tramvaj.
Tramvaj s modrým číslem 2 sviští.
Sviští jako ta předchozí a lidi opět nemávaj.
Matematika je krásná,
jak černá tečka v bílém poli.
Cítím jak se protíná
její úsečka života s mojí.
A průsečík pé jest krásný,
rozšiřuje naši rodinu
do čtyřech úhlů, každý pravý,
Vlna extáze, štěstí, snad nezhynu.
Naše láska velikost má
jak bezrozměrná přímka,
ostrou tužkou rýsovaná,
neexistuje vyjímka.
Prázdná množina v našem vztahu
je snad jen když dělím nulou,
to pak vždycky strnu,
vidím ji pak smutnou.
Máme hodně společného,
my se téměř nehádáme,
snad jen u cosinu mého,
klid, jedna nepřesáhne.
A když krychli po mně hodí,
nic si z toho nedělám,
je to jako souboj lodí,
sítí iks, ý já ji chytávám.
Piškvorky pak hrajeme
čtyřicet pět minut třeba,
pak nás alarm probere,
sním si půlku chleba.
Večer spolu prosedíme
klidně celé hodiny,
ve tři ráno usínáme,
těšíme se ze své rodiny.
Já matiku miluji,
Amorek do mě bodl kružítko,
opravdu nežertuji,
místo cihly chci pravítko.
I když je venku pěkně,
radši doma zůstávám,
studuji totiž pilně,
jedna místo dvojky dostávám.
Každou chvíli studuji,
abych něco nepropás‘,
připraven do další hodiny,
to je na MATFYZ odraz.
A můj milý profesor,
ten má u mne nemalý obdiv.
použil snad kompresor?
Má tak velké srdce, cítím údiv.
Snad jeho srdce zjihne,
dá mi z testu dvacet bodů,
takový test zatím nevidě,
složil jsem jen pro něj MAT-ódu!
Pokoj a čtyři bílé stěny
a ozvěna bez ozvěny
jen tupé údery tužky
a rychlý škrabot nad papírem
V dáli šelestí osamělý motýl
a přec není sám
šelestí hlasitě, však odpovědi se mu nedostává
Slza slzu mine
ruka v ruce zakleslá
Další slza, další, smutný motýl
slzy a žal vidět nejsou
V skrytu duše pevně věří
doufá
Srdce tluče, mysl zmítá
chtěl by letět, chtěl by, panáček
je však přikován
Teď není chvíle na ódy
jen žalozpěvy vhodné jsou
Proč v pohádkách konec nepíše se
a madam smrt skrývá se opodál?
Bodne, kosou bodne
panáček dýchá dál
Nemůže ale, nemůže se skrýt
musí dále jít
Odholání, touha, chtíč,
všechno mine
prázdná dlaň, prázdné dlaně
něco chybí
Pláče motýl, pláče panáček
co naplat, oba nechápou
Oba zdrceni
oba znaveni