vOPičín

Rubrika: Litera

  • Pátrání po znovunabytí

    Jako kdybych prolézal vrakoviště dávno zapomenutých snů a neuskutečněných vzpomínek. A na onom časy zpustošeném místě snažil se najít docela malý přívěšek v podobě panenky. Panenky, co svírá v rukou medailonek s vybledlým nejasným obrázkem. Přičemž vím, že hlídač vrakovištěm prochází a je jen náhoda, kdy mne jeho oko zmerčí. Nevyslal by psy. Žádné nemá. Nestřílel by, nemá zbraň. Seslal by žal, stesk a lítost. A to raní víc jak olověná kulka. Víc než hryznutí psím chřtánem. Zničilo by mě to vnitřně – od zárodku.

  • Bez názvu

    Zasychající slza vyroněná z pronikavých modrošedých očí, vzpomínka na krásnou chvíli v letním slunci, veškerá obětavost a cit, naprostá bezmocnost při topení se v rašelině, pád do asfaltových jam, odkud není úniku, průstřel hrudního koše při ztracené lásce, nechutenství vůči ženám a dívkám, pocit zmaru a klesající naděje, prázdný demižon od laciného červeného vína.

    Žalostný bzukot včel, odporný dusot koní a strašidelné zvuky temného lesa. Smrad z hnijícího sadu, uvadlé růže na prázdné posteli. Komíhající se lucerna v tmavém pokoji beze stěn, uzavřená místnost bez oken, mrtvá nevinná dívka v bělostných šatech, jen já a můj smutek.

    Suché grimasy v potemnělém sále bez obecenstva, uhnané psí spřežení, které nemůže dál. Opuštěný klavír a zavřený lunapark na předměstí. Neprožité vzpomínky a zašlé plány. Zarostlá rozhledna uprostřed lesa, uniforma v poli.

  • Proč dnes tráva nevoní?

    Proč dnes tráva nevoní?
    A proč růže chřadnou,
    slunce nesvítí,
    nepere se se tmou?

    Slunečnice v lánech vadnou,
    a můj úsměv vidět není,
    nálada stala se temnou.
    Svět se náhle mění.

    Slza bolu padá z očí,
    třpytí se a dělí ve dvou,
    než do kaluže skočí,
    cítím bdělost mdlou.

  • Óda na Zemi

    Kde je ta sláva,
    kde je ta říše bez lidí,
    kde jsou ta rána,
    to se jen tak nevidí.

    Mam rád tuhle píseň, kterou moře stále vybublává,
    pobrukuji cestou k dálavám,
    nádherná, jsi tak nádherná.

    Prošel jsem trávou,
    prošel jsem rosou v šalvěji,
    s blažeností náhlou
    se nad konvalinkou usměji.

    Jako blázen pominutý kráčím krajem rozjařený,
    abych mohl v širé dálky volat
    mám tě rád, tak moc rád.

    Cítil jsem lesy,
    přičichnul k lukám širým,
    rozplýval se bezy,
    i potok zdál se mi milým.

    S básní svou jdu jen já světem, poznávám ho každým mžikem,
    abych mohl zblízka dobře vidět,
    překrásná, překrásná.

    Potkal jsem lišku,
    ochočil jsem jednou skunka
    pohladil jsem vážku,
    a dokonce i mamuta

    Běžím zemí krásnou s písní na rtech, kéž má víčka nezamhouřím
    kéž mé srdce jednou zavolá
    Země má, země má.

  • Šedá káva

    Sáhl jsem si na štěstí a utopil ho v kávě,
    můj paragon na naději zůstal ležet kdesi v trávě.
    Vstaň a zkus hledat seno v kupce jehel,
    řekl usměvavý pán a vzal roha s bednou perel.

    Špatně se vstává když nemám nohy,
    těžko spěchat abych dohnal pána s rohy.
    Recept na život mi nikdo neprodá
    tuhle kaši vaří jen ten kdo ho zná.