Ranní motanice
a věštby ze zaschlých slz červeného vína
zbědované pohledy na rozsypané doklady a rozkutálené mince
míjení lidí a domů jako v urychlovači
žaludek na vodě
skoro na zvracení
ten včerejší fastfood
vyprahlá ústa
dejte vody pít
Úděsné vyčerpání
a napuchlé tváře
těžká víčka
nabobtnalé kruhy pod očima
zaschlá nedokonalá kružnice z pivní pěny na stole
kde se povalují zbytky brambůrků
slaných tyček
arašídů
a popcornu
vzpomínky na včerejšek
a proplouvání dneškem
Není vidět
ta jehla, co mi srdcem proniká
v tu chvíli kdy čas
…
…
…
…
není
Nekonečné
trpké
svírající
nic
Avšak
přesto
i když
nebo
skutečně
Moje srdce?
Nebo její?
A co když
ani jedno?
Nebo…
To snad…
Srdce společné?
Minuta
dvě
tři..
Osmnáct čtyřicet čtyři
Jemně šumící pěna v papírovém hrnku
z Costa Coffee
vyprchává a řídne
Mění se na pouhou tekutinu
jako nádech vzpomínky
jež se vytrácí
S časem
A zůstává jen ta podstatná
substance
a čirá esence jejího života
Jen škoda toho hrnku
co musí letět do koše
neb má již provlhlé dno
Jako kdybych prolézal vrakoviště dávno zapomenutých snů a neuskutečněných vzpomínek. A na onom časy zpustošeném místě snažil se najít docela malý přívěšek v podobě panenky. Panenky, co svírá v rukou medailonek s vybledlým nejasným obrázkem. Přičemž vím, že hlídač vrakovištěm prochází a je jen náhoda, kdy mne jeho oko zmerčí. Nevyslal by psy. Žádné nemá. Nestřílel by, nemá zbraň. Seslal by žal, stesk a lítost. A to raní víc jak olověná kulka. Víc než hryznutí psím chřtánem. Zničilo by mě to vnitřně – od zárodku.
Zasychající slza vyroněná z pronikavých modrošedých očí, vzpomínka na krásnou chvíli v letním slunci, veškerá obětavost a cit, naprostá bezmocnost při topení se v rašelině, pád do asfaltových jam, odkud není úniku, průstřel hrudního koše při ztracené lásce, nechutenství vůči ženám a dívkám, pocit zmaru a klesající naděje, prázdný demižon od laciného červeného vína.
Žalostný bzukot včel, odporný dusot koní a strašidelné zvuky temného lesa. Smrad z hnijícího sadu, uvadlé růže na prázdné posteli. Komíhající se lucerna v tmavém pokoji beze stěn, uzavřená místnost bez oken, mrtvá nevinná dívka v bělostných šatech, jen já a můj smutek.
Suché grimasy v potemnělém sále bez obecenstva, uhnané psí spřežení, které nemůže dál. Opuštěný klavír a zavřený lunapark na předměstí. Neprožité vzpomínky a zašlé plány. Zarostlá rozhledna uprostřed lesa, uniforma v poli.