vOPičín

Rubrika: Blues

  • Přesčas

    Přesčas

    Na temně nahé noční ulici vyťukávají kapky deště rytmus. Měsíční svit ozařuje chodící a vesmírný šum zní jako teskný blues. Z rozšklebených ran tečou proudy vzdechů a zaschlé strupy dávno zalepily starý čas. Veksláci v průchodech leží jak lazaři, obráni o poslední vindru na kůrku chleba. Zrezivělé torzo veselosti se kácí do hromady smrdutých odpadků na hladině močůvky. A okolo tancují smutní klauni, co byli vyhozeni z karnevalového průvodu pro své trapné maskování. Skřípající zvonkohra v průchodu plesnivějících činžáků, kterou dávno nikdo neposlouchá, přestala pobrukovat a z dáli jsou slyšet jen ržající koně.

    Doutnající nedopalek po stovkové cigaretě zvolna pohasíná, stejně jako duše bezdomovce za rohem. Docela malé dítě s popelavýma očima křečovitě svírá medailonek s portrétem vymřelého rodu. A my, sedláci osudů, pustili jsme uzdy svých tažných koňů.

  • Evino jablko

    Květy zimní noci, které tak nádherně ozařují hřejivá světla letních nálad, podbízivá touha malé dívenky, jež lační po dychtivém objetí vysněného prince ze vzdušného zámku, poletující myšlenka rozprostřená po Hlavním nádraží, plápolající mihotavý plamínek nad otevřeným kahanem na havířově přilbě, dvě nahá těla ve zmatku vášní oddychující na čerstvě povlečené posteli, svižně jedoucí rychlovlak prorážející hektolitry vzduchu, v marastu topící se oči, které měly tu čest okusit druhého sousta z Evina jablka, nevyhnutelný pláč o svačinku okradeného klučiny ve školní třídě, roztavená koule z mikrotenového sáčku, co se vpíjí sama do sebe, jakoby sebe sama pohlcovala, rezavá železobetonová kapsa za živa utopená v moři asfaltové lázně, drásavá hudba rezonující na ušních bubíncích kojence, shluk bezdomovců vraždících pro kůrku chleba, zvracející polomrtvá Lady Black po sežrání smrtonosné dávky prášků na spaní…

  • Démon

    Mlžné výpary z alkoholových kapek na upocených čelech pijanů a nasládlá vůně piva s vínem. Vlasy, které prohrábnul postarší pán na lavici u okna, jsou celé nasáklé těžkým cigaretovým dýmem. Jemný popílek z levných doutníků za poslední drobné se sype přes hrany docela malého popelníčku. Zavoněl odér omamné látky, nejspíš toulen. Line se pomalu skrze veškeré skuliny. Zaplňuje každou skulinu a tlačí před sebou nebohou madam Marijánku. Kdosi rozlil pivo. Je slyšet, jak proud vody dopadá na dřevěnou podlahu. Následuje pravidelné bušení kapek. Poslední kapičky. Káp, káp – Kap. Kdosi se rozčiluje, nadává.

    Na stůl přistálo další pivo. A pepermintová brčálově zelená tekutina. Nejeden se ohlédl za šenkýřkou. Přítomné dámy se uchechtly. Čísi hlava dopadla do dlaní na stole. Malátně pak odvrávoral na toaletu. A zpěv. Ano, zpěv. A zase ticho. Jen cinkání příborů zbloudilých strávníků, již měli na výběr mezi seschlými utopenci a plesnivou tlačenkou.

    Hlučné těžké cinknutí pivních pulitrů a bouchnutí o stůl. Opět prázdné pulitry a jedna rozbitá sklenice. Všichni jsou v nevědomí.

    Až budeme objímat podlahu v závratích s pocity námořníků a upadneme do totálního bezvědomí, pak vystoupí z prázdné lahve od jinu démon chlastu a až tehdy my konečně budeme žít.